Nejstarší čtvrť Zátory. Tajuplná holešovická "Stínadla", která zničil až socialismus

Nejstarší čtvrť Zátory. Tajuplná holešovická "Stínadla", která zničil až socialismus
Magická ulička Pod Zátorami.
Zaniklé Zátory v pražských Holešovicích.
O jeden dům méně. Bourání v Arnoštovské ulici začalo.
Místo, kde stály zaniklé Zátory, uprostřed dům v Partyzánské ulici č. 5.
Foto: Jaroslav Janula
Pavel Švec Jan Janula, Pavel Švec
Aktualizováno 14. 8. 2022 12:02
Mezi nynějším holešovickým nádražím a severním okrajem areálu zrušeného nádraží Praha-Bubny se dnes rozprostírá neuspořádaný prostor s nahodilou zástavbou a budovami z období normalizace. Kdysi tu však stála svébytná čtvrť úzkých uliček, několika činžáků a malých krámků drobných živnostníků. Nesla název Zátory. Vraťme se o půl století v čase nazpět a nahlédněme do míst, která navždy zmizela.

Okolí železničního nádraží Holešovice a stejnojmenné stanice metra není klasickým městem. Nestojí zde souvislá zástavba domů sevřených ulicemi a i přes developerské projekty posledních let je tu stále mnoho "plonkových", neutěšených zákoutí. Citlivý člověk se musí ptát: Proč?

Kdysi tu totiž stála pozoruhodná čtvrť Zátory. Ustoupila dopravním stavbám. Právě třeba robustnímu nádraží a přilehlé stanici metra. Nejstarší holešovická čtvrť Zátory byla vesnicí ve městě, stačilo sejít po schodišti z Plynární ulice, kde rachotily tramvaje, a člověk se ocitnul v jiném světě se specifickou atmosférou.

Kromě několika činžáků stály všude malé domečky s dvorky, kde měli často dílny drobní řemeslníci. Jim sice živnost soudruzi po komunistickém puči v roce 1948 zestátnili, ale jelikož se na jejich místa nikdo nehrnul, pracovali dál, kde byli, jen už ne na "svém".

K pekaři se tak chodilo pro čerstvý chléb a křupavé housky, do "konzumu" pro krájené máslo či s bandaskou pro mléko z venkova. Byl tu i divadelní spolek a svérázné hospůdky jako U Libuše či U Kořene. V nich obsluhovali dva šediví "strýci", kteří byli po širém okolí pověstní tím, že nadávali hostům. I když vulgaritami vskutku nešetřili, urážky byly míněny v žertu a všichni to tak brali - včetně žen. Některé z nich prý dokonce do putyky chodily jen kvůli tomu. A byly by zklamané, kdyby neuslyšely peprný komentář.

Pro děti představovaly Zátory s tajuplnými uličkami ideální místo pro hry a mnozí věřili, že byly předobrazem Foglarových Stínadel. Ono tomu totiž dost napovídalo. Pověstnou Rozdělovací třídu, kudy hrdinové Rychlých šípů tajně pronikali do tajemné čtvrti, v dětské fantazii představovala tramvaj v ulici Na Zátorách. Pod ní začínal zcela jiný svět. Jistě, popis z knihy úplně neseděl, ale to hlavní, tajuplnost, se tu naplňovala.

O víkendech se sem chodilo na romantické procházky, které končily u Vltavy, kam až tato svérázná čtvrť sahala. V zimě tehdy, v polovině minulého století, řeka ještě zamrzala, takže se tu bruslilo o sto šest.

Naproti dnes už neexistující ulici Arnoštovské byl park, kde přes den dováděly děti či na lavičkách seděli důchodci, večer je za letních nocí vystřídali milenci, kteří si intimitu zajistili třeba i tím, že v okolí zhasli pouliční plynové lampy.

Inspirace pro umělce

Protože se do těchto končin lidé nestěhovali, ale ani je neopouštěli, většinu obyvatel tvořili starousedlíci. Život tu plynul pomalu. A zatímco v okolí "vzkvétal" socialismus, zde vládl ještě v šedesátých letech minulého století duch první republiky. Vážená majitelka koloniálu U Navrátilů se sice s nástupem komunistů k moci změnila na řadovou prodavačku, ale zachovala si "odporné kapitalistické zvyky", a když na ni zákazník dávno po zavírací době zazvonil, šla ho obsloužit, přestože host musel do krámu projít přes její byt.

Inspiraci tu hledali i výtvarní umělci, třeba sochař Jan Kavan či malíř a grafik Richard Fremund. Asi je, stejně jako děti, přitahovaly úzké a křivolaké uličky s kočičími hlavami.

Mezilidské vztahy byly bezproblémové, každý totiž znal každého, což se projevilo i v nebývalém rovnostářství. V době, kdy televize nepatřila k běžnému standardu, zvali movitější občané, co "bedýnku" vlastnili, o víkendech chudší sousedy k jejímu sledování, ti na oplátku přinesli něco na zub.

Uličky působily mysticky, hlavně později večer, spoře osvětlené. Některé mohly nahánět trochu hrůzu, ale šlo spíš o pocit ze stísněného prostoru, nebezpečí nehrozilo, zločinnost tady prakticky neexistovala, každý "vetřelec" byl sledován ostřížím zrakem místních důchodkyň.

Našly se tu i koňské stáje, sice už byly bez zvířat, ale zase dotvářely iluzi vesnice ve velkoměstě. Nakonec padly za oběť první fázi budovatelského řádění, které vyvrcholilo stavbou panelárny.

Pak se až do roku 1976 nedělo nic. Jenže posléze "vyšší místa" rozhodla, že zde bude stát Nádraží Holešovice a stanice metra. Bourat se začalo takřka ihned. Záhy zmizely téměř celé Zátory, jež by dnes představovaly unikát podobný malebnému Novému Světu na Hradčanech. Bourání bylo místy naprosto zbytečné, domy dělníci srovnali se zemí i tam, kde se vůbec nic nestavělo. Ještě čtyřicet let poté na místě půvabných domků v uličce Pod Zátorami rostly jen kopřivy.

Podobně "využitý" volný prostor se rozprostírá i v sousední ulici U elektrárny, kde nepřežily baráčky pod schody. Čtyři velké domy nad nimi zůstaly osamoceně stát, asi proto, že vystěhovat desítku partají lze obtížněji než několik málo rodin.

Z mapy Prahy byly vymazány tři ulice - Staroholešovická, Arnoštovská a Pod Zátorami, Vrbenského či Partyzánská sice existují, ale vedou jinudy než kdysi. Jablonského, Na Zátorách a Rajská mají jinou podobu. Místo parku je dnes šedivá benzinka. Zůstalo v podstatě jen to, co leželo podél tramvajové trati - tu bylo nutno vzhledem ke stanici metra zachovat - či nad ní.

Zanedbaná zákoutí na místech někdejší čtvrti Zátory se za desítky let stala typickým elementem okolí holešovického nádraží. Mizet začala pomalu a postupně až v posledních letech. Spolu s developerskými projekty, které tu vznikají.

 

Právě se děje

Další zprávy