Liberec - Během dvou a půl roku prošel třiadvacetiletý Lukáš Nečesaný vazbami na Pankráci a v Hradci Králové. A když ho soudy poslaly na třináct let za mříže za pokus o vraždu kadeřnice ve východočeských Hořicích, stěhoval se do věznice na Mírově.
Pobyt ve vězení popisuje ve srovnání s vazbou jako snesitelnější. "Nebyl jsem tam izolovaný, byl jsem v kontaktu s lidmi, byl jsem ve větší cele," vzpomíná.
Vazba byla pravý opak. "Je to malý prostor s umyvadlem, starým záchodem, který nesplachuje, a postelí, ze které vás bolí záda. Jste 23 hodin o samotě a na nějakou aktivitu můžete jít ven na jednu hodinu," říká Nečesaný v rozhovoru pro Aktuálně.cz, který proběhl v přítomnosti jeho otce i zbytku rodiny.
Aktuálně.cz: Jaké byly první dny ve vazbě?
Lukáš: Šílené. Bylo to dost těžké. Ale člověk si po nějaké době zvykne na všechno.
Jak to ve vazbě vypadalo?
Lukáš: Já byl v Hradci a na Pankráci. Je to izolace. Pocit stísněnosti. Je to malý prostor s umyvadlem, starým záchodem, který nesplachuje, a postelí, ze které vás bolí záda. Jste 23 hodin o samotě a na nějakou aktivitu můžete jít ven na jednu hodinu. Já jsem měl celu s dvojitými mřížemi, takže jsem neviděl vůbec ven. A u katru jsem měl také ještě druhé mříže. Nazývali to tam "doživotní režim". Nejhorší je ta nuda. Člověk si musí najít nějakou aktivitu.
Co jste celé dny dělal?
Lukáš: Psal jsem dopisy, četl jsem si, cvičil jsem. Učil jsem se. Měl jsem naivní představu, že mě třeba po těch třech měsících pustí. Pan Rampula (advokát Vlastimil Rampula, který Lukáše zastupoval - pozn. red.) mi tenkrát říkal, že vyslechnou svědky a pustí mě ven. Takže jsem se připravoval na maturitu.
Po jaké době jste si připustil, že vás čeká vězení?
Lukáš: Já si to nepřipouštěl nikdy. S touhle myšlenkou jsem začal bojovat až po tom, co padl rozsudek. Já jsem si z toho dokonce dělal při jedné návštěvě z taťky srandu: "Tati, co když mě odsoudí, dostanu třeba patnáct let?" Nikdo nevěřil, že by mi mohli dát tak vysoký trest.
Takže jste si to připustil až při konečném rozsudku?
Lukáš: Ano. Já jsem stále věřil, že mě na základě těchto pochybných důkazů nemůžou odsoudit.
Otec: My jsme na začátku měli jako advokáta pana doktora Rampulu. Z Mexika, kde jsme museli strávit ještě dalších pět bezesných nocí, jsem volal do Čech a sháněl advokáta a dostal se k panu Rampulovi. Ať je pan doktor jakýkoli, s jeho pomocí jsme zabránili velkým katastrofám. Protože když nám vyprávěl o druhé rekognici, kde bylo pět figurantů, kteří na sobě měli svítivá trička a Lukášovi dali tmavé oblečení, naprosto odlišné, tak pan Rampula zakročil a řekl, že to musejí předělat. Nakonec paní označila v obou pokusech stejného jedince, ale nikoli Lukáše. Říkám to jen jako nástin, jak s námi zacházeli, protože vím, že paní špatně vidí.
Na průběh vyšetřování jste si také stěžovali?
Otec: Ano. Oni nám opakovaně zamítali doplňující otázky k znalcům, zamítali nám doplňující důkazy. Chtěli jsme řádně prošetřit jejího syna, který za velmi prapodivných okolností svoji maminku našel. A všechno bylo zamítnuto. U soudu zazněly skutečnosti, které mluvily v jeho neprospěch, ale nikoho to nezajímalo. Stěžovali jsme si na policii, státní zástupkyně řekla, že je vše v pořádku. Tak jsme si stěžovali na Nejvyšší státní zastupitelství a dostali jsme odpověď, že paní Faltusová (královéhradecká státní zástupkyně Lenka Faltusová, která případ dozorovala - pozn. red.) je zkušená státní zástupkyně, a je to tedy podle nich všechno v pořádku.
Vězení bylo snesitelnější než vazba
Jaká byla věznice Mírov ve srovnání s vazbou?
Lukáš: Záleží na člověku, jaký je. Někdo to lépe snáší ve vazbě, někdo ve výkonu trestu. Samotný výkon trestu na Mírově byl pro mě mnohem lepší a snesitelnější než vazba. Nebyl jsem tam izolovaný, byl jsem v kontaktu s lidmi, byl jsem ve větší cele. Na Mírově je cela po 18 lidech, dokonce je tam cela po 24. Je to lepší než po dvou. Člověk tam může jít do práce, dělá se tam kovovýroba, vyrábí se tam nábytek, pracuje se dřevem, vyrábí se tam motory… Podle mě je výkon trestu snesitelnější než vazba.
Vy jste ale ve vězení pracoval jako holič, jak jste se k té práci dostal?
Lukáš: Já vím, je to trochu úsměvné vzhledem k tomu, jak se jmenuji a za co jsem tam měl být… Všichni se tam tomu smáli a říkali: "Hej, holiči, pojď sem". Dostal jsem se k tomu jednoduše. Napsal jsem žádost a vyhověli mi. Jak jsem se ptal, tyhle lidi jako já, i když jsem se tam dostal za něco, co jsem neudělal, uklízejí do skladu na podobné práce, aby nebyli v kontaktu s ostatními vězni, protože to nedělá dobrotu.
Seznámil jste se tam s někým?
Lukáš: Na cele jsem byl druhý nejmladší. Byl tam se mnou kluk, který v osmnácti dostal 22 let trestu. Ten byl o tři měsíce mladší.
A jak jste zapadl mezi ostatní vězně?
Lukáš: Na to, že tam sedí vícekrát trestaní, kteří mají 110 kilo svalů, jsem tam narazil na docela dobrý kolektiv. Byl jsem mezi prvotrestama, nekuřákama a na cele nebyl nikdo, kdo by dělal problémy. Já měl hlavně štěstí, že jsem měl kamaráda, který byl na tom oddíle takový král. Na každém oddíle je vždy jeden, který je zadobře s dozorcem a dá se říct, že tomu na cele vládne. Jeho slovo tam platí.
Zbili mě, pak smlouvali o přiznání
Vraťme se ještě k zásahu policie. Jak probíhalo zatčení?
Lukáš: Od domu mé babičky mě ráno sledovala modrá neoznačená dodávka, která zastavila za mnou zhruba tři sta metrů od školy. Vyskočil jeden z policistů. Já jsem hlavně od počátku netušil, že je to někdo od policie, protože nebyli označení. Pak se hájili, že měli na rukách nějaké pásky s označením policie, ale já si ničeho nevšiml. A ten první policista na mě začal křičet: "Ty z***e, stůj."
Co jste udělal?
Lukáš: Napadlo mě, že to jsou nějací vymahači nebo že mě chce někdo unést. Jeden se za mnou rozeběhl, asi po padesáti metrech mě doběhl, srazil mě obuškem na zem a dal mi pokyn, ať ležím na zemi. To jsem udělal. Pak doběhlo dalších pět, ti do mě začali kopat, začali mě mlátit. Aniž bych kladl odpor, dostal jsem dvakrát paralyzérem za sebou. Dali mi na hlavu masku a lyžařské brýle, přes které nebylo vidět, a dali mi pouta. Ještě mě zkopali, dotáhli mě k autu, kde mě navlékli do nějakého pytle nebo fólie. Jeden z těch zasahujících policistů mě chytil koleny za hlavu, jak jsem byl v podřepu, a druhý mi držel přívod vzduchu s tím, že mě přidušovali. A současně mi ten druhý dával rány do zad a do hlavy a tlačil mě na něco, z čehož jsem měl skoro díru v hlavě.
Říkali vám během toho něco?
Lukáš: Probíhalo to tak, že na mě křičeli, že mají přímé důkazy, že mi nikdo nepomůže, že tatínek mi nepomůže, že už jsem tam a tam a takhle to probíhalo, než jsme dojeli na kriminálku. Já se stále hájil tím, že je to nesmysl, že jsem nic neudělal, ať mě okamžitě pustí. A oni stále opakovali, že mají důkazy.
Co se dělo na policejní služebně?
Lukáš: Vytáhli mě z auta a dotáhli do nějaké místnosti. Přesně v tom stavu, jak mě zadrželi. S pouty, maskou a brýlemi. A takto jsem ležel obličejem k zemi. Neustále mi říkali, ať se už konečně přiznám, že mají důkazy a že už mi nikdo nepomůže.
U soudu jste řekl, že vás takhle vyslýchali dvě hodiny...
Lukáš: Byla to hodina a půl až dvě. Neměl jsem hodinky, ale tu dobu zhruba odhaduji.
Stěžovali jste si na postup policie?
Lukáš: Stěžovali, ale ve spise je napsáno, že jsem kladl odpor a bránil se zatýkání.
Jak dlouho probíhal výslech, po sundání pout, kukly, brýlí?
Lukáš: Asi do těch šesti do večera, skoro celý den. Pak už změnili chování. My jsme tvoji kamarádi, tak už se konečně přiznej, bude to na deset let, říkali.
Při výslechu přišla od policie taková nabídka?
Lukáš: Nejdřív nabídli dvanáct, pak deset, pak osm let. Zkoušeli to.
Věříte ještě české justici?
Lukáš: Tohle jsou asi ojedinělé případy. Ale ve vězení byl pan Cimbál, který popisoval přesně ten samý postup zatýkání jako u mě, že byl zadržen kvůli svědectví, že se měl svěřovat kamarádovi a ze srandy mu říkat, že on je ten vrah, který zabil tu nějakou stopařku. Přesně mi popisoval Juštovy (kriminalista Milan Jušta, který vedl vyšetřování Nečesaného případu - pozn. red.) metody, jako mě ho odsoudil Vacek (soudce Jiří Vacek z Krajského soudu v Hradci Králové - pozn. red.) a pak hned Lněnička (soudce Jiří Lněnička z Vrchního soudu v Praze - pozn. red.). Vacek mu dal doživotí, Lněnička dvacet pět let. Probíhalo to jako u mě, pachové stopy, biologický materiál měl být nějaké jiné osoby. Tohle mě zarazilo, ale myslím si, že se to stává ojediněle.
