Stanycja Luhanska (Od našeho zpravodaje) – Nenápadná odbočka z asfaltové silnice vede rozbahněnou cestou, ohraničenou nápisy "Pozor miny".
Končí v lese u zakopaných obrněných transportérů, vozidel bojové techniky, stanů a podzemních bunkrů. Tradiční zemljanky, budované pod zemí a zpevněné dřevem, našly ve válce na východní Ukrajině nové uplatnění.
V lese sídlí předsunutý oddíl ukrajinské armády, několik desítek mužů. Na frontovou linii, za kterou začíná teritorium separatistů neboli Luhanské lidové republiky, jsou to odsud tři kilometry. Na ruskou hranici pět.
Mužům velí v lese kapitán Žolík. Tak mu začali kdysi říkat kamarádi, protože hrál výborně karty, a už mu to zůstalo. Je důstojníkem ukrajinské armády.
Ze svých lesních úkrytů, kde spí, vaří si a kde si mezi stromy natáhli i volejbalovou síť, jeho vojáci vyrážejí do terénu. "Bohužel mnozí se nevrátili. Například tady najeli s vozem na minu, dva zemřeli," ukazuje fotografii.
Drony řízené z podzemí
V podzemní místnosti má Žolík skvělé připojení na internet. Kromě jiných věcí také vysílá nad území separatistů bezpilotní letouny a na svém laptopu sleduje videozáznamy.
"Občas něco klidně dáme i na YouTube. Ať vědí, že o nich všechno víme," říká a předvádí, jak jeho dron sleduje situaci na poničeném mostě přes řeku Sivernyj Doněck. Bojovníci Luhanské lidové republiky se neúspěšně pokusili proniknout na druhý břeh, kde hlídkují ukrajinští vojáci.
Vodu si do lesního tábora muži vozí v cisterně a musejí s ní šetřit. Mají generátor i anténu, takže ve stanu nazvaném "Společenský sál" mohou sledovat i televizi, i když s velmi špatným obrazem. Chovají si tu slepice.
"Zima byla naštěstí letos teplá, takže nás moc nepotrápila," říká kapitán.
"Válka není ztracená"
Les také slouží k opravě poškozené techniky. Skupina pěti vojáků opravuje o kus dál obrněnce a pak zkouší, jak jede.
Žolík si ale stěžuje na své nadřízené.
"Bohužel naše armáda je velmi špatně organizovaná. Ti nahoře nevědí, co se děje dole. Některé to ani nezajímá. Mnoho věcí, které máme, máme díky sbírkám lidí a od dobrovolníků. Například jídlo, které dostáváme od armády, je mizerné a často prošlé," říká.
Přes zisky separatistů a podporu, kterou dostávají od Ruska, nepovažuje válku za ztracenou věc. Jen je podle něj třeba držet každý metr, který lze. "U obyčejných vojáků odhodlání bránit se a bojovat je. To je jeden z mála problémů, který nemáme."
Luhanská apokalypsa
Stanycje Luhanske, která leží poblíž, vojáci přezdívají Stalingrad. Je jasné proč - průjezd tímto městem připomíná apokalyptické plátno jakéhosi značně depresivního malíře.
Cestu lemují stromy, ohořelé a popadané kvůli raketám Grad. Stovky metrů měsíční, vypálené krajiny. Na posledním kontrolním armádním stanovišti je rozbombardovaný tank, jehož zdeformovaná věž se válí vedle.
Za dalších několik desítek metrů je vyhořelá benzínová pumpa, zkroucené stojany odletěly o kus dál.
V ulicích města mnoho domů nemá střechu nebo se úplně zřítily. Většina obyvatel odešla, zůstali spíše starší lidé. Příměří se tady moc neprojevuje, střelba pokračuje i po únorové dohodě v Minsku.
Místní velitel je rodák z Užhorodu, který pracoval v Česku. Teď tam prý žije jeho dcera. Mluví podobně jako Žolík. "Je to zlé, ale musíme držet pozice. Nemůžeme už ustupovat," říká. Jeho muži na křižovatce trénují střelbu na terč.
Grady v mobilu
Stanycja Luhanska leží přímo na frontové linii. Původně ji získali separatisté, ale v létě armáda město dobyla zpět. To byla první vlna, které padlo za oběť mnoho domů i obyvatel.
V lednu a únoru separatisté město mohutně ostřelovali, což zničilo i to, co ještě zničené nebylo. Nebylo ani možné sem zavážet potraviny, takže když po dlouhé době přijel armádní konvoj v únoru, zbytek místních obyvatel jim prý téměř trhal ruce.
Kapitán Žolík ukazuje na mobilu různé bojové operace, které má nahrané. "Ale teď vám ukážu jednu, kterou mám nejraději," usmívá se a pustí video. Jeho muži na něm pálí raketami Grad na nedaleký Slavjanoserbsk, kde jsou separatisté.
