Aktuálně.cz: Jak je možné, že jsou v Česku děti, které mají exekuce, dluhy?
Alena Vlachová: Hlavní příčinou dětských dluhů jsou vždycky rodiče dětí. Z dětí se stávají dlužníci tehdy, pokud mají tu smůlu, že se narodí rodičům, kteří o ně řádně nepečují. To je společný prvek u všech zadlužených dětí. V normálně fungující rodině dětem dluhy nevznikají, a pokud ano, například v důsledku jízdy načerno, rodiče dluh dítěte zaplatí a z dítěte se nestane dlužník v exekuci. Kdežto když je to dítě z rodiny, kde rodiče nefungují tak, jak mají, a neplní řádně svou vyživovací povinnost vůči dítěti, pak se z dětí stávají dlužníci.
Není spíš příčinou chyba v zákonech? Neměl by zákon myslet na to, že by se z dětí dlužníci stávat neměli a že by za ně měl primárně zodpovídat rodič?
Nerada bych říkala, že hlavní příčinou jsou zákony. Zákon nemůže vždy postihnout každý jednotlivý případ. Dluhy vznikají například v důsledku porušení povinností. Pokud tedy dítě něco poruší, například schválně rozbije sousedům okno kamenem nebo si nekoupí jízdenku na MHD, odpovídá za způsobenou škodu a z hlediska práva je dlužníkem primárně dítě.
Řádně fungující rodiče v takové situaci půjdou k sousedům a zaplatí zasklení okna nebo půjdou na dopravní podnik zaplatit pokutu a nenechají své dítě, aby se stalo dlužníkem. Pokud dítě nemá štěstí na takové rodiče, skončí nakonec v exekuci s mnohatisícovým dluhem.
Jaké jsou tedy další příčiny dluhů u dětí?
V některých případech jsou to i právní předpisy. Měli jsme tady třeba zákon o místních poplatcích, který dělal téměř ze všech dětí v Česku okamžikem jejich narození dlužníky. Pokud měla matka dítěte v době narození trvalé bydliště v obci, která stanovila svou vyhláškou místní poplatek za systém nakládání s komunálním odpadem, přímo působením zákona a vyhlášky se okamžikem narození z dítěte stal poplatník a tedy dlužník.
Zrovna tento zákon se před dvěma lety i díky vaší snaze změnil…
Ano, podařilo se přesvědčit naše zákonodárce, aby přijali novelu stanovující, že místní poplatek za odpad za děti platí rodiče. Také Ústavní soud potvrdil, že dřívější znění zákona bylo v rozporu s ústavou. Ale některé nedomyšlené právní úpravy přetrvávají. Jeden takový případ teď řeším.
O co v něm jde?
Občanský zákoník říká, že pokud zemře nájemce bytu, nájem bytu přechází přímo ze zákona na všechny osoby, které s ním v bytě žily. Bohužel zákon nepamatuje na to, že tam také mohou žít děti, třeba i úplně malé. Přestože je ustanovení motivované snahou ochránit další lidi, aby se kvůli úmrtí jednoho člena rodiny neocitli ze dne na den bez bydlení, zákonodárce si neuvědomil, že z nájemního vztahu nevyplývají jen práva, ale také významné závazky, zejména placení nájemného, které může dosahovat značné výše. A pokud zbývající dospělý člen rodiny nájemné neplatí, stávají se z dětí jeho spoludlužníci.
S kolika takovými případy jste se setkala?
Již před několika lety jsem na tento problém narazila, v současnosti řeším jeden takový případ, kdy matka s několika dětmi žila v nájemním bytě u babičky, svojí matky. Když babička jako nájemce bytu zemřela, ze zákona přešel nájem na matku a její děti. Matka neplatila nájemné a pronajímatel bytu žaloval společně a nerozdílně matku a její čtyři děti, včetně dvou tehdy nezletilých. Zastupuji jedno z těch dětí a snažím se zbavit toto dítě dluhů přesahujících 150 tisíc korun. Snažím se zpětně poukázat na procesní pochybení soudu v nalézacím řízení, které dítěti neustanovilo opatrovníka z řad advokátů.
Takže na vině jsou často také soudy?
Ano, to je další z příčin. Způsob, jakým některé soudy a soudci aplikují a vykládají právní předpisy a jak se "snaží" chránit práva dětí. Ve většině případů, které jsem řešila, jsem od začátku viděla, že soudci k případům vůbec nepřistupují z hlediska mezinárodní úmluvy o právech dítěte, která říká, že předním hlediskem musí být zájem dítěte. Pokud je dítě žalováno o zaplacení několikatisícových částek, soudce to nemůže vzít jen mechanicky a formálně podle zákona stejně, jako kdyby na straně žalované byl dospělý. Musí se na to podívat optikou nejlepšího zájmu dítěte a musí uvážit třeba to, jestli se dítě do situace dostalo vlastním zaviněním, nebo jestli to zavinili jeho rodiče.
Pamatujete si na příklad jasného pochybení soudu?
Asi nejkřiklavější případ, který mohu použít, je jeden ze starších rozsudků Okresního soudu v Plzni, kde lze z data narození vyčíst, že žalovaný má v době vyhlášení rozsudku osm let. V době jízdy načerno mu bylo sedm. V odůvodnění rozsudku je napsáno, že žalovaný, jehož totožnost byla ověřena matkou, se v Plzni v lince MHD neprokázal platnou jízdenkou. Na místě nezaplatil jízdné ani přirážku k jízdnému. Takže sedmileté dítě jelo se svou matkou, která řekla revizorovi, jak se její dítě jmenuje a kde bydlí, a protože dítě na místě nezaplatilo revizorovi, dopravní podnik jej žaloval o zaplacení 1006 Kč.
A Okresní soud Plzeň-město nechal v řízení to žalované dítě zastupovat jeho matkou jako zákonnou zástupkyní. Tedy osobou, která to evidentně zavinila. Dítě samozřejmě vůbec nic netušilo a soud ho odsoudil k povinnosti zaplatit 1006 Kč spolu s úrokem z prodlení a 8520 korun na náhradu nákladů řízení. Z dat musí soudce vidět, že odsuzuje osmileté dítě k zaplacení několika tisíc korun za to, že jelo načerno se svou matkou, která dítěti nekoupila jízdenku, klidně se pod to podepíše a nepřipadá mu na tom něco divného.
Jak se to může stát?
Je to text rozsudku a odůvodnění, který je kopírovaný tisíckrát pořád stejně, protože jediné, co se tady mění, je datum a linka dopravního prostředku. Soudy k tomu přistupují jako "přes kopírák" a nikdo se nad tím nepozastaví. Ani zmínka o tom, že by soud přihlédl k věku žalovaného, že by se zabýval zjišťováním příčin, proč jel žalovaný bez jízdenky…
A že by přihlédl k tomu, že součástí našeho ústavního pořádku je úmluva o právech dítěte, která říká, že mimo jiné při činnosti soudu musí být na prvním místě zájem dítěte. Ale nechci nasazovat soudcům psí hlavu. Kvůli tomu, že se rozjel byznys s odměnami advokátů a exekutorů, soudy začaly být zavalovány tisíci takových žalob na pokuty, které musely vyřídit a kde bylo naprosto běžné, že se žalobce ani žalovaný na jednání u soudu nikdy nedostaví. Všechny žaloby jsou stejné jako přes kopírák a není tedy důvod, aby rozsudky také nebyly stejné a tisíckrát kopírované.
Odměny advokátů a exekutorů jsou tedy čtvrtou příčinou zadlužování dětí v Česku?
Ano. V roce 2001 začali fungovat soukromí exekutoři. V té době se na každou tisícikorunovou pokutu z MHD nabalovalo dalších 13 tisíc na nákladech nalézacího a exekučního řízení, zejména odměnách advokátů a exekutorů. Díky tomu se rozjel i byznys s malými pohledávkami. V roce 2006 došlo k dalšímu strmému navýšení, kdy se ke každé tisícikorunové pokutě nabalovalo skoro 21 tisíc na nákladech řízení.
Z 22 tisíc korun vymožených v exekuci tedy tisícovka připadla dopravnímu podniku, 3 tisíce si vzal stát na soudním poplatku a dani z přidané hodnoty a o zbývajících 18 tisíc se podělili exekutor s advokátem. Je jasné, že v takové situaci už dávno nejde o vymožení původního dluhu, ale primárně o náhrady advokátů a exekutorů.
Tyto náklady se začaly velmi pomalu snižovat až od roku 2012. K nejrazantnějšímu snížení přispěl exministr spravedlnosti Robert Pelikán změnou advokátního tarifu, takže od roku 2014 je odměna advokáta za podání formulářové žaloby v bagatelním sporu jen pár stovek, oproti dřívějším několikatisícovým částkám. Minimální náhrady exekutorů, které dříve vycházely na 6,5 tisíce, snížil ministr Pelikán o tisícovku.
Jaký byl nejvyšší dluh, který jste řešila?
Nyní je to ten dluh na nájemném, o kterém jsem již hovořila a který přesahuje 150 tisíc korun. U jízd načerno jeden kluk dlužil asi 120 tisíc, protože měl několik jízd načerno a k nim se nabalily ty dvacetitisícové náklady řízení. Tenhle kluk nedostával doma ani pořádně najíst a bydlel s otcem v dřevěné boudě bez elektriky, bez vody. Když šel v zimě ráno do školy, musel nejdřív najít svíčku a sirky, aby si mohl posvítit a najít aktovku. Ve škole nebyl oblíbený, měl špatné známky a choval se problémově. Ale přitom neměl ani jedinou zameškanou hodinu. Ten kluk poctivě každý den jezdil do školy a kvůli tomu ho pravidelně chytal revizor.
Jak jste ho oddlužili?
Nakonec se oddlužil v rámci dohody s plzeňským dopravním podnikem. Jiné případy jsem musela vysoudit a pak jsme se dohodli.
A kolik bylo nejmladšímu zadluženému dítěti, s nímž jste se setkala?
Měli jsme jedno dítě, kterému bylo v době jízdy načerno pět let, jelo s matkou.
Nakonec jste se tedy dohodla i s dopravním podnikem…
S plzeňskými dopravními podniky jsme se nakonec dohodli, že budou dětem z dětského domova pokuty za jízdu načerno odpouštět. Tři roky jsme se ostře soudili o každou pokutu a poté, co jsem u Ústavního soudu dosáhla zrušení několika starých rozsudků, jsme se nakonec dohodli, že dluhy dětem prominou.
Ty dluhy, které vznikly v době, kdy byly děti u biologických rodičů?
Přesně tak, protože ty děti mají problém z doby, kdy byly u rodičů. V plzeňském dětském domově dostanou průkazku a načerno nejezdí. Problém ale mají některé děti z vesnických dětských domovů, které třeba jedou na víkendy nebo na prázdniny k rodičům do Plzně. Od nich se pak vracejí s novými pokutami.
Nejde to zakotvit v zákonech, že dítě prostě nemůže dlužit?
Takto žádné zákonné ustanovení znít nemůže. Neexistují jen dluhy, které děti nezavinily. Představte si situaci, kdy se vám do bytu vloupou třeba čtrnáctileté děti, ukradnou a zničí vám cenné věci a vy budete naprosto oprávněně chtít, aby vám způsobená škoda byla nahrazena. Asi by se vám nelíbilo, kdyby vám soud odpověděl, že chudáci tyto děti podle zákona nemohou nic dlužit.
Vyřešit obecně dluhy jednou jednoduchou větou v občanském zákoníku, že děti nedluží nebo to za ně mají vždycky platit rodiče, tedy není možné a nebylo by to ani ve všech případech spravedlivé. Nemůžete vycházet z toho, že by člověk byl až do dosažení zletilosti absolutně neodpovědný za vše. Myslím, že rodiče větších dětí si dokážou představit, co by takové vědomí absolutní neodpovědnosti u jejich potomků mohlo způsobit. Je samozřejmě naprosto správné, že právní způsobilost nabývá dítě postupně a přiměřeně jeho věku, a pokud se chová protiprávně, má za své dluhy též přiměřeně svému věku odpovídat.
Navíc případné změny v právních předpisech vždy nutně předpokládají i politickou vůli takové změny udělat. Ta přitom dlouho nebyla ani u zákona o místních poplatcích, kde přitom šlo jen o velice jednoduchou změnu zákona. Trvalo to několik let, protože vždycky dostalo přednost něco jiného.
Proč to tak je?
To nevím, museli byste se zeptat našich poslanců na jejich priority. Já si to vysvětluji tím, že pomoct pár dětem ze sociálně znevýhodněného prostředí nepřináší nikomu žádný zisk ani hlasy ve volbách, a proto to pro politiky není zajímavé téma.
Máte ambici prosadit něco dalšího? Například nájemné, dá se to nějak upravit v zákoně?
Jak už jsem vysvětlovala, nějaké obecnější změny v občanském zákoníku jsou mnohem složitější než změna, o kterou šlo v zákoně o místních poplatcích. Mám určité nápady, jaké změny by mohly vést k větší ochraně dětí, aniž by přitom došlo k zásahu do práv jiných osob (zejména věřitelů). Ale na druhou stranu si říkám, že provádění legislativních změn není moje práce.
Cítíte, že je vaše mise v této oblasti u konce, nebo máte před sebou ještě hodně práce?
Chtěla bych, aby byla u konce, ale stále ještě není. Oblast místních poplatků za odpad je vyřešená. U jízd načerno jsem velmi ráda, že funguje neformální dohoda s plzeňskými dopravními podniky, protože mi díky tomu ubylo hodně práce, a že se mi podařilo iniciovat poměrně rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu, takže se nad tím možná už obecné soudy začaly více zamýšlet. Hodně také pomohlo, že odměny advokátů v procesu vymáhání těchto dluhů se snížily na minimum.
Pořád ale ještě zbývají fronty, na kterých se bojuje…
Jak už jsem zmínila, nedávno mi přibyla otázka dluhů na nájemném v případě přechodu nájmu po zemřelém nájemci. Mám i nějaké nápady, jakým směrem by se mohla ubírat obecnější právní úprava ve vztahu k dětským dluhům.
Proč by se tím měli politici zabývat? Jak byste jim to vysvětlila?
Obecně proto, abychom uvedli skutečně chování České republiky do souladu s tím, k čemu jsme se sami zavázali v Úmluvě o právech dítěte. To, co se tady děje a dělo ve vztahu k dětem, znamená, že je tady systémový problém, kdy Česká republika nezajistila, aby byla Úmluva dodržována.
V čem ji konkrétně porušujeme?
Už v základním principu. Při každé činnosti státu - to je činnost soudu, zákonodárná i činnost exekutora - má být předním hlediskem zájem dítěte. Tyto orgány státu úmluvu v minulosti nedodržovaly a v mnoha případech stále nedodržují. A nejde o exces jednotlivce, je to systémové. A stát s tím dlouhodobě nic nedělá. To je tedy motivace formálně právní. Pak mám ještě neformální vysvětlení, proč je potřeba se otázkou dětských dluhů zabývat.
Jak zní?
Připadá mi to jako naprosto samozřejmé z hlediska elementární lidskosti. Když jsem se o problému dětských dluhů a exekucí bavila s laiky neprávníky, všichni mi řekli: To je přece jasné, dítě nemůže mít dluhy, přece si samo nemůže platit poplatky za odpad, přece nemůže mít exekuci za to, že mu rodiče nedali peníze na jízdenku.
A když jsem se bavila s právníky, ať to byli advokáti, soudci, nebo exekutoři, říkali: Je přece nerozhodné, že jde o dítě, vše je v souladu se zákonem, dítě je poplatníkem, dítě uzavřelo přepravní smlouvu a porušilo ji, proti dítěti je vedena exekuce v souladu se zákonem na základě pravomocného exekučního titulu. V této oblasti existuje velká propast ve vnímání toho, co je formálně vzato v souladu se zákonem a co si představujeme elementárních zásad lidskosti a spravedlnosti.
Dítě nesmí trpět za to, co způsobili jeho rodiče. Proč by mělo být postihované za to, že mu rodiče nedali peníze na jízdenku? Pokud rodiče povinnosti vůči svým dětem neplní, od toho máme stát, aby tyto děti ochránil, a ne aby z nich svými právními předpisy a rozhodnutími svých orgánů dělal dlužníky už v dětském věku.
