Praha/Bagrám - Ani pod vlivem tragédie, která stála život čtyři české vojáky v Afghánistánu, by Česko nemělo "vycouvat" z pomoci této teroristickými údery zmítané zemi. Říká to bezpečnostní analytik František Šulc. Ještě nedávno zastával post ředitele kabinetu ministra obrany. V Afghánistánu mnohokrát - i dlouhodobě - pobýval a je spoluautorem Bílé knihy o obraně.
Aktuálně.cz: Hlasy, abychom se z Afghánistánu stáhli, asi teď zesílí. Politiky nevyjímaje. Není čas na ústup?
František Šulc: Nechci to zlehčovat, ale tenhle útok je až neuvěřitelná smůla. Na bicyklu projíždějící sebevražedný útočník odpálil nálož ve chvíli, kdy míjel kolonu obrněných vozidel, z nichž vystoupili vojáci. České patroly byly v minulosti podrobeny mnoha útokům, ale nikdy k tak velkému neštěstí nedošlo. Proto říkám - smůla.
Na to, jak dál postupovat v Afghánistánu, existuje plán a toho bychom se měli držet: ani předčasně neodcházet, natož teď navyšovat počty vojáků. Afghánci se zkrátka a dobře už jednou musí naučit bránit svou zemi sami. Severoatlantická aliance, a tedy i Česko, udělala v pomoci této zemi nejednou víc, než mohla. Nemůžeme být v Afghánistánu donekonečna - oni už jednou musí vzít osud své země do vlastních rukou a nespoléhat se jen na pomoc zvenčí.
A.cz: Mám tomu rozumět tak, že víc už Afghánistánu pomoci nelze? Že mu budeme i dál pomáhat materiálně či školením odborníků, ale bojovat proti Tálibánu už musí oni sami?
Lépe to nelze formulovat. Afgháncům se léta dostávala opravdu velká a štědrá pomoc. A bude formou výcviku jejich bezpečnostních složek pokračovat.
Avšak spojeneckých vojáků tam bude méně a méně. Ani podobné tragédie by na tomto scénáři neměly nic měnit. Tedy: pomáhat, ale hlavně tak, aby se naučili bránit Tálibánu jednou pro vždy sami.
A.cz: I za cenu rizika, že to může nedopadnout a Afghánci se Tálibánu neubrání?
Tedy znovu - nemůžeme tam být donekonečna. Věčná pomoc není vždy smysluplnou pomocí, protože ten, komu pomáháme, se neustále spoléhá na tu vámi podávanou berličku a přestává cítit zodpovědnost za osudy své země. A upřímně řečeno: Afghánci si přítomnost cizích jednotek ve své zemi už ani nepřejí. Jen připomínám nekonečné debaty o zásazích koaličních sil či omezení jejich manévrování...
Časy masivní vojenské přítomnosti v Afghánistánu jednoduše skončily a nastává období efektivní pomoci v podobě školení odborníků anebo i té materiální. Tahle forma podpory nesmí ustat, jinak se ta země opravdu zhroutí s nedozírnými bezpečnostními následky.
A.cz: V poslední době se diskutuje o škrtech v armádním rozpočtu, vyprázdněných skladech vojska, ale i špatném vybavení českých vojáků. Jak na tom jsou ti v Afghánistánu?
Jakkoliv má armáda doma v tomto směru nemalé problémy, do Afghánistánu odcházejí špičkově vybavení vojáci. Dostávají tu nejlepší výstroj, tedy i ochranné prostředky, která je k mání. A totéž platí o výzbroji (obrněných vozidlech) a výcviku.
České armádní jednotky v riskantních misích neodpovídají stavu armády doma. Není to v pořádku, ale tak to prostě je - zejména díky permanentním škrtům v obranném rozpočtu. To, co se stalo, je podle mne opravdu víc než nešťastná shoda okolností.
Stejně jako před lety, kdy po útoku sebevražedného atentátníka na tržišti zemřel Milan Štěrba. Češi tehdy zajišťovali rekonstrukční a humanitární tým Dánů, když se v jejich blízkosti vyhodil do povětří sebevrah. Pokud pomáháte lidem, nemůžete se skrývat za pancířem obrněnce. Na druhé straně se stáváte snadným terčem.
