Byznys - Ze sedmého patra kancelářské novostavby na pražské Harfě je pěkně vidět třeba na vedlejší O₂arenu nebo projíždějící vlaky na nejfrekventovanější české železniční trati Praha – Česká Třebová. A taky na účty členů britského parlamentu.

Společnost LLP, která tu sídlí, je jen s drobnou nadsázkou možná nejnenáviděnější českou firmou ve Westminsteru a tou nejoblíbenější ve zbytku Británie, i když o ní většina Britů nikdy v životě neslyšela. Její software totiž tamnímu daňovému poplatníkovi ušetřil mnoho milionů liber – a navíc mu dal pocit, že pro jejich volené zástupce platí stejná pravidla jako pro Brity samotné. Tedy pocit, který po obřím skandálu se zneužíváním poslaneckých náhrad z roku 2009 ztratili. „Byla to asi nejtěžší práce mého života,“ říká Adam Bager, šestapadesátiletý Brit a většinový majitel společnosti LLP, který v Praze žije už více než dvacet let.

Samotné sestavení softwaru, který by hlídal, jestli si poslanci nepřikrádají z veřejných peněz, by nebylo nic nového. Firma LLP, nebo lépe řečeno její dceřiná společnost systems@work, vyvíjí podobné produkty už řadu let a široké portfolio jejích klientů sahá od KPMG až třeba po anglickou Fotbalovou asociaci. Smysl je vždy stejný: ohlídat, aby zaměstnanci svým firmám účtovali jen ty náklady, na které mají opravdu nárok, a nezneužívali přitom tolerance nebo prostě jen nedokonalé kontroly.

Jenže v britském parlamentu se na jaře 2010 zavedení téhle jinde běžné firemní kultury ukázalo jako mimořádně akutní záležitost s termínem dodání: téměř okamžitě. Blížily se totiž květnové volby a poslanci cítili, že musejí udělat něco, čím by se voličům alespoň trochu omluvili za těžko uvěřitelný skandál odstartovaný rok předtím deníkem The Daily Telegraph. Ten díky zákonu o svobodě informací získal detailní účty britských členů parlamentu za poslední roky a výsledek předčil i ta nejbujnější očekávání – poslanci doslova přikrádali, kde to jen šlo.

„Byl to naprosto nefungující systém, založený na principu, že ruka ruku myje,“ říká Bager. „A my jsme měli jen několik týdnů na to, abychom vymysleli, jak tomu zabránit.“

Mezi nejoblíbenější finty patřilo proplácení vlastní hypotéky a vůbec důmyslné podvody při ubytování „přespolních“ poslanců v hlavním městě. Nicméně ctihodní členové sněmovny nepohrdli ani drobnějšími příspěvky z eráru, například na opravu svého tenisového kurtu, úklid vlastní zahrady či nákupy žehlicího prkna.

Tenhle systém v britském parlamentu fungoval celé roky díky všeobecné „tiché dohodě“, kterou před pár lety popsal ve svých pamětech bývalý britský premiér Tony Blair. Poslanci si neodvážili sami zvednout platy do výše, která by jim připadala dostatečná, a tak byly náhrady všeobecně pokládány za přijatelný způsob „dorovnání platů“. (Mimochodem, dlouhá léta to podobně chodilo i českém parlamentu.)

Když to ale před pěti lety prasklo, britská veřejnost prožívající tehdy drsné časy ekonomické krize čekala ráznou reakci – a dostala novou nezávislou komisi pro parlamentní standardy IPSA, která slibovala mnohem přísnější pravidla. Také hned vypsala tendr na systém, který by „ucpal díry“. Vyhrála britská společnost Calyx – a jejím dodavatelem se stal právě systems@work.

„Znali jsme se z Londýna z nějakých jiných akcí, tak nás oslovili,“ říká Adam Bager, absolvent filozofie na Oxfordu a někdejší redaktor stanice vážné hudby BBC 3, který svou „východoevropskou“ kariéru zahájil už v roce 1987 v maďarské firmě Videoton ve městě Szekesfehérvár.

Britský parlament nezná systém paušálních náhrad, jaký funguje například v Česku. Poslanci mají nárok na proplacení mnoha položek – všechny ale musejí důkladně vysvětlit. „Dnes existuje asi 150 kategorií náhrad, přesně definovaných,“ říká Bager. „Jako poslanec máte nárok například na proplacení cesty vlastním autem, pokud jedete za voliči ve svém volebním obvodě. Poslanci ale musejí přesně popsat, jaké to je auto, kam jeli, kolik kilometrů, za jakým účelem. Stejně tak to je, když cestují vlakem. Nárok mají na jízdenku v ekonomické třídě – pokud třeba jedete za voliči z Londýna do Manchesteru. Ale pokud byste odtamtud jel ještě do Newcastlu na nějakou akci vlastní strany, musíte si to zaplatit sám.“

IPSA stanovila i další donedávna nepředstavitelná pravidla, například pokud jde o maximální cenu hotelů či obědů a večeří, včetně drinků na pracovních cestách. A hlavně: zatímco před pěti lety museli voliči i novináři o všechny účty složitě – a dlouho neúspěšně – žádat, teď jim stačí najít si svého zástupce na webové stránce IPSA a detailně se přesvědčit, co všechno svému zástupci dopřáli. Některé výhody z katalogu už definitivně zmizely – především možnost nechat si proplácet hypotéku na svůj „druhý domov“ v Londýně.

„Vím, že si někteří poslanci stěžují, že musejí do webových formulářů vyplňovat každou drobnost,“ říká Adam Bager. „Docela jim rozumím, taky to ve vlastní firmě docela nesnáším. Ale to je smysl. Ukázat, že politici jsou v jistém smyslu také jen zaměstnanci.“

Jindřich Šídlo