Jaká je vaše poslední vzpomínka na Madeleine Albrightovou? Kdy jste se viděli naposledy?
Naposledy jsme se slyšeli asi před čtrnácti dny. Od doby, co začal covid, byla Madeleine v podstatě izolovaná ve svém domě ve Washingtonu a nemohla vůbec vycházet. Asi to souviselo i s jejími zdravotními problémy. A tak jsme si vytvořili rituál, kdy jsme si každou neděli telefonovali a povídali si o všem možným, co nás napadlo, včetně politiky. Fyzicky jsme se viděli naposledy před dvěma lety, než začal covid.
Pamatujete si na moment, kdy jste se s ní poprvé potkal?
Komunikoval jsem s ní už před listopadem 1989. Podporovala československou demokratickou opozici, znala se osobně s Jiřím Dienstbierem a s některými dalšími disidenty. Po listopadu 1989 přijela v lednu do Česka, Jirka Dienstbier ji přivedl na Hrad k prezidentovi a od té doby se datuje naše přátelství a spolupráce.
V čem spočívala?
Radila nám, jak organizovat prezidentskou kancelář, protože už pracovala v Bílém domě, zatímco my jsme s tím neměli žádné zkušenosti. Moc nám pomohla a pak byla takovým naším andělem strážným a průvodkyní během první slavné cesty Václava Havla do Washingtonu v roce 1990, kdy navštívil Bílý dům a měl onen známý projev k americkému kongresu.
Madeleine nám vše pomáhala pochopit a otevírala dveře k nejrůznějším činitelům. Dokonce pro Václava najala i učitele přednesu, aby mu pomohl s projevem před kongresem. Vzdal to však asi po pěti větách projevu, protože ho považoval za beznadějného řečníka.
Vy jste se ale spolu setkávali i dlouho po tom, co Havel skončil v úřadu.
Ano, někdy hodně často, někdy méně. Často jsme se stýkali, když jsem byl pět let ve Washingtonu jako velvyslanec. Naše rodiny spolu trávily čas, jezdili jsme k Madeleine na farmu do Virginie, kde relaxovala. Měla tam stádo krav a mohla se úplně oprostit od všech oficiálních povinností.
Pak za mnou často jezdívala do Prahy nebo Londýna, kde jsem také působil. V Praze jsme chodili většinou do nějaké hospůdky, potrpěla si totiž na nezdravé české jídlo, které jí kdysi vařila maminka. A tak jsme chodili na kachnu s knedlíkem a se zelím. Doma jsme ji měli za člena rodiny a ona se za něj taky považovala.
Václav Havel ji nazval nejvlivnější Češkou v dějinách a ve své době i nejvlivnější ženou na planetě. V čem podle vás byla tak výjimečná?
Byla podobně výjimečná jako Havel. Tím, že nebyla typickým diplomatem, tak jako on nebyl typickým politikem. K diplomacii se propracovávala dlouho, z domova měla od maminky velmi zemitou a realistickou výchovu. Stejně jako Václav měla obrovský smysl pro humor, který nevztahovala jen na ostatní lidi, ale uměla si dělat legraci i ze sebe, což z ní dělalo nesmírně příjemnou společnici a kamarádku.
Albrightová se spíše považovala za Američanku. Ke které zemi měla blíž?
K Americe, ona Česko v dětství totiž nemohla poznat. Jako dvouleté dítě musela opustit Československo nejdřív do Jugoslávie, válku potom strávila v Británii. Po válce jejího otce opět vyslali do New Yorku a celá rodina jela s ním. Ve svém útlém mládí tak neměla příliš osobní československé zkušenosti, ale měla velmi československou výchovu ze strany obou rodičů, kteří byli přesvědčenými demokraty a Čechoslováky, což si s sebou nesla celý život. Na svůj původ byla velmi hrdá.
A jak to bylo s jejím jménem? Proč nechtěla zůstat Marie? Tuším, že si začala říkat Madeleine na škole ve Švýcarsku.
Jako máme všichni v dětství nějaké přezdívky, tak jí se říkalo Madlenka nebo Madla. Její mamince, která byla Anna, se říkalo Mandula, takže kořen jména "Man" tam byl od samého začátku. A to už jí nějak zůstalo.
Havel jí zřejmě hodně naslouchal. Dokonce chtěl, aby po něm šla na Hrad. Zvažovala to tenkrát?
To je otázka, na kterou nedokážu úplně odpovědět. Nicméně Havel skutečně tuhle představu měl a mluvil o ní se svým okolím. Bohužel vedle všech svých skvělých vlastností měl jednu slabinu, a to, že si nedokázal nic nechat pro sebe. Tenkrát se s touto myšlenkou svěřil veřejně v médiích, čímž vyvolal brutální reakci všech českých zápecníků, že přece nepotřebujeme, aby nám nějaká žena z ciziny dělala prezidentku.
Takže proto z toho sešlo?
Přispělo to k tomu. Madeleine věděla, že Václav tuhle představu měl, ale jako zkušená politička tušila, že to pravděpodobně nemělo šanci. Tenkrát prezidenta totiž ještě volil parlament.
Když se vrátím k tomu, jak jste říkal, že jste s Albrightovou v posledních letech často hovořili. Stihli jste probrat i ruskou invazi na Ukrajinu?
Ano, mluvili jsme o tom. Řekl bych, že ji to zasáhlo ještě mnohem víc než každého z nás. Měla velkou zásluhu na tom, že se Evropa po dobu 30 let vyvíjela směrem ke stabilitě, demokracii a prosperitě. Tento útok proti demokratickým hodnotám a celé západní civilizaci tak pro ni byl velkým úderem.
Madeleine znala ruského prezidenta Vladimira Putina osobně, znala velmi dobře také ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova. Věděla, že od nich můžeme očekávat jen to nejhorší.
Bavili jste se také třeba i o přístupu Česka k této situaci? Sledovala to?
Do poslední chvíle sledovala, co se děje, a měla v tom jasnou hlavu. Nicméně si teď zpětně nevybavím, jak na tom v té chvíli byla zdravotně. O svém zdravotním stavu nechtěla mluvit. Pokoušel jsem se jí dovolat ještě dvě další neděle po našem posledním hovoru a to už jsem se jí nedovolal. Tušil jsem, že je něco špatně.
Lidé teď velmi zdůrazňují její přínos ve vstupu Česka do NATO. Jako kdyby bylo najednou vzhledem k dění na Ukrajině mnohem zřetelnější, o co se zasloužila. Myslíte si, že nebýt jí a Havla, byli bychom možná v pozici Ukrajiny?
Je to možné. Oba na tom mají nesmírnou zásluhu. Myslím si ale, že by vůči Madeleine bylo nespravedlivé, kdybychom její zásluhu viděli jen ve vstupu Česka do NATO. Ona se zasloužila o daleko víc. Vděčíme jí za to, že ve střední a východní Evropě vznikl s podporou Spojených států prostor stability, demokracie a svobody. Prostor, kde si lidé mohou volit svůj vlastní osud, a ne vše z toho souvisí s bezpečnostními otázkami a NATO. Její zásluhy byly větší.
Její poslední kniha, kterou jste překládal, Peklo a jiné destinace, měla v Česku velký úspěch. Když jste dílo překládal, překvapilo vás něco, co jste třeba ještě nevěděl?
Překládal jsem dvě její knihy. Přeložil jsem také její životopis s názvem Nejlepší ze všech možných světů a znám i její třetí životopisnou knihu Pražská zima. Události z jejího života tedy znám jak z knih, tak osobně, a to do největších detailů a podrobností.
Už od první knihy mě překvapilo, jaká vynikající autorka byla. To většinou politici nejsou. Politické memoáry bývají nezáživné a nudné, to ty její nejsou. Jsou plné pozitivních emocí, optimismu, humoru a krásných příběhů o lidech i o sobě. Její literární dílo není vedlejší produkt její veřejné činnosti, je to dílo samo o sobě.
Jak byste chtěl, aby si ji lidé zapamatovali?
Když hledám slova pro to, jak ji charakterizovat, jsou to pro mě chvíle, kdy člověk dává průchod svým emocím. Upřímně, nacházím jen samé superlativy. Byla to velká Češka, Američanka, velká žena a báječná kamarádka.
