Kyjev/Praha - Ukrajinec Volodymir Lvovič Borodenko, táta dvou malých kluků, obdržel v létě 1968 povolávací rozkaz sovětské armády, v němž stálo, aby se dostavil k určené vojenské posádce, kde ho čekají několikatýdenní polní manévry armádních rezervistů. S manželkou a dětmi se rozloučil s ujištěním, že se uvidí za dva či tři týdny.
"Cvičení" záložáků se ovšem protáhlo na několik měsíců. Vrcholem byl šok z toho, když se Borodenkova jednotka ocitla po vyčerpávajícím nočním přesunu v úplně cizí zemi. Psal se 21. srpen 1968 a právě začala okupace Československa pěti armádami Varšavské smlouvy.
Trauma z okupace země, která - jak rezervista i ostatní záložáci brzy zjistili - nebyla rozvrácena kontrarevolučními silami, si Borodenko nesl po zbytek života. A žádná omluva či skutek mu nebyly dost dobré, aby vyjádřil lítost ze své (byť nakomandované) účasti na brutální vojenské intervenci v Československu.
Táta se s okupací Československa nikdy nesmířil. Trápil se tím až do smrti. A vždy když se na obsazení vaší země stočila náhodou řeč, tak před námi dětmi raději zmlkl.
Morální dluh, omluvu za rok 1968, splatí zítra až Borodenkův syn Volodymir junior. Díky jeho finančním prostředkům bude odhalen pomník z červeného mramoru jedenácti Čechoslovákům, kteří padli v bitvě u ukrajinského Čerňachova.
"Za co?!" ptali se Čechoslováci
"Táta se s okupací Československa nikdy nesmířil. Trápil se tím až do smrti. A vždy když se na obsazení vaší země stočila náhodou řeč, tak před námi dětmi raději zmlkl. Protesty či nesouhlas s ´bratrskou internacionální pomocí´ se totiž u nás v časech Sovětského svazu tvrdě trestaly," vysvětluje Volodymir Borodenko junior.
"Se mnou se o tom vlastně bavil, až když jsem povyrostl. A pokaždé mně i bratrovi říkal, že v Československu jsme neměli co dělat. On prostě té okupaci odmítal rozumět. Nápisy či dotazy Čechoslováků ´za co?!´ se mu jednou pro vždy vryly do paměti. A tak nás táta i vychovával," říká.
Když se tedy od tajemníka českého přidělence obrany v Kyjevě Aleše Štědrého dozvěděl, že může přispět na opravu pomníků jedenácti Čechoslováků, kteří padli nedaleko Kyjeva v bitvě o Čerňachov, neváhal prý ani minutu.
Se mnou se o tom vlastně bavil, až když jsem povyrostl. A pokaždé mně i bratrovi říkal, že v Československu jsme neměli co dělat. On prostě té okupaci odmítal rozumět.
Borodenko sice odmítá sdělit, jakou sumu na nový pomník Čechoslovákům věnoval, historici ale zmiňují částku 13 000 eur.
"Táta na nikoho nestřílel, a přesto si přítomnost v Československu v roli okupanta až do konce svých dnů vyčítal. Proto jsem uvítal, když mi Aleš Štědrý řekl, že mohu i já přispět ke zvěčnění památky Čechoslováků, kteří obětovali život při osvobozování mé vlasti. Nemáte ani potuchy, jak velké vnitřní uspokojení mi to přináší," svěřil se Borodenko v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
A jako věřící dodává, že pokud jej otec z nebe sleduje, tak má určitě radost. Nejenom kvůli tomu, že jej okupace Československa celý život zahanbovala, ale i proto, že po 46 letech získá konečně klid.
Vzkaz Ukrajinců Čechům: Nechceme být sami
Pavel Filipek z odboru pro válečné veterány českého ministerstva obrany nepamatuje, aby se někdo ze zemí bývalého Sovětského svazu snažil odčinit podobným gestem "špatné svědomí" svých rodičů.
"Volodymirův otec neměl tenkrát moc na výběr. Mohl odmítnout rozkaz, anebo po okupaci Československa z armády dezertovat. Co myslíte ale, že by ho pak čekalo?" ptá se Filipek.
Borodenkův nápad s odhalením pomníku československým vojákům, kteří před jedenasedmdesáti lety padli při osvobozování Ukrajiny, navíc získává podle Filipka v těchto dnech, kdy Ukrajina bojuje o své přežití, na obrovském morálním významu.
A myslí si to i Martin Žour, který už přes dvacet let na Ukrajině podniká. "Vstřícnost českého ministerstva obrany je při odhalení pomníku v Čerňachově důležitá i proto, že tím Ukrajincům říkáme: Nejste sami! Stejně jako oni říkají nám, že nechtějí být sami," tvrdí.
S názorem, že pomník v Čerňachově je vůči České republice nezvykle vstřícným gestem, souhlasí i diplomat Aleš Štědrý, jenž pomohl Borodenkovi nápad uskutečnit.
Podle místopředsedy Československé obce legionářské pak i tento příběh připomíná, že život není černobílý. Že mnozí Ukrajinci strádali v roce osmašedesát, stejně jako dnes při ruské okupaci Krymu anebo krveprolití v Kyjevě, Oděse či na východě své země.
Úcta k hrdinství i rozpaky nad politiky
Kromě splnění "nevyřčeného" odkazu svého otce nechce Volodymir Borodenko motivy svého daru rozvádět. Nakonec ale přece jen říká: "Čechoslováci osvobodili centrum Kyjeva a podíleli se i na osvobození dalších ukrajinských měst a vesnic. Pokud si tedy alespoň trochu vážíme toho, co pro nás naši předci vykonali, a můžeme alespoň trochu zvěčnit jejich hrdinství, tak bychom neměli váhat a udělat to. Kvůli otci anebo i babičce, kterou nacisté jako partyzánku popravili, jsem za tuto příležitost nevýslovně vděčný."
Nápisy či dotazy Čechoslováků ´za co?!´ se mu jednou pro vždy vryly do paměti. A tak nás táta i vychovával.
Skoupý na slovo naopak zůstává při zmínce o rozporuplných poměrech na dnešní Ukrajině. Vlast považuje - s patrným pohnutím v hlase - za rozpolcenou. I Ukrajinci se podle něj jen těžko orientují v tom, co se nyní děje v jejich zemi, ale i v motivech lídrů, kteří za ně hovoří.
"Zatím můžeme jen snít o tom, abychom žili v míru a prosperitě stejně jako Češi, Slováci anebo Němci," dodává.
