Praha - Barbara Wintonová, dcera Nicholase Wintona, je hluboce přesvědčená, že se k lidem, kteří prchají před možnou smrtí, nesmíme otáčet zády.
"V současné době si hodně lidí myslí, že když je většina těch rodin muslimských, musí je zaškatulkovat mezi „ty druhé“. Nejsou žádní druzí – jsou stejní jako my. Když si sednete s lidmi, kteří jsou jiní než vy, a promluvíte si s nimi, začnou vám být podobní. Začnou být někým, jako jste vy," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz Wintonová
Dcera Nicholase Wintona, která o něm před rokem vydala v nakladatelství Argo životopis Není-li to nemožné..., přijala pozvání na letošní konferenci Forum 2000 a v rozhovoru se vyjádřila mimo jiné i k odkazu svého otce. "Je to velmi komplikovaná situace, ale jsem hluboce přesvědčená, že se k těm lidem nesmíme otáčet zády. Otci nikdy nezáleželo na tom, jestli je někdo černý, bílý, muslim, hinduista, žid… Pomohl lidem, kteří byli v nebezpečí. Na uprchlíky bychom neměli pohlížet jako nějaké „ty druhé“, kterým odmítneme pomoc. Když je někdo v nebezpečí, je nutné pomoci," říká o svém otci Barbara Wintonová.
Podle ní je paradoxní, když česká veřejnost i vysocí představitelé státu jeho otce za jeho zásluhy oceňují a přitom se v České republice objevují poslední dobou značně rozporuplné hlasy v rámci debaty o imigraci.
Nicholas Winton, který zemřel ve 106 letech letos v červenci, vypravil před druhou světovou válkou z Prahy několik vlaků a zachránil tak 669 převážně židovských dětí, jež poslal vlaky do Velké Británie.
Poslední dny
Jaký byl váš otec v posledních dnech?
Posledních šest měsíců hodně zeslábl. Ale předtím už měl pár takových okamžiků, kdy jsme si říkali „teď to přijde“, takže jsme si ani tentokrát nepřipouštěli, že by v tom byl nějaký rozdíl. Týden před smrtí už se nemohl hýbat, takže musel jít do nemocnice.
A více do minulosti?
Šest měsíců před smrtí už nebyl moc schopný podívat se na svět a mluvit o tom, co se v něm děje, jak to často dělával. Ale posledních pár let začal být hodně pesimistický kvůli vývoji ve světě. A stále víc si uvědomoval, že už s tím nemůže nic dělat.
Byl z tohohle hlediska idealista?
To bych neřekla. Spíš žil prostě morální život, a tak by lidé život měli žít. Můj otec nemohl pochopit, že někdo nechce mít morálně pevný život. Takový otec byl. Staral se o rodinu, staral se o komunitu, staral se o lidi, kteří to potřebovali. A nebylo to pro něj komplikované. Několikrát jsme se spolu hádali, protože jsem mu říkala: „Tys nikdy nezažil to, být v opravdu složité situaci, kde by ses třeba nakonec rozhodl něco dělat jinak.“
Češi Wintona obdivují, přesto nechtějí pomoc
Zajímal se o situaci v Sýrii, Libyi, na Blízkém východě…?
Ano. Byl tím zděšený. Vždycky se zajímal o to, co se stane. Zajímala ho ale mnohem širší témata jako třeba nárůst populace, jak a z čeho budou lidé na planetě žít, klimatické změny a tak dále. Velmi ho znepokojilo, co se stalo s arabským jarem. Neměl na to odpovědi, ale znepokojovalo ho to.
Znáte situaci kolem debaty o imigraci tady v České republice?
Ve Velké Británii se vede podobná debata. Když se mě na to naposledy ptali, řekla jsem, že lidé jsou velmi zmatení – nevidí rozdíl mezi imigranty a uprchlíky. Není to to samé. Uprchlík je někdo, kdo utíká, protože se bojí o svůj život. Imigrant může být o hodně jiný. A lidé říkají, že je naše země plná, potřebujeme práci, nepotřebujeme víc imigrantů. Ale není to to samé jako v případě uprchlíků, kteří se snaží zachránit svůj život. A můj otec přesně tohle udělal. Pomohl dětem, kterým šlo o život. A česká vláda a prezident ho za to také vyznamenali. Takže ano, ty paralely se nabízejí a je paradoxní, že Češi mého otce obdivují a na druhé straně se u vás objevují rozporuplné reakce.
Hádám, že by byl zklamaný z tónu diskuse kolem uprchlické krize, která tady probíhá…
Je to velmi komplikovaná situace, ale jsem hluboce přesvědčená, že se k těm lidem nesmíme otáčet zády. Otci nikdy nezáleželo na tom, jestli je někdo černý, bílý, muslim, hinduista, žid… On pomohl lidem, kteří byli v nebezpečí. A když je někdo v nebezpečí, je nutné pomoci. V současné době si hodně lidí myslí, že když je většina těch rodin muslimských, musí je zaškatulkovat mezi „ty druhé“. Nejsou žádní druzí – jsou stejní jako my.
Vždycky se najde důvod
Ve Velké Británii tenkrát bylo také dost lidí, kteří nechtěli židovské lidi přijmout.
Ano. Vždycky si někdo našel nějaký důvod, proč by se jim nemělo pomáhat. Nechtěli, aby otec přivezl do Anglie židovské děti, a už vůbec je nechtěli dávat do křesťanských rodin. A kdo ví, kdyby nedošlo k válce, určitě by všichni říkali, že to byla ztráta času.
Ale nikdy nevíte…
Právě. Nikdy si nemůžete být úplně jistí tím, co je správné udělat. Každopádně bychom na uprchlíky neměli pohlížet jako nějaké „ty druhé“, kterým odmítneme pomoc, když jsou v nebezpečí.
Co by váš otec říkal na tón hlasu politiků v této problematice? Do jejich projevů se dostává nenávist a xenofobie.
Otec byl Brit. Ale také se považoval za Evropana. A lidi rozděloval na ty, které potkal, a na ty, s nimiž ještě neměl tu možnost.
O vašem otci se mluvilo jako o úspěšném podnikateli, ale ve vaší knize je vykresleno to, že byl úspěšný před druhou světovou válkou, ale po ní už tomu tak nebylo.
Nemyslím si, že by někdy skončil v bankrotu, ale vím, že musel s podnikáním skončit. V době, kdy připravoval záchranu dětí, působil na burze. A lidé si myslí, že každý, kdo obchodujete s akciemi, je bohatý. Otec vlastnil krásný dům, který postupem času získával na hodnotě, protože byl na venkově, obklopený krajinou. Lidé, když ten dům viděli, si mysleli, že když má tak krásný dům, který stojí určitě velké peníze, musí mít jeho vlastník sám velké peníze. Ale ve skutečnosti jedinou věc, kterou kdy měl, byl ten dům.
Nedokážeme pomoc všem, pomoci ale musíme
Jak si myslíte, že by v dnešní době pomohl syrským dětem nebo uprchlíkům obecně? Nebo vy sama.
V Anglii je hodně lidí, kteří dělají na různých projektech. Jezdí do Calais dodávkami, vybírají peníze pro různé charity. Ten problém je tak velký, že ti lidé nevědí, na co se přesně soustředit. Můj otec zemřel teprve nedávno a my ještě ani nestihli uspořádat jeho pozůstalost, takže naše rodina se v této situaci ještě angažovat nezačala. Ale v Anglii se mě už ptali, co si o tom myslím… Můj otec nedokázal pomoci všem dětem, které jeho pomoc potřebovaly. Ale pomohl tolika, kolik bylo v jeho silách. Možná že nedokážeme pomoc všem lidem, kteří prchají před Islámským státem, ale to neznamená, že bychom neměli pomoci tolika, kolik bude v našich silách.
Máte nějaký plán, jestli nevyužít otcova jména v nějakém charitativním projektu?
S bratrem jsme o tom mluvili a chtěli jsme založit charitu. Ale spíše tím jménem podpoříme nebo zaštítíme organizaci, která už existuje. Zatím jsme však v rané fázi. Ale určitě nehodláme nechat jeho odkaz zapadnout. A myslíme si, že jeho hlavním poselstvím bylo: "Neseďte a nemluvte, ale konejte. Jestli něco chcete udělat, udělejte to."
Jak se váš otec vyrovnal s mediální pozorností?
Časem se s tím vyrovnal dost obratně. Vzpomínám si na jednu událost, kdy jsme přicházeli do studia kvůli nějakému pořadu, a můj otec vešel a vůbec si nevšiml toho, že je tam kamera a samá světla – už na to by tak zvyklý, že některé věci ignoroval.
Vaše babička vlastně také docela hodně pomáhala.
Ano, pomáhala hlavně během války. To byla úžasná žena. A jediný prarodič, kterého jsem poznala. Navíc jsem po ní pojmenovaná. Lidé se jí ale báli, s mojí babičkou si nikdo nechtěl zahrávat.
Vy jste v Praze jako host Fora 2000. Budete také mezi řečníky?
Jsem tady pouze jako posluchač. Tohle je moje čtvrtá návštěva a poprvé jsem tady byla v roce 2007 s otcem, když byl pozván jako řečník. Tenkrát si otec myslel, že stihne i další program, ale na nic se nedostal, protože ho ta společnost, to, že se do Prahy sjeli lidi z celého světa, aby debatovali, fascinovala.
Společnost se poslední dobou začala radikalizovat a populističtí politici se na současné krizi snaží získat politické body. Jak na to nahlížíte?
Podívejte, kdyby Velkou Británii opustili všichni imigranti, kteří tam přišli za posledních 20 let, celý náš systém, naše ekonomika by zkolabovala, to samé naše zdravotní péče. Podobně je na tom Německo.
A lidé stále mluví o tom, že když sem přijdou, začnou nám brát práci…
Je velmi jednoduché najít někoho cizího nebo někoho, kdo nás děsí. Když se podíváte do médií, koukáte na televizi… Když si ale sednete s lidmi, kteří jsou jiní než vy, a promluvíte si s nimi, začnou vám být podobní. Začnou být někým, kdo je jako vy. A získáte nový pohled na věc, který můžete sdílet. Poslední dobou se cítím jako můj otec – jako Evropanka. Je určitě lepší tvořit aliance, než se od ostatních separovat.
