Rusko pro mě není cizí země. Zpověď žoldáka na Ukrajině

Zahraničí Rádio Svobodná Evropa (RFE), Zahraničí
22. 7. 2014 11:00
Druhý díl rozhovoru s Arménem Arturem Gasparjanem, který byl v květnu naverbován v Rusku, aby se na straně separatistů zúčastnil bojů na východě Ukrajiny.
Foto: Reuters

Moskva - Arména Artura Gasparjana naverbovali neznámí muži v Moskvě. V květnu překročil ukrajinsko-ruskou hranici, aby se na východě Ukrajiny přidal k separatistům.

Po návratu do Ruska poskytl exkluzivní rozhovor rozhlasové stanici Rádio Svobodná Evropa (RFE). Deník Aktuálně.cz získal svolení unikátní interview přetisknout.

První díl rozhovoru o tom, jak se Gasparjan na východ Ukrajiny dostal a jak bojoval o doněcké civilní letiště, čtěte ZDE.

Měli jste na letišti v Doněcku nějaké mobilní protiletadlové zbraně?

Náš velitel z praporu Vostok Alexandr Chodakovskij (místní velitel speciálních jednotek Alfa sloužících ještě pod exprezidentem Viktorem Janukovyčem) nám řekl, že letiště bombardovat nebudou a že nebude zapotřebí mít s sebou zenity (protiletadlové přenosné raketové komplety). A tak jsme je nechali na základně. Byli tam ale Chodakovského odstřelovači.

Byli to lidé z ukrajinské tajné služby SBU, kteří přeběhli na stranu Doněcké lidové republiky. Měli zvláštní zbraně, které jsem nikdy předtím neviděl. Nebyly to sniperské pušky typu Dragunov. Odjeli asi v jednu a ve dvě začalo bombardování.

Co se dělo ve vašem poschodí?

Jednoho Čečence, co byl na střeše, zabili okamžitě. Dva další byli zabiti později. Pálili po helikoptérách ze všeho, co měli k dispozici.

Trvalo mi jen okamžik, než jsem se tam dostal. Střílel jsem na vyvýšeninu, ze které na nás pálil odstřelovač. Přinutili nás ale stáhnout se dovnitř budovy a bombardovali nás ze všech stran. Kolem letiště měli rozmístěny raketomety a ostřelovali celý terminál.

Já na korbu nastoupit nechtěl. Věděl jsem, jak je to nebezpečné. Jiskra mi řekl: "Když neposlechneš, zastřelím tě." Tak jsem sebral svou zbraň a vylezl nahoru.

Chodakovskij se naivně domníval, že vzhledem k tomu, že letiště bylo nové – otevřeli ho krátce před mistrovstvím Evropy ve fotbale (v roce 2012) –, nepoužijí těžké zbraně.

Myslíte si, že to byla zrada, nebo neschopnost?

Nevím. Ztratili jsme hodně mužů. Jeden z Čečenců – byl opravdu moc šikovný -  hodil na střechu pár dýmovnic, a tak se mu podařilo odtáhnout do bezpečí své zraněné kamarády.

Přesunuli jsme se do přízemí a už jsme jen seděli na zemi a čekali, kdy nás zabijí. Ven jsme se dostat nemohli.

Někteří se spojili s velitelem – měl přezdívku Jiskra – a pak jsme dostali rozkaz nastoupit do aut. Byl skoro večer. Nákladní auta byla připravená uvnitř.

Já na korbu nastoupit nechtěl. Věděl jsem, jak je to nebezpečné. Jiskra mi řekl: "Když neposlechneš, zastřelím tě." Tak jsem sebral svou zbraň a vylezl nahoru.

Kolik mužů bylo na korbě?

V každém autě bylo tak 30-35 mužů. Na letišti zůstal oddíl, který měl krýt náš ústup. V noci se stáhli po svých, všem se to podařilo.

Jiskra nám dal rozkaz vyjet z terminálu a střílet na všechny strany na cokoli, co se pohne. Natáhli jsme si předtím plachtu – korby byly přeplněné. Naše auto vyjelo z letiště a my začali střílet vepředu i vzadu a taky do vzduchu.

Po cestě jsme takhle ujeli asi pět kilometrů. Auta byla od sebe vzdálená tak pět set metrů. Dvě auta zrychlila, muži na korbách ale dál stříleli. Bylo to hrozné.

Je pravda, že jsem přestal střílet ve chvíli, kdy jsem nikde nikoho neviděl. Když jsme dorazili do města, zahlédli jsme, jak první nákladní auto stojí na silnici. Nechápal jsem, co se stalo. Kolem něj projížděla auta a postávali tam nějací lidé. Bylo to na kraji Doněcka.

Byli tam nějací mrtví a zranění?

Projeli jsme kolem něj plnou rychlostí a já nic pořádně neviděl. Někdo ale pořád střílel.

V televizi bylo něco o tom, že milice převážela zraněné, neozbrojené muže se znamením Červeného kříže a že po nich ukrajinská armáda začala střílet. Teď ale nevím, jestli nás neostřelovaly naše vlastní jednotky.

Po asi pěti stech metrech po nás někdo vypálil z granátometu. Granát přistál v kabině řidiče. Řekli jsme si, že jsme měli z pekla štěstí, a rychle vyskákali ven. Pár lidí mělo nějaká drobná zranění, ale to bylo všechno.

Auto, které zasáhli před námi, se dostalo do křížové palby z kulometů. Stříleli po něm i snipeři. Zahynulo tam nejméně třicet mužů.

Pak na nás začali najednou střílet ze všech stran. Pustil jsem zbraň a zvedl jednoho zraněného muže, byl z Krymu.

Naložil jsem si ho na záda a poslepu uběhl pár metrů. Uviděl nás ale náš zdravotník. Ten u sebe zbraň měl, tak jsem si ji vzal a začal zase střílet kolem sebe, taky nahoru na střechy. A se zraněným jsem pak utíkal dál.

Víte, kdo tehdy ovládal město?

Byli jsme si jisti, že je obsadila Národní garda a že nás hledají. Dostali jsme se na obvaziště a já párkrát vystřelil na střechy, abych upoutal jejich pozornost.

Muž, kterého jsem nesl, silně krvácel. Dostal to do ruky a do nohy. Zakřičel jsem na zdravotníky: "Pomoc! Zachraňte ho!" Nějaká žena zakřičela zpět: "Nebojte se! Hned jsme u vás!"

Naložili jsme muže z Krymu do sanitky a oni ho odvezli do nemocnice. Řekl jsem jim, kde jsou naše auta, a oni k nim rychle zamířili. Za chvíli začali vozit raněné do nemocnice.

Někdo mi řekl, že z prvního auta přežili jen tři muži. Všude vládl zmatek a každý měl strach. Taky jsem se doslechl, že někdo na sobě odpálil granát, aby se Ukrajincům nedostal do rukou živý.

Nechápali, jak na ně mohou útočit jejich vlastní lidé. Někdo zjevně řekl místním ozbrojencům, že Pravý sektor se k nám řítí po dálnici ve dvou nákladních autech.

A jaká byla oficiální verze?

V televizi bylo něco o tom, že milice převážela zraněné, neozbrojené muže se znamením Červeného kříže a že po nich ukrajinská armáda začala střílet. Teď ale nevím, jestli nás neostřelovaly naše vlastní jednotky.

Řidič tvrdil, že má za Doněckem strýčka. Šest nás v tom domě strávilo noc. Ráno osmadvacátého jsme slyšeli, jak ze sousedního domu někdo křičí: "Nestřílejte! Nezabíjejte nás!" Ukázalo se, že za námi vyslali komando.

Byl jsem si jist, že to byla Národní garda. Ráno sedmadvacátého mě však probudili dva muži z jednotky, která kryla náš ústup z letiště, a řekli mi, že to byli naši, kdo zasáhl to auto.

Zeptali se nás, co podnikneme teď. Rozhodli jsme se, že v noci ustoupíme a stáhneme se po vlastní ose k ruským hranicím. Našli jsme nějaké civilní oblečení, sbalili si věci a vyrazili.

Byl s námi řidič, kterému se říkalo Schumacher. Tvrdil, že má za Doněckem strýčka. Šest nás v tom domě strávilo noc. Ráno osmadvacátého jsme slyšeli, jak ze sousedního domu někdo křičí: "Nestřílejte! Nezabíjejte nás!" Ukázalo se, že za námi vyslali komando.

Jak vás našli?

Nevím. Možná nás někdo udal. Odhodili jsme batohy a všechny věci a dali se na útěk. Potulovali jsme se krajinou bez peněz a dokumentů. Dostali jsme se k nějakému městu a na kontrolním stanovišti řekli, co se nám přihodilo.

Odvezli nás do Horlivky k veliteli, který měl přezdívku Ďábel. To je ale zase jiný příběh.

Proč jste u tohohle Ďábla strávili dva týdny?

Neměli jsme na vybranou. Nevěděl jsem, jak se odtamtud dostat pryč. Ukázalo se ale, že Ďábel je docela normální chlápek, voják z povolání, z Horlivky.

Slíbil nám, že nás při první příležitosti pošle zpět do Ruska. Všech pět nás zůstalo u něj. Vyprávěli jsme mu, co jsme zažili, a on řekl, že nás "východňákům" nepředá. Nechal na nás, ať se sami rozhodneme, co uděláme. Kdo chtěl dál bojovat, mohl, já se ale rozhodl vrátit.

Co jste dělal v Horlivce mezi 28. květnem a 15. červnem?

Navlékl jsem si zase uniformu. Dostali jsme zbraně a zúčastnili se několika operací. Byly lépe organizované, byl v tom lepší systém.

Provedli jsme několik diverzních akcí, v noci jsme se vykradli ven, zaútočili a zase se v tichosti stáhli. Vyjížděli jsme v osobních autech. Já je kryl kulometem a oni zatím ostřelovali nějaký cíl granátometem.

Proč jste vyhodili do povětří sklad pohonných hmot?

Mám stále mentalitu sovětského občana. Mí dědové bojovali za Sovětský svaz a já za něj bojuju taky. Rusko pro mě není cizí země.

Aby nemohli načerpat naftu do svých aut a tanků.

Vy jste naftu nepotřebovali?

Neměli jsme žádná nákladní auta. Ta se u milicí objevila až tři dny poté, co jsem od nich odešel.

Který z příběhů, který jste viděl v televizi, vám připadá nejvíce podivný?

Když pořizovali rozhovory s lidmi z Doněcké lidové republiky. Tohle je totiž jenom fikce.

Tahle republika, jak já ji alespoň chápu, existuje jenom na papíře. V úřadovnách Borodaje (samozvaný premiér Doněcké lidové republiky) a Pušilina (samozvaný předseda místního parlamentu) a Oleha Carova (někdejší poslanec ukrajinského parlamentu). Důležitá rozhodnutí byla ale učiněna jinde a stáli za nimi jiní lidé.

Novináři, kteří se do oblasti dostali, tvrdí, že pětina těch, kdo bojují na straně separatistů, jsou Rusové a zbytek jsou místní milice…

Řekl bych, že je to právě naopak. Většinou jsou to Rusové, Čečenci, Ingušové. Je tam taky pár Arménů, jako jsem já.

Mluvil jsem s několika místními lidmi a ti mi řekli, že jen dělají to, co jim řekli druzí. A já se zeptal: "A co vám řekli?" Odpověděli mi: "Hlasovali jsme. Zbytek je na vás."

Chtěli říct, že se zúčastnili referenda o nezávislosti Doněcké lidové republiky, nemají však v úmyslu bojovat. Jeden chlápek mi řekl: "Chci svůj plat, abych mohl pít až do další výplaty."

Všeobecně nemají žádné bojové zkušenosti. Nevědí, jak zacházet se zbraněmi. Nikdo z nich nebyl u armády. Myslím jako lidé z Doněcku.

A v Horlivce?

Je to tak půl na půl. Rusové ale bojují lépe. Jsou to lidé, kteří byli u armády. Rusko má řádnou armádu, Ukrajina ji nemá už třiadvacet let.

Proč nám tohle všechno říkáte?

Lidé, kteří nás v podstatě zradili – tomu, co se stalo na letišti, se dalo předejít a všechno mohlo být jinak, pokud by to bylo správně zorganizováno –, stále udílejí rozkazy a dobrovolníci z Ruska odcházejí dál, aby pod nimi sloužili. Chci, aby věděli, kdo jim bude velet.

Já tam šel a přežil jenom zázrakem. Je mi jich líto. Vydávají se na cestu, aby sloužili pod veliteli, jako je Chodakovskij. Jejich jména ani neznám.

Proč jste se vrátil do Ruska?

Ďábel dodržel své slovo. Poděkoval nám, dal nám každému na cestu tisíc hřiven, popřál nám hodně štěstí a poslal nás domů.

Se mnou odjeli tři muži. Jeden zraněný a dva další. Osobními auty jsme projeli Luhanskou oblastí, vyhnuli jsme se celnicím, urazili jsme tak sto padesát kilometrů.

Na ruské straně si nás převzali a odvezli nás do Rostova. Skončili jsme na stejné základně, na které jsme prodělávali výcvik. Dali nám zpět naše oblečení, dokumenty, mobily, nějaké peníze na cestu a poslali nás domů.

Jste arménský občan, jste z jiné země…

Bojoval jsem dokonce pod arménskou vlajkou. Mám nějaké fotografie.

Proč jste byl ochoten zemřít za cizí zemi?

Rusko nepokládám za cizí zemi. Mám stále mentalitu sovětského občana.

Mí dědové bojovali za Sovětský svaz a já za něj bojuju taky. Rusko pro mě není cizí země.

Copyright 2014. RFE/RL, Inc. Reprinted with the permission of Radio Free Europe/Radio Liberty, 1201 Connecticut Ave NW, Ste 400, Washington DC 20036.

 

Právě se děje

Další zprávy