Praha - Eskymácký národ se stovky let živí lovem tuleňů.
Maso je pro ně základní potravinou a kůže představovaly zdroj příjmů. Za tyto peníze si obyvatelé severu rozloženého mezi Kanadu, USA, dánské Grónsko a ruský Dálný východ pořizovali v podstatě všechno.
Minulý čas je namístě. Trh s tuleními kožešinami a dalšími produkty se totiž zhroutil. Pro Eskymáky obrovská rána. Někteří z nich se odstěhovali z tradičních území do měst, jiné tato událost dohnala k sebevraždě.
Podle kanadské filmařky Alethey Arnaquqové-Barilové, která má sama eskymácký původ, na tom mají podíl i západní ochránci zvířat. Tvrdí to ve svém dokumentu "Tichý hněv Inuitů".
Ve snímku je vidět síla nevládních organizací, které v honbě za dobrým cílem můžou ztratit cit pro realitu všedního dne. Nejen volení politici, ale i nevolení aktivisté můžou podle eskymácké filmařky napáchat zlo ve jménu "dobra".
Členové organizace Greenpeace nebo Mezinárodní fond na ochranu zvířat (IFAW) podle ní do eskymáckých končin nikdy nezavítali, aby pochopili roli tuleně v životě tohoto národa.
Svými kampaněmi proti zabíjení tuleňů se přitom od 70. let minulého století zasloužili o to, že se život tradičních eskymáckých komunit zhroutil.
Nejdříve v roce 1983 a pak v roce 2009 Evropa prakticky přestala dovážet tulení kůže a výrobky z tuleňů. Odkazovala se na nehumánnost zabíjení těchto zvířat.
Tuleň obecný přitom nebyl a není ohroženým zvířetem. Jako ekologické téma ale velmi dobře zabíral při získávání finančních příspěvků, což přiznal i bývalý ředitel Greenpeace Paul Watson.
Mezinárodní organizace ale zpětnou vazbu od Inuitů nebraly v potaz. Snímek, který se představí i na českém dokumentárním festivalu Jeden svět, se natáčel osm let. Po celou dobu se jeho režisérka snažila se zástupci velkých sdružení ochránců zvířat spojit. Marně.
"Nikdy jsme tady žádné aktivisty neviděli. Jejich činnost na nás ale tvrdě dopadá," říkají Inuité v dokumentu. V něm je názorně vidět, jak tulení kožešiny nevznikají ve velkých továrnách, ale jde o ruční práci desítek lidí - od lovu po zpracování.
Syrové maso, nebo plyšáci?
Režisérka filmu si s právničkou a designérkou Aaju Peterovou ve snímku prohlížejí rodinné fotografie. Na jedné z nich jsou děti zamazané od čerstvé krve tuleňů, jejichž části jedí Eskymáci syrové.
"V jakékoli jiné kultuře by to vyvolalo strach, ale pro nás je to nádherné," říká Peterová. Tuleň znamená pro Inuity život, jídlo, peníze.
Do Evropy původně směřovala od Eskymáků zhruba třetina tuleních kožešin. Po prvním zákazu v roce 1983 trvalo 20 let, než se ceny vrátily na úroveň zhruba 100 kanadských dolarů za kůži. Taková cena ještě zajistila lovcům a místním komunitám živobytí.
Pak ale přišla další rána: úplný zákaz Evropským parlamentem v roce 2009. Drtivá většina europoslanců (559 pro, pouhých 49 proti) schválila zákaz dovozu prakticky čehokoliv z tuleňů do EU. Hlasování tehdy sloupkař týdeníku The Economist označil za "populistický nesmysl".
Delegace Eskymáků jen přihlížela, jak jejich argumenty ubili ochránci zvířat tím, že rozdávali europoslancům plyšové tuleně.
Následoval souboj na sociálních sítích. Na stranu aktivistů se postavili i hollywoodští umělci. Eskymáci ale zareagovali populární satirickou kampaní s hashtagem #sealfie, která odkazuje na kombinaci slova selfie a anglického názvu pro tuleně.
Alespoň u některých politiků nakonec Inuité uspěli. Vláda nejsevernější kanadské provincie Nunavutu zákaz lovu tuleňů odmítla.
V roce 2015 naopak zvýšila výkupní ceny tuleních kůží o čtvrtinu na 34 až 75 kanadských dolarů za kus. Vytvořila taky program na podporu výrobků z tuleňů, které dostanou certifikát pro prodej v EU. Za pět let do něj chce investovat 5,7 milionu kanadských dolarů. To je v přepočtu zhruba 4,3 milionu dolarů amerických.
Pro srovnání: organizace na ochranu zvířat IFAW, považovaná kanadskými Eskymáky za jednoho z největších protivníků, měla jen v roce 2015 rozpočet 104 milionů amerických dolarů.
Angry Inuk (Tichý hněv Inuitů). Režie: Alethea Arnaquqová-Barilová. Kampaň vlivných organizací na ochranu zvířat s podporou mnoha světových celebrit vedla nedávno k zásadnímu omezení komerčního lovu tuleňů. Ti přitom nepatří k ohroženým druhům zvířat. Tento krok znamenal pohromu pro kanadské Inuity, kteří jsou na lovu tuleňů ekonomicky závislí. Režisérka, sama Inuitka, poukazuje na škody, které domorodým kmenům přináší mj. zákaz dovozu tuleních produktů do Evropské unie. Dokumentuje a sama aktivně podporuje argumenty Inuitů, že lov tuleňů není o nic zavrženíhodnější než běžný chov zvířat v Evropě. Snaha Inuitů se ale střetává s nezájmem ochránců zvířat. Ti jsou v tomto dokumentu vykresleni jako vlivný globální hráč, který ignoruje práva a tradice ohroženého etnika. Dokument se staví proti hlavnímu filmařskému proudu, který je většinou na straně hnutí ochránců zvířat a ukazuje, jak obtížné je kdekoliv na světě sladit ekonomické ohledy s těmi ekologickými.
