Od našeho zvláštního zpravodaje - Příslušníci 32. zvláštní mechanizované brigády ukrajinské armády, o kterých je řeč, bojují v Sumské oblasti na severovýchodě země. Několik kilometrů a stovek metrů od hranice s Ruskem. V lese mají bunkry, které si sami vykopali a osadili dřevem.
Pálí na nepřítele z houfnic, schovaných ve speciálních úkrytech, které odolají dronovému útoku. V podzemním sklípku uchovávají granáty a mají tam přístroje na měření teploty a vzduchu. "Musíme to dodržovat a sledovat, jinak granáty nemají přesnost," popisuje jednatřicetiletý Valentyn, který obsluhuje houfnici.
"Jsou klidné dny, kdy nevystřelím, ale také dny, kdy odpálím tolik granátů, že to ani nepočítám," vypráví. Před válkou byl právníkem v Kyjevě, ale stejně jako všichni ostatní, co jsou tady, je teď jeho životem válka.
"Všechno ostatní je vedlejší, nesmíme prohrát. Mám doma ženu a malé dítě, ale neváhal jsem jít bojovat. Když nepřítel napadne vaši zemi, válčíte i za své blízké, chráníte i je. Když to neuděláte vy, tak kdo?" ptá se statný muž, který - jak říká - koordinuje palbu s vojenskou rozvědkou.
Místní prapor nemá velitele, ale velitelku. Kapitánku Anastasju Volodymyrovnu. Mladá žena s pistolí za pasem nechce příliš mluvit o životě mimo frontu a válku. "V roce 2022 jsem vystudovala vojenskou akademii ve Lvově. Pak jsem přijela sem do Sumské oblasti. Ano, velím tady mužům, ale myslím, že nám to jde spolu dobře," říká.
"Aspoň v Evropské unii vidíte, že na Ukrajině mají ženy stejná práva jako muži," reaguje Valentyn s úsměvem. Během války jednou vycestovala v době volna do Polska, ale vůbec si neuměla představit, že by se nevrátila ke svým mužům. "Někteří lidé nechápou, že radši nejdu do ciziny, do bezpečí. Já zase nechápu je," zdůrazňuje.
Zajatí Rusové
Muži si velení Anastasji pochvalují. "Má autoritu a respekt. Někdy se rozhoduje dost netradičně, ale je to skvělá velitelka," upozorňuje voják Serhij. V bunkru si vyrobili dřevěné postele, elektřinu jim dodává generátor a internetové spojení systém Starlink. Jídlo je zavěšené u stropu v taškách kvůli myším.
"Jednou nám překousaly šňůru od Starlinku. Dva dny jsme zůstali bez spojení. Docela problém," líčí voják Ivan, který pochází ze Zakarpatí z vesnice blízko slovenské hranice. Válka jej přivedla na opačný konec Ukrajiny, do března bojoval v Kupjansku v sousední Charkovské oblasti.
"Rusy je někdy těžké chápat. Například někteří zahazují při útoku neprůstřelné vesty, protože se v nich špatně chodí a běhá. Jednou na pozici se najednou přede mnou z vysoké trávy zjevil Rus bez vesty. Zjevně nevěděl, kam se dostal. Tak jsem ho zastřelil," vzpomíná Ivan.
Všichni, co tady jsou, někdy sami zajali ruské vojáky nebo s nimi mluvili. Ale prý to není nic zajímavého. "Všichni opakují pořád to samé podle manuálu, co jim dali. Že nic nevěděli, že si mysleli to či ono, že nechtěli na Ukrajinu. Všichni vypráví stejnou pohádku," líčí Ivan. A co je pro něj ve válce nejtěžší?
"Když se jde v noci do akce nebo mám hlídku, nastane kritická fáze kolem třetí a čtvrté hodiny ráno, kdy padá únava a člověku se chce spát. Když v této době Rusové pálí, je těžké soustředit se a zapnout všechny smysly naplno," vypráví.
Odradit Rusy
Ukrajinská Sumská oblast sousedí s Charkovskou, kde v květnu Rusové zaútočili přes hranici a zmocnili se několika vesnic. Totéž se jim podařilo v Sumské oblasti hned na začátku války v únoru a březnu 2022, ale místní dobrovolníci z jednotek domobrany napadali jejich konvoje a stanoviště. "Narazili tady na tvrdý odpor a myslím, že si teď dají pozor. Nebezpečí, že to zkusí, ale samozřejmě panuje pořád," komentuje to jeden z vojáků.
Stejně jako v jiných místech i tady měli vojáci obrovské problémy v březnu a dubnu, když docházela munice a museli s ní šetřit. "Bylo to děsné, museli jsme reagovat jen v bezprostředním ohrožení. Ale situace se už zlepšila. Také díky vám Čechům a vaší iniciativě. Nedovedete si představit, jak mi psychicky pomáhá, když sáhnu po munici a vidím tam nápisy v češtině nebo v jiných jazycích. Víme, že nejsme sami, že za námi někdo stojí, to strašně psychicky pomáhá. Vyrábíme sami zbraně a munici, není to tak, že jsme závislí jen na zahraniční pomoci, ale proti nepříteli jako Rusko nám domácí produkce bohužel nestačí," říká Valentyn.
S proviantem problém není. Dobrovolníci sem dodávají kávu, cigarety, potraviny i vodu. Okolní vesnice jsou částečně opuštěné, mnoho lidí odjelo kvůli ruskému ostřelování.
Ve městě Sumy jsou obchody i restaurace otevřené a jezdí i trolejbusy. Často ale znějí varovné sirény, vypadává proud a od jedenácti večer do pěti ráno platí zákaz nočního vycházení. "Když budeme mít dost munice, dříve či později definitivně Rusy odradíme tady něco zkoušet," podotýká voják Serhij.
