"V něčem byli směšní, v něčem z nich šel strach," vzpomíná na okupační armádu ve Frenštátu pod Radhoštěm Alois Jaroš. "Byli to lidé, kteří nevěděli, do čeho jdou," uvažuje a zamýšlí se nad tím, že kulturní šok přinesla okupace nejen místním, ale i Sovětům. "Život těch řadových vojáčků musel být děsivý. Důstojník šel do města, za ním pochodovali dva nosiči nákupů a jen kulili oči, jak to tady vypadá."
I rudý prapor časem vybledl
Po invazi armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a poté, co československý parlament v říjnu téhož roku legalizoval "dočasný pobyt" sovětských vojsk, se Sověti začali rozmisťovat po celém Československu.
Právě ve Frenštátu, v podhůří Beskyd, vznikla jedna z prvních sovětských posádek u nás. Protiletadlová obrana a tankisté sovětské Střední skupiny vojsk sem dorazili během tří dnů v lednu 1969. Tak jako i jinde obsadili vojenské objekty, které do té doby využívala Československá lidová armáda. Ta musela z Frenštátu odejít a z bývalých československých kasáren se stalo de facto cizí území.
Sověti neposkytovali československému vedení údaje o činnosti svých vojsk, takže přesné počty vojáků jsou známy až ze závěrečného období okupace. Ve zhruba desetitisícovém Frenštátu jich zřejmě pobývaly tři až čtyři tisíce - včetně civilních zaměstnanců a rodinných příslušníků vojáků z povolání.
Právě s důstojníky a jejich rodinami přicházeli obyvatelé Frenštátu do styku nejčastěji. S obyčejnými vojáky, kteří si v Československu plnili povinnou vojenskou službu a pohyb mimo posádky měli zakázaný, se mohli setkat během pracovních brigád a oficiálních "družeb" vojáků s občany.
Sovětské vedení podle Aloise Jaroše velmi dobře vědělo, proč běžné vojáky drží v kasárnách a neumožňuje jim neformální styk s místními.
"Pluky se střídaly. Když přijel nový, vyvěsil se prapor. Byl ostře rudý. Za půl roku ale vybledl. Ve Frenštátě se říkal takový vtípek, že ten prapor odráží smýšlení armády: po čase, co tady sovětští vojáci byli, začali uvažovat, jestli je v pořádku, že si tady žijeme lépe než oni doma, a tak je odveleli zpět do Ruska a přišel nový pluk s krásným rudým praporem a rudým přesvědčením," dává k dobrému Alois Jaroš.
Chtěli z nás mít další sovětskou republiku
"Ve městě docházelo ke konfliktům," tvrdí Dalibor Norský, další pamětník z Frenštátu pod Radhoštěm a také člověk, který se po listopadové revoluci zasloužil o to, že Sověti právě odtud odjeli jako úplně první z celé východní Evropy. Obzvlášť v počátcích okupace podle něho byly vztahy napjaté. Takže když třeba sovětští důstojníci přišli do hospody a pověsili si kabáty, stávalo se, že jim někdo tajně ustřihl cíp. "Často se s nimi místní poprali. Protože oni se v hospodě rozvalovali, měli plno peněz."
Jen málokdo tu podle pamětníků neviděl v Sovětech okupační vojáky. K morálnímu rozměru jejich přítomnosti se přidávaly averze z každodenního soužití. Obyvatelé Frenštátu nesli třeba dost nelibě fakt, že důstojníci a jejich rodiny vykupovali nedostatkové zboží v místních obchodech.
"Jejich manželky - my jim říkali baryšně - celý den nic nedělaly. Když přišlo zboží, všechno vykoupily. Naše ženské šly z práce a v obchodech už nebylo nic. Baryšně vykupovaly zubní kartáčky, zubní pasty, mýdla. Dnes si už nikdo nedovede představit, co všechno tehdy nebylo," vzpomíná Dalibor Norský.
Nedostupné bylo i bydlení. Zatímco mladé české rodiny na přidělení bytu čekaly mnohdy marně, většinu frenštátského sídliště v 70. a 80. letech obývali Sověti.
"Z devadesáti procent bylo vše obsazeno Rusákama. Byty, ve kterých žili, se poznaly podle toho, že v oknech neměly záclony. Vymínili si ale, že v každém paneláku musí žít i nějaká česká rodina. Prý kvůli atentátům. Chránili se tak. Říkali, že když je tam česká rodina, nikdo na ten dům nehodí granát. Oni si tak představovali tu naši kontrarevoluci," vypráví Norský.
V objektu kasáren vznikla i škola pro děti vojáků. Posádka se také účastnila kulturních a společenských akcí ve městě.
"Snažili se asimilovat, to jo. Však měli za úkol vytvořit z nás další sovětskou republiku," podotýká pamětník a dodává, že také někteří z místních se časem naučili, jak přítomnosti cizích vojáků využívat ve svůj prospěch. Začali provozovat to, co Dalibor Norský nazývá "hospodářskou kolaborací".
"Když Rusáci jeli domů na dovolenou, vozili sem ledničky a různé elektrospotřebiče, které naopak tady nebyly. Vozili to ve velkém a místní to od nich kupovali," popisuje Norský česko-sovětské kšefty
Sovětští vojáci utekli na pivo, dostali dávku samopalem
To, že se našli lidé, kteří se Sověty rádi kšeftovali, dosvědčuje i Petr Kadaník, který popisuje normalizační realitu v Mladé Boleslavi - dalším z měst, kde po roce 1968 zněla ruština. Také z Boleslavi, která byla posádkovým městem už za první republiky, musela československá armáda odejít (útvar byl převelen na Slovensko) a do vojenských objektů se nastěhovali Sověti. Přímo v kasárnách si Rusové otevřeli obchod, kam měli přístup i Češi.
"Tam byly krásné ceny, nízké," podotýká Kadaník s tím, že někteří jeho spoluobčané v obchodě rádi nakupovali. "Já bych tam nešel. Normální Boleslavák se s nimi nebavil. A už vůbec ne kamarádil. Ale byla sorta lidí - komunistických funkcionářů - kteří je navštěvovali."
Sověti podle něho v Boleslavi prosluli především bezohlednou jízdou po silnicích. Spoléhali na své obří vojenské náklaďáky, které měly kola větší než člověk a v nichž by srážku s osobním automobilem - jak říká Kadaník - skoro ani nepocítili. "Každý den byla nějaká nehoda, Boleslaváci si zvykli, že značka ´dej přednost v jízdě´ pro ně nemá význam, oni ji nerespektovali. Takže kdykoliv jste vjel na jakoukoli křižovatku, musel jste počítat s tím, že vám tam někdo vjede."
Petra Kadaníka ale nejvíc zarážel přístup Sovětů ke svým vlastním lidem. "Ti oficíři měli poměrně dobrý život, ti tam měli i rodiny, postavili si tam dva věžáky, měli to dobré. Ale ti obyčejní vojáci tam byli jako ve vězení, byli zamčení, vycházky neměli, museli být jen v prostoru kasáren." Ve městě se tradovala historka o útěku dvou či tří řadových vojáků z kasáren do hospody U Tetřeva. "To bylo asi dvě stě metrů. A jela ruská patrola, zahlídli je - a ne aby je zastavili, oni do nich prostě pustili dávku ze samopalu," vypráví Kadaník.
O drsném potrestání nepovolené vycházky se místní dozvěděli i díky tomu, že Sověti při zásahu prostříleli několik zaparkovaných aut. "Když já jsem byl na vojně, taky jsme občas šli bez propustky do hospody za plotem," říká Petr Kadaník. "Ale aby nás za to někdo zastřelil? To by mě v životě nenapadlo!"
Jen aby už byli pryč!
Jednání o stažení sovětských vojsk, ke kterému otevřela dveře sametová revoluce a také reformistická politika sovětského vůdce Michaila Gorbačova, začala už v lednu 1990. Dne 26. února 1990 se prezident Václav Havel sešel s Gorbačovem v Moskvě k závěrečnému projednání podmínek odsunu. Mezivládní dohodu o odchodu sovětských vojsk z Československa pak podepsali ministři zahraničí Jiří Dienstbier a za ruskou stranu Eduard Ševardnadze.
Během šestnácti měsíců tak bylo z našeho území přepraveno ohromné množství vojenské techniky a také více než 110 000 vojáků, jejich rodinných příslušníků a civilních zaměstnanců. Poslední sovětský vojenský transport opustil zemi 21. června 1991. Ten první odjel shodou okolností už v den podepsání dohody - 26. února 1990 z Frenštátu pod Radhoštěm. Velkou zásluhu na tom měl i Dalibor Norský.
Už v prosinci 1989 navázal kontakt s velitelem sovětského pluku, který byl srozuměn s tím, že se změnil režim, nechal si vysvětlit, že město má nové představitele a Norský je jeden z nich. "Mluvili jsme o tom, že odsun sovětských vojsk z východní Evropy je daný, že je už ujednán Gorbačovem na mezinárodní úrovni. Dohodli jsme schůzku s novým vedením města. On chtěl, abychom se sešli v kasárnách, já trval na tom, že má jejich delegace přijít na radnici. Tak souhlasil," popisuje Norský.
První jednání na frenštátském městském úřadě proběhla v lednu 1990. Schůzek bylo několik, časem se Norský podíval i do objektů obývaných sovětskou posádkou. "Haly byly plné tanků a protiletadlových děl. Množství zbraní a munice bylo šílené, stačilo by na obsazení celé Moravy. Jenom mě to ponouklo k tomu, aby už byli pryč." Stále ho trápila vzpomínka na rok 1968, bál se, aby Sověti demokratizační vývoj ve východní Evropě ještě nezvrátili.
Sověty odsunuli po frenštátsku a zařídil to i Ducháček
Sověti byli při jednání otevření, ale bylo jasné, že se v Československu budou snažit zůstat co nejdéle. "Pro ně bylo Československo Amerika," poznamenává Norský. "Jim se odsud nechtělo, a my zase chtěli, aby vypadli co nejdřív. Takže to šlo ztuha." Intenzivně jednal třeba s velitelem protiletadlového pluku Vladimirem Smirnovem. "Pak už jsme si tykali. On řekl: ‚Dalibore, to nepůjde, máme mnoho techniky, potřebujeme mnoho času.‘ Já na to, že mezinárodní situace jasně určuje, že musejí odejít. A tak pořád dokola."
Pomohl nápad, který mu prý bleskl hlavou při jednom z jednání. Upozornil sovětské velitele, že z východní Evropy budou zakrátko odcházet stovky tisíc vojáků nejen z Československa. "A ať si uvědomí, že ve výhodě budou ti, kteří se vrátí nejdřív. Pro ty budou místa v kasárnách, byty - ale co ti další? Ti skončí někde v poli ve stanech. Na to už Smirnov slyšel. Zamyslel se, koukal po těch druhých. Zabralo to. Potom už to šlo."
Tak se stalo, že v době, kdy se na celostátní úrovni teprve rozbíhala jednání o odsunu, ve Frenštátu už měli skoro hotovo. Když proto přišla výzva z Prahy, aby se přihlásili zástupci měst, ve kterých jsou sovětské posádky, a oznámení, že se tvoří komise, která bude pracovat na jejich odsunu, frenštátské radnici se to příliš nehodilo.
"Řekl jsem: ‚Tak my už je máme skoro na vagonech a teď začne jednat nějaká komise a vše se zpomalí,‘" vzpomíná Norský na dopis podepsaný hudebníkem Michaelem Kocábem. Právě ten se později stal hlavní tváří smíšené parlamentní komise pro dohled nad odsunem sovětských vojsk.
"Musela to být obrovská práce zorganizovat to za celou republiku a věřím, že se pan Kocáb pak mohl cítit nedoceněný. Ale my to tehdy nemohli akceptovat," vysvětluje Norský, že ve Frenštátu se v této věci nechtěli spoléhat na stát a se Sověty raději jednali sami za sebe. "Pro nás bylo důležité, kdy odjede ta první posádka, ta od nás. My si to udělali tak po našem, po frenštátsku."
"Zcela nezastupitelnou roli při celkovém odsunu Sovětské armády z Československa měl ovšem generál Rudolf Ducháček. Vládl obrovskými technickými znalostmi, takže Sovětům dokázal, že odsun lze zvládnout i v tak poměrně šibeničních termínech, které jsme na nich požadovali," připomíná tehdejší náměstek ministra obrany Antonín Rašek.
Ducháček pak své znalosti využil i se svým týmem při organizaci plynulého odsunu desítek tisíc Sovětů i s celým jejich zbrojním arsenálem.
"Sověti se velmi úporně bránili našim požadavkům na rychlý odchod z Československa. Namítali, že je vyloučené, aby to technicky i organizačně zvládli v námi požadovaných termínech. Perfektně připravený Rudolf Ducháček jim ovšem dokázal, že to zvládnout lze. K jeho scénáři odsunu nemohli nic namítnout, takže ho nakonec akceptovali," dodává Rašek.
Nabídku k rozhovoru však generál Ducháček s poděkováním odmítl s tím, že "nechce brát slávu dnešním novodobým hrdinům, kteří si zásluhy o odsun Sovětské armády rádi připisují".
První vlak naložený vojáky a jejich technikou odjel z Frenštátu pod Radhoštěm 26. února 1990, ten poslední ani ne o měsíc později. "V kasárnách byla taková slavnost, velitelé tam nastoupili, loučili se s námi. Postavili si tam takovou tribunku a zvali mě, ať si tam stoupnu s nimi. Já si říkal: ´To víte, s vámi budu na tribunce. Nikdy!´" V prvních svobodných komunálních volbách na podzim roku 1990 Dalibora Norského zvolili do městského zastupitelstva a dva roky - než odešel do důchodu - se věnoval zejména opravě bytů po sovětských rodinách.
Překvapilo ho, v jak špatném stavu se byty nacházely: "Všechno bylo rozbité, zničené. Charakteristické bylo, že stěny měli natřené rudou nebo tmavě hnědou barvou, případně olepené oranžovo-zelenou tapetou. Kasárna byla také v příšerném stavu. Měli tam obrovské cisterny plné benzinu, ten z nich prosakoval do země a protékal až do řeky Lubiny. Ta byla samé petrolejové oko," popisuje Norský.
Natřít asfaltem a zakopat do země
Nepříjemné překvapení nad stavem budov i pozemků patří mezi nejčastěji zmiňované pocity z předávání sovětských objektů.
"Byl to děs a hrůza. Zbořeniště domů, vyvrácené ploty, zarostlé zahrady. Působilo to velmi depresivně. Krajina byla poničená bezohledným cvičením ruských vojáků. Někde byly ustřílené vrchy stromů, jinde spáleniště po požárech, protože Rusové při cvičení nebrali ohled na to, jestli je zrovna sucho," říká například Jindřich Machala, který jako lesník Vojenských lesů a statků už před revolucí navštívil vojenský újezd Libavá na Olomoucku a počátkem 90. let se do Města Libavá i přestěhoval.
"Všude byla zakopána spousta nádrží na naftu nebo benzín. Natřeli to asfaltem a bez jakékoliv izolace zakopali do země. Ropné úniky byly běžné."
Sanace znečištěné půdy si v 90. letech vyžádaly obrovské částky. Bohuslav Fencl, spoluzakladatel Občanského fóra ve Vysokém Mýtě a od roku 1990 starosta města, kde za normalizace sídlila skoro desetitisícová posádka, musel po odchodu Sovětů řešit ropnou havárii. V místech dnešního vysokomýtského autodromu měla Střední skupina sovětských vojsk centrální úložiště pohonných hmot, kam denně proudily cisterny s ropnými produkty.
"Část toho prostoru už tenkrát využívala autoškola, takže jsme věděli, že tam vytéká rezavá voda, na které se dělají mastné fleky," říká Fencl. Po revoluci nové vedení města požádalo československou armádu o provedení hydrogeologického průzkumu. Byť samotné nádrže Sověti při svém odchodu vykopali a odvezli, zhruba dvacet vrtů potvrdilo rozsáhlé znečištění.
"Začaly dekontaminační práce. Dělaly se tak, že se přehrnovala hlína a kropila se roztoky, které měly podpořit bakterie, jež se živí ropnými produkty," vysvětluje Fencl. Nákladným čištěním za pomoci sovětských i amerických technologií se nakonec podařilo ochránit zásoby podzemní vody, kterými Vysokomýtsko oplývá. To ale až značnou dobu po revoluci.
"Proto nás nejvíc zajímalo, kdy Sověti odejdou," shrnuje rozpoložení spoluobčanů Bohuslav Fencl.
Muzeum zemljanek znovu hostilo hudbu
Občanské fórum proto ve Vysokém Mýtě už v lednu 1990 uspořádalo první z řady demonstrací požadujících odchod sovětských vojáků. Ty se zaměřovaly postupně na různá dílčí témata, kromě odstranění ekologických škod požadovaly například okamžité uvolnění domu na náměstí, kde sídlila sovětská komandatura ("Protože tam neustále vlál sovětský prapor a to jsme nesli těžce," komentuje Fencl.) a také bývalé hudební školy, kterou Sověti po roce 1968 přeměnili na Muzeum bojové slávy.
"Uvnitř v hlavním sále byly udělané zemljanky, kam jezdily děti z celé republiky na školní výlety, aby viděly, jak se sovětští vojáci umí maskovat, jak umí bojovat a co vše dokážou, i když třeba nemají materiální vybavení," objasňuje Fencl účel muzea. Hudební škola měla nakonec štěstí, Sověti obednili štukované zdi dřevotřískou, takže interiér muzejní éru přežil bez vážné úhony. "Když jsme to odkryli a dali to do pořádku, první koncert jsem tam probrečel," uvedl k znovuotevření lidové školy umění. Neuměl si prý představit, že se podobná věc kdy podaří.
Po odchodu okupačních vojsk uspořádali v Mýtě den otevřených dveří všech bývalých sovětských kasáren. Lidé prý měli o prohlídku enormní zájem a byli překvapení, v jak nuzných podmínkách museli řadoví vojáci přežívat. "Jediné, co se našlo, bylo asi padesát různých saun. Protože kde bylo pohromadě pár důstojníků, tam okamžitě museli mít saunu. V kdejakém koutě byla kamna nebo kameny, které se polévaly. Ty břízy, které oni všude vysazovali, z těch si dělali košťata, kterými jednak zametali celá nádvoří v kasárnách a jednak je používali ke šlehání v saunách."
Nenechte si ujít výstavu Paměti národa k odchodu Sovětů
- Odchodu sovětských vojsk z Československa před 30 lety je věnována expozice Odchod 1991 instalovaná do konce července v ulicích pražských Dejvic. Sestává především z velkoformátových fotografií Dany Kyndrové a Jindřicha Štreita, kteří zaznamenali poslední okamžiky pobytu sovětských vojáků v Československu. Expozice, kterou doplňují vzpomínky pamětníků i data připravená historiky z Ústavu pro studium totalitních režimů je též dostupná online na platformě Google Arts & Culture https://artsandculture.google.com/partner/memory-of-nations
- Příběhy spjaté s koncem sovětské okupace představuje i výstava na místě bývalého pomníku maršála Koněva na náměstí Interbrigád. Jmenuje se Nikogda ně zabuděm (nikdy nezapomenem) a věnuje se historii česko-ruských (respektive československo-sovětských) vztahů v širší perspektivě. https://konev.pametnaroda.cz/
- Výstavy ve spolupráci s Městskou částí Praha 6 připravila a vzpomínky pamětníků zaznamenává společnost Post Bellum především díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na https://podporte.pametnaroda.cz.
Pro porevoluční rozvoj města bylo důležité, že nové osazenstvo radnice brzy dosáhlo bezplatného převedení všech vojenských majetků na území Vysokého Mýta do vlastnictví města - což zdaleka nebylo samozřejmé. Vysokomýtští zpočátku doufali, že jim armáda pomůže objekty i ohlídat, aby nedocházelo k jejich další devastaci. Zabránit rozkrádání ze strany československých občanů se však ukázalo jako nemožné, místních zlodějů, kteří si odváželi radiátory, sporáky nebo dveře či okna, prý bylo příliš mnoho.
"Nakonec jsme si uvědomili, že vlastně ani nemáme co hlídat. Že se to stejně všechno bude muset přebudovat na něco jiného." Snažili se udržet alespoň byty, opravit je a časem rozprodat či pronajmout - a to se do značné míry podařilo. "V současnosti můžeme být hrdí, že návštěvník města si už mnohdy ani neuvědomí, že je na území, kde dřív bývali jen okupační vojáci," uzavírá Fencl.
Sovětská výzdoba jako memento pro budoucnost
S problémem, co si počít se sovětskými stavbami, které často neodpovídaly československým stavebním normám, se po revoluci potýkal i Petr Kadaník z Mladé Boleslavi. Ten se na odsunu místní posádky podílel z pozice kooptovaného místopředsedy národního výboru a později se stal náměstkem primátora.
Kadaníka šokovala mimo jiné sovětská hygiena, ať už v podobě šachet, do nichž se v sovětských panelácích vyhazovaly odpadky, nebo nečištěných záchodů (balkánského typu), kde byly "seschlé hromady, které už ani nešly do otvoru spláchnout".
V době, kdy se Kadaník stal členem dislokační komise pro dohled nad odsunem z Boleslavi, navštívil i jídelnu v sovětských kasárnách.
"Pro nás to bylo něco nepředstavitelného. Byl tam ohromný smrad, musel jste dávat pozor, abyste neupadl, bylo to jak na ledě - mastnota, bláto," líčí svůj tehdejší dojem. A neblahé pocity v něm vyvolala i takzvaná "Síň tradic", kterou vojáci zbudovali uprostřed kasárenského nádvoří.
"Samozřejmě to odpovídalo té době. Ale zvlášť mě upoutala okna s namalovanými výjevy. Třeba sovětský tank s hvězdou a nad ním velký, azbukou psaný nápis ´Na Západ!´ Když si člověk uvědomil, jak ta propaganda do nás ryla, že jsou jen obrannou armádou - tak tam se ukazovala dvojakost celého toho režimu," shrnuje Kadaník s tím, že ho mrzí, že podobné připomínky se nezachovaly pro budoucnost.
VIDEO: "Sověti se tu chovali suverénně, jako kdyby to bylo jejich," vzpomínají pamětníci. Unikátní svědectví odsunu Sovětské armády Bedřicha Zipse, Jindřicha Machaly, Miroslava Kosteckého, Michaela Kocába, ale i Ivana Kulněva, syna ruského důstojníka.
