Byznys - "Nechali jsme politiky vyrobit strašlivé dluhy. Porušili všechna rozpočtová pravidla a běda, dlouhá desetiletí stále víc utráceli. Teď sklízíme, co si zasloužíme.“
Těmito slovy shrnuje ideologii úspor, kterou se řídí německá vláda, Thomas Fricke z deníku Financial Times Deutschland. Stejně zdůvodňuje úspory tuzemský vládní kabinet a příliš neodporuje ani opozice. Vládní a opoziční politici se neshodnou pouze na tom, kdo vlastně svým utrácením nezvladatelné dluhy způsobil, a na koho by si tedy měli voliči při současných škrtech stěžovat.
Rozhodnout spor může přehled, který jasně odhaluje, která vláda nejvíc ohrozila rozpočtovou bilanci, když zvyšovala sociální výdaje a zároveň snižovala daně.
Klausova nehoda a Zemanova brzda
Trend, který přivedl Česko k údajně neúnosným dluhům, zahájily už Klausovy vlády v letech 1994-1998. Ekonomické oživení po roce 1993 stimulovaly snižováním sazby daně z příjmu pro podniky i jejich zaměstnance. Tehdy se ministři řídili pravidlem, podle kterého daňové příjmy stejně porostou, protože ekonomický růst zvýší podnikové zisky i platy a stát si přijde na své také při nižších sazbách.
Klausova cesta k prosperitě se zasekla v roce 1997. Nová recese zvýšila dávky pro nezaměstnané a předčasné důchody. Během éry premiéra Klause tak rostly sociální výdaje o pětinu rychlejším tempem než daně.
Vyrovnat rozpočtový schodek se pokusil Klausův nástupce Miloš Zeman a zaznamenal dílčí úspěch. V roce 2000 ještě snížil daně z příjmu pod tlakem Václava Klause, tehdy partnera z opoziční smlouvy. Pak ale stačilo, že nehýbal daňovými sazbami a že omezil dostupnost předčasných důchodů.
Díky této zdrženlivosti se v Zemanově éře schodek neprohloubil a na jejím konci se dokonce začal zmenšovat. Lepší rozpočtovou bilanci nezaznamenala žádná z polistopadových vlád.
Zlaté časy Paroubka a Topolánka
Zemanův trend k ozdravení veřejných financí pokračoval ještě za vlády Vladimíra Špidly, která v roce 2004 převedla značnou část služeb i zboží do horní sazby DPH a zároveň zpřísnila výplatu nemocenské. Po Špidlově pádu ale politiku obrátili jeho nástupci Stanislav Gross a Jiří Paroubek. Opět se snížily daně z příjmu podnikům i zaměstnancům, poprvé v polistopadové historii se ovšem výrazně zvýšily rodinné dávky a důchody. Rekordní ekonomický růst tuto politiku spolehlivě financoval až do roku 2007.
Nový premiér Topolánek pokračoval v dobrodužném trendu rekordním snížením sazeb přímých daní. Začal sice mluvit o škrtech sociálních výdajů, náraz finanční krize je ale naopak zvýšil.
Bilance mezi daněmi a příjmy se v letech 2008 a 2009 zhoršila o patnáct procent, tedy zhruba stejně jako během šesti let Klausových vlád. Důsledkem byl dvousetmiliardový rozpočtový schodek.
„Snižovat daně na počátku krize asi byla chyba,“ připouští reformátor z devadesátých let Tomáš Ježek, že podporovat ekonomiku stejným způsobem jako dosud už není možné.
Hospodářskou politiku, s níž začal Klaus a které se držely všechny následující vlády, pak úplně obrátila vláda Petra Nečase. Zatím není jisté, jak se úsporný kurs osvědčí. I v případě, že se Nečasovi s Kalouskem podaří dodržet rozpočtový plán na letošní rok, vyrovnají pouze třetinu deficitu vytvořeného v Topolánkově období.
Konec Klausovy ideologie
Rozpočtová bilance 1993-2012 ukazuje, že se rozpor mezi příliš nízkými daněmi a vysokými dávkami vytvořil v období pravicových vlád a že levice držela rozpočet do značné míry pod kontrolou. Tento výklad hraje do karet někdejšímu ministru financí Sobotkovi. Také z toho důvodu ho odmítá současný ministr Kalousek.
Jeho úsporná ideologie říká, že není těžké držet vyrovnaný rozpočet, pokud ekonomika roste. Naopak je povinností vytvořit rozpočtový přebytek, aby se předešlo hlubokým schodkům, které nastanou po zákonitém ekonomickém ochlazení.
„Kalouskův přístup“ tedy z bilance daní a dávek odečítá vliv ekonomického cyklu. Toho je možné dosáhnout vytvořením modelu, který zvýší daňové příjmy v období recese a naopak je proškrtá v časech konjunktury. Tím skutečně vznikne odlišné hodnocení.
Růst jako zbytečná kategorie
Ani na druhý pohled nezlepší výsledek premiéra Klause. O jeho odpovědném přístupu ovšem svědčí zjištění, jak výrazně zlepšily rozpočtovou bilanci jeho úsporné balíčky z roku 1997.
Nemění se ani v zásadě kladná bilance premiérů Zemana a Špidly, jejich nástupci Gross a Paroubek si ovšem podle Kalouskových parametrů vyslouží vůbec nejhorší známku ze všech premiérů.
Topolánkův výsledek se o mnoho nezlepšil, premianty tuzemského rozpočtu se však stávají Fischerova a Nečasova vláda. Když se tedy odhlédne od ekonomického růstu, vracejí bilanci daní a dávek do rovnováhy nejaktivněji ze všech vlád.
Proti takovému výkladu se ozývá námitka, podle níž nejde souvislost rozpočtové politiky a ekonomického růstu ignorovat. Používá ji ve své kritice úsporné politiky německé vlády již citovaný Thomas Fricke, podle kterého cesta úspor skončí v recesi.
„Dosud se zdá, že Němcům krize vynáší. Je to díky absurdně nízkým úrokovým sazbám, které umožňuje krize v ostatních státech a všeobecný útěk k německým státním dluhopisům.
To dlouho nevydrží, jak ukazují poslední údaje o ekonomickém růstu. Pokud kancléřka svou současnou politiku brzy neukončí, skončí v krizi i německé hospodářství,“ varuje ekonom.
