Rozhovor - Tento rozhovor vznikl před měsícem. Redaktorka Insideru s Pavlem Slámou, spoluzakladatelem a šéfem řetězce Datart, mluvila o firmě a Slámově odchodu z ní. V závěru interview pak Sláma připustil, že jeho boj s rakovinou nemusí skončit vítězně. Neskončil. Pavel Sláma zemřel v úterý ve věku 48 let.
Přinášíme vám poslední rozhovor s mužem, který si "nechal vnutit" elektroniku a vybudoval značku.
Insider: Společnost Datart vznikla téměř hned po revoluci v roce 1989. Co jste dělal do té doby?
Úplné začátky mého podnikání v podstatě sahají ještě do dob komunismu. Byli jsme znepokojeni tím, co zde komunisté dělají. Nicméně jsme s několika kamarády zjistili, že je i přes mnohá omezení možné dělat spoustu věcí. Založili jsme takovou buňku zhruba pěti lidí a začali pořádat koncerty. Pamatuji si, že cenu vstupného jsme na úplně prvním koncertě stanovili na třicet korun a očekávali, že přijde maximálně sto lidí. Nakonec jich přišlo dva a půl tisíce. Kapela nepožadovala honorář, jen nám zavolali, abychom jim obstarali Coca-colu. Pak jsme tedy řešili, co s těmi vybranými penězi. Použít jsme je mohli leda opět na kulturu. Tak jsme zvali další a další kapely. Když se začal režim hroutit, radši jsme od toho utekli. Báli jsme se, že nás zavřou, takže jsme ty peníze z koncertů radši nepoužili.
A pak už vše mířilo ke vzniku Datartu?
To ještě ne. Těsně po revoluci za námi přišla nějaká slečna, která se snažila prorazit s různými vzdělávacími kurzy, ale moc jí to nešlo. Uvolili jsme se tedy, že jí jak finančně, tak organizačně pomůžeme. Okamžitě jsme vytiskli asi čtyřicetistránkovou brožuru s nabídkou kurzů, kterou jsme rozeslali asi padesáti tisícům lidí. Termíny jsme se snažili dávat na pátek nebo na víkendy, aby to mohli případní zájemci spojit s návštěvou Prahy. Týden, čtrnáct dní se nikdo neozval, nepřišla ani jedna odpověď. Už jsme si říkali, že to nebyl moc dobrý nápad. Po čtrnácti dnech přijel poštovní doručovatel se třemi pytli obálek. Zprvu jsme pořádali kurzy pro dvacet až třicet lidí, posléze jsme ale museli objednávat sály pro tisíce zájemců. Náš kapitál tak narůstal.
Vypadá to, že vše, na co jste sáhli, se vám dařilo...
Nemyslím si, že by to byl až tak náš úspěch. Bylo to spíše tou dobou. Lidi byli takoví, že cokoli jim kdokoli nabídl, šli do toho. Moc nad tím neuvažovali. A že by neplatili? Tak to vůbec. Bylo to docela srandovní. Stanovili jsme datum splatnosti kurzů a oni skutečně do toho třináctého zaplatili.
Co jste s těmi penězi dělali?
Zařídili jsme si půjčovnu CD nosičů a videokazet. Nic podobného tu do té doby nebylo. Půjčovali jsme zejména muziku. Byla to legrace. Udělali jsme si takový graf toho, za kolik si lidé denně půjčují. První dny to nebylo valné. Přišel tak jeden člověk, který k nám navíc zabloudil, takže jsme vydělali třeba jen dvacet korun. Postupně nám graf narůstal a v maximu jsme denně půjčovali za zhruba sedm a půl tisíce korun, což už nebylo špatné. Měli jsme spoustu dobré muziky, asi osm tisíc CD. Původně jsme měli jen jeden exemplář od každého alba. Pak ale třeba vyšla nová deska Sinéad O´Connor, tak jsme koupili deset kusů a skutečně jsme všechny rozpůjčovali. Měli jsme také kamarády v rádiu, ti ráno zavolali, že by chtěli pustit nějakého interpreta. Půjčili jsme jim tedy CD a oni nám ještě dělali reklamu. Když přestal být o půjčování CD zájem, postupně jsme zásoby rozprodávali. Kromě půjčování nosičů jsme také prodávali TDK kazety.
A přišel Datart...
Ano. TDK kazety jsme odebírali od firmy Sony. Když jsme jednou poptávali další várku kazet, zeptal se nás dodavatel, zdali nechceme ještě něco jiného. Říkali jsme: Ne, proč? Nám kazety úplně stačí. On nám nutil televize, radia a další elektroniku. Že nemá nikoho, kdo by mu elektroniku prodával. Nakonec jsme si tedy řekli, že to zkusíme. A byla to rána. Najednou se zase začali lidé hrnout, půjčili si třeba jedno CD, ale k tomu si koupili televizi.
Kdy jste otevřeli první skutečný obchod Datart?
Když jsme viděli, že jde elektronika na odbyt, chtěli jsme objednat další. Zástupci Sony se nás ptali, kde máme ty prodejny, a my museli s pravdou ven, že žádnou nemáme. Nakonec jsme v roce 1990 otevřeli narychlo v pražském paláci Perla první kamennou pobočku. K těm prostorám jsme přišli opět náhodou přes kamaráda, který měl volné přízemí. Naběhli jsme tedy tam, myslím, že to bylo v září nebo v říjnu. Jeden ze společníků si vzal na starost design obchodu. Znal se s lidmi z televize a věděl, že dokážou postavit v podstatě cokoliv a nestojí to tolik peněz. Asi během pěti dnů jsme otevřeli obchod, který vypadal opravdu profesionálně. Regály působily jako z afrického dřeva, v podstatě šlo ale jen o kulisy.
Jak se vám dařilo?
Okamžitě jsme začali prodávat. Už v prvních týdnech před obchodem stály dlouhé fronty. Zboží jsme často nestihli donést ani do prodejny a prodávali jej přímo na ulici z kamionu. Byl to opravdu úlet. Lidé nechtěli ani účtenky, nic. Podobné tempo pokračovalo až zhruba do března. Pak jsme si mohli dovolit otevřít novou pobočku na Budějovické. Když nad tím tak uvažuji, opravdu nás přesvědčila dost často taková náhoda.
Já s kolegou jsme se starali o Datart. Dva další kolegové se pak vrhli do oblasti real estate. Původně jsme si chtěli pronajmout nějaké pozemky v Karlíně. Náhoda opět chtěla tomu, že jsme je nakonec koupili. Poté jsme zjistili, že jsme s pozemky koupili i drobné kousky na pozemcích, které patřily někomu jinému. Byl to v podstatě takový ementál. Tyto drobné pozemky jsme chtěli majiteli celé plochy prodat, nakonec jsme ale všechno koupili. Zrekonstruovali jsme stávající kancelářské prostory a začali stavět. Teď tam staví Zdeněk Bakala, který to koupil od nás.
Jak se vaše síť Datart rozrůstala v dalších letech?
Zhruba rok po otevření první pobočky jsme měli po Praze čtyři obchody. Měli jsme kolegu z Moravy, který nám posléze pomáhal s rozšířením prodejen i do tohoto regionu. Musím říci, že lidé, kteří pro nás pracovali, byli docela nadšení. Pak začaly vznikat i jiné obchody s elektronikou než my, vytvářela se konkurence a některé z oborových firem zůstaly i dodneška. Musím říci, že jeden ze současných našich konkurentů, který na trhu vydržel, je docela prima. Nicméně, nakonec jsme se dopracovali k současným třiceti dvěma pobočkám v České republice a jedenácti na Slovensku.
Jaké jsou podle vás stěžejní milníky v pokročilé historii Datartu?
Za veliký úspěch považuji to, že jsme byli první maloobchodní řetězec, který vstoupil na internetový trh. Přesto jsme ale internetu úplně nepodlehli a udrželi jsme si i kamenné obchody. Je zajímavé, že ne všichni preferují online nákupy. Samozřejmě to hodně souvisí se sortimentem. Já osobně si nedokážu představit, že bych si koupil pračku bez toho, aniž bych ji viděl a osahal si ji. Některé věci se člověk zkrátka na internetu nedozví.
Jako první jsme se také rozhodli srovnat ceny na internetu s cenami v kamenných obchodech. Po diskusi jsme dopěli k názoru, že spotřebitelům je jedno, zda prodáváme online, nebo v kamenných obchodech, v obou případech je to Datart a klient by neměl pocítit rozdíl.
Prvenství jsme také drželi v nabídce šetrných spotřebičů. Udělali jsme kampaň a zhruba před pěti lety jsme začali stahovat od zákazníků staré spotřebiče a dávat je na ekologickou likvidaci.
Zaznamenali jste v poslední době nějakou zásadní změnu v preferencích zákazníků?
Úplnou revoluční změnu nikoliv. Ale mám pocit, že lidé začali jevit větší zájem o spotřebiče spojené s kulinářstvím a zdravou výživou. Zdá se mi, že pomalu směřujeme někam do Švýcarska. Zákazníci si sice třeba připlatí za kvalitní potraviny, ale zase toho tolik nesnědí. Zkrátka mám pocit, že se to u nás posouvá. Samozřejmě ke spotřebičům jsme začali nabízet i různé další pomůcky potřebné k vaření.
Ptala se: Kateřina Vokurková
......
Autorka rozhovoru o Pavlu Slámovi
Když jsem se s Pavlem Slámou poprvé a naposledy v polovině května viděla, byl velmi energický a o počátcích Datartu hovořil s velkou vášní. Dostali jsme se i k jeho nemoci. To, že mu zbývají maximálně tři měsíce života, sděloval s pevným klidem. "Zatím se do žádných nových aktivit pouštět nebudu. Lékaři mi dávají nejvýš tři měsíce života. Proto jsem také opustil funkci výkonného ředitele Datartu."
Vyprávěl také o tom, jak úplně přehodnotil svůj jídelníček. "Vzdal jsem se masa a hlavně svého oblíbeného mléka." Byl odhodlán bojovat, přesto byl na druhou stranu ochoten svůj úděl přijmout pokorně a s klidem.
......
Jak na něj vzpomínají jeho přátelé
Pavel Bádal, současný výkonný ředitel Datartu
„S Pavlem jsme se znali více než 25 let. Za jeho úspěchy stojí nevyčerpatelná vizionářská schopnost a spolu s ní také neuvěřitelná posedlost dělat věci opravdu pořádně a tak, aby výsledek vždy pokud možno předčil i ta nejsmělejší očekávání. V každé, i té nejtěžší situaci vždy zkoušel neúnavně hledat nový a netradiční přístup.“
„To vše spojené s obrovským nasazením, lidskou vlídností, chápavostí, ochotou naslouchat a nevyčerpatelným humorem prostě muselo vytvořit tak jedinečnou a neopakovatelnou osobnost, jakou Pavel byl. To, co s Pavlem ztrácíme, nejde slovy vůbec popsat.“
-
Martin Roman, bývalý šéf ČEZu, zakladatel projektu Čtení pomáhá
„Pavel Sláma byl výjimečná osobnost. Na pozici ředitelů velkých společností většinou potkáváte chytré a schopné lidi, ale Pavel neměl jen nesmírně rychlý byznysový úsudek a velmi široké znalosti z mnoha oborů, ale k tomu byl navíc opravdu moudrý člověk s obrovským srdcem a ve všem, co dělal, hledal nejen dobré obchodní řešení, ale taky to, jak pomoci dobré věci, jak udělat náš svět lepším. Bude České republice chybět.“
-
Roman Vaněk, zakladatel Pražského kulinářského institutu
„Čím starší člověk je, tím hůře a složitěji mu život nabízí opravdové přátele. Čím starší člověk je, tím složitější kriteria na opravdové přátelství má. Nebo přijde zázrak. Jakési splynutí duší z obrazu mistra Švabinského v mužském pojetí. Pavel Sláma nebyl můj přítel z "pískoviště". Mně přihrál životní kamarádství s Pavlem právě onen výše zmíněný zázrak až po mé čtyřicítce.“
„Je to na přátelství a kamarádství až na dřeň krátká doba? Věřte mi, že není. Vím to. Ty prosezené dny a noci nad společnými plány, tisíci a tisíci fotografiemi jídel, nekonečné rozpravy nad gastronomií, hospodami, restauracemi, kuchaři a šéfkuchaři, správným chlebovým kvasem, tankovou plzní v Lokále nebo u Pinkasů a jinými pivy, politikou, obchodem, našimi dětmi, rodinnými strastmi a slastmi, ty noci a dny s Pavlem bych nikdy za nic nevyměnil. Za nic! Nesnáším malé cíle. A Pavel? Ten ty mé nemalé cíle dokázal myšlenkově posouvat a rozvíjet ještě mnohem dál.“
„Pavle můj zlatej, už jsem ti to tuším říkal, ale je mi ctí, že v jedné z mých knih (Kouzlo kuchyně Čech a Moravy) je vzadu mezi portréty lidí, kteří se na té knize podíleli, i portrét tvůj. Je mi ctí, že mě osud spojil s tvou bezbřehou energií a vírou v člověka. Je mi ctí, že mi osud alespoň na chvíli pozemskou, v mysli však navždy dal tvé přátelství. S uctivou pokorou děkuju.“
-
David Litvák, scenárista
„Pavel Sláma měl spoustu životních rolí. Díky svým mimořádným obchodním schopnostem a nemilosrdnému analytickému myšlení se stal uznávaným a známým podnikatelem, manažerem, ekonomem. Nejvíc ale bude chybět těm, kterým přímo vstoupil do života. Jeho rodině, příbuzným, přátelům, kamarádům. Pavel Sláma totiž byl hlavně výjimečný člověk a na tom by se nic nezměnilo, i kdyby dělal roznašeče svačin v Kolbence. I když, on by těm roznašečům do týdne dělal šéfa. Bude nám chybět, strašně moc.“
