Praha - Andrej žil v Dzeržynsku na Ukrajině a pracoval jako zdravotník záchranné služby v Doněcku. Na začátku srpna domov opustil a po necelém měsíci se s pomocí příbuzných dostal do Česka, kde chce zůstat co nejdéle. Jednou si minometnou palbu zažil a stačilo mu to.
Dzeržynsk byl několik měsíců v rukách separatistů. Ti byli na začátku července vytlačeni ukrajinskou armádou.
Hranice Doněcké lidové republiky, ovládané separatisty, od té doby procházejí nedaleko za Dzeržynskem. Sousední velká města Horlivka i Doněck jsou už za ní.
Andrej situaci doma pořád sleduje, a to přes kamarády, sociální sítě a tamní média. O tom, proč utekl do Česka a jak to na Ukrajině chodí, mluvil s Aktuálně.cz.
Aktuálně.cz: Kdy ses rozhodl, že chceš odejít z domova?
Když jsem se ocitl pod minometnou palbou.
A.cz: Jak k tomu došlo?
Šli jsme s matkou za mojí sestřenicí sklízet úrodu – rajčata a další plody. Bydlí skoro na hranici mezi Ukrajinou ovládanou oblastí a Doněckou lidovou republikou. Pak jsme uslyšeli střelbu ze samopalů.
A.cz: Co jste dělali?
Rozhodli jsme se jít zpátky jinou cestou. Ne mezi poli jako předtím, ale oklikou mezi domy, abychom byli krytí. Když jsme přišli na sídliště mezi paneláky, začala minometná palba. Lidi vyšli na střechu paneláků a natáčeli, jak létají miny tam, kudy jsme předtím šli.
A.cz: To znamená, že kdybyste šli stejnou cestou jako normálně, byli byste v nebezpečí?
To už bych tady neseděl. V tu chvíli jsem se rozhodl, že musím pryč. Dorazili jsme domů a večer jsem už byl na cestě k příbuzným. Vzal jsem si jen to nejnutnější.
A.cz: Víš, kdo to byl a na co střílel?
Nejspíš to byli separatisti, když prchali před ukrajinskou armádou. Na nikoho konkrétního nestříleli, jen si hráli na vojáky. To se dělo často. Ti lidé tam nežijí, tak je jim to jedno. Kromě toho separatisti používají stejnou taktiku jako ruští diverzanti v Gruzii roku 2008.
A.cz: A to vypadá jak?
Vezmou si na sebe ukrajinskou uniformu, přejedou na ukrajinské území a začnou střílet. Vystřelí na město třeba deset granátů, kam se jim zachce, třeba na domy, a potom se tam jdou ukázat, aby bylo vidět, kdo střílel.
A.cz: Ty jsi to viděl?
To jsem slyšel, četl i viděl na vlastní oči. Jedni takoví seděli přímo pod našimi okny. A používají i další taktiky, aby všechny poštvali proti Ukrajině.
A.cz: Jaké třeba?
Systém války v Horlivce je takový: Separatisti naloží na pickup minomet, dojedou před domy, kde bydlí obyčejní lidé, několik minut střílí na ukrajinské jednotky a pak rychle odjedou. Ukrajinská armáda dostává souřadnice a střílí zpátky, jenže minomet je dávno pryč. Ruská televize tam ale už stojí a natáčí granáty ukrajinské armády, které dopadají u civilních budov.
A.cz: Na civilní oběti tedy separatisté nehledí?
Přesně tak. Separatisti si někdy vytipují místa, kde je hodně lidí, třeba supermarket, pak odjedou co nejblíž pozicím Ukrajinců a vystřelí jeden, dva granáty. Jenže když do shluku lidí přiletí jeden granát, tak to televizi stačí. Kdyby střílela ukrajinská armáda, tak je to masivní útok, ne jen pár výstřelů. Je to jednoduché. V Gruzii to bylo stejné.
A.cz: Jak to vypadalo u vás v Dzeržynsku? Tekla voda, bylo dost jídla?
Voda teče běžně dvě hodiny ráno a dvě hodiny večer. A pak celý další den nic. Dřív tekla každý den. Ale záleží na čističce v Horlivce, na území separatistů, zda má elektřinu. Nejdéle nám netekla voda tři dny, ve Slavjansku to tak měli měsíc. Jídla jsme měli dost.
A.cz: Ty jsi kvůli konfliktu přišel o svoji práci záchranáře - jak to?
Snížili nám platy natolik, že už se mi nevyplatilo do Doněcku jezdit. Tak jsem dal výpověď. A nebyl jsem sám.
A.cz: A kdo potom pomáhal lidem?
Ti, kdo bydleli v Doněcku, u záchranky zůstali. Od kolegů pak vím, že potom stanici záchranky obsadili separatisté a všechno se muselo přesunout do nemocnice. Mezi separatisty jsou žoldáci, kriminálníci a lidi, co nemají co dělat. Ti všichni dostali samopal a dělali si, co chtěli.
A.cz: Například co?
Třeba zabavili část sanitek a potom zneužívali sirény, aby mohli jezdit po městě. Taky používali obrněné automobily bank, které nestačily odjet na Ukrajinou ovládané území. Málokdo tam jezdil vlastním autem. Sebrali by ti ho a ještě bys měl štěstí, že tě nezabili. Mohlo se jezdit jen na kole, protože kola jsou pro vojenský účel na nic.
A.cz: Co místním na konfliktu vadí nejvíc?
Nejspíš nejistá situace. Zda bude mír, nebo budou žít dál ve válce. Všichni jsou kvůli tomu nervózní.
A.cz: Tvoje rodina zůstala na Ukrajině?
Mamince i sestřenici je přes 60 let a cestu sem by už nezvládly. Ani si ji zařídit. Máma nemá ani pas. Ale už je tam nic nedrží, takže kdyby to zvládly, tak by odjely.
A.cz: Kdybys v Česku neměl příbuzné, co bys dělal?
Zůstal bych na Ukrajině. Možná bych šel bojovat. Za Doněckou lidovou republiku ale určitě ne. Ani za ukrajinskou armádu - její vojáci jsou pro ni spotřebním zbožím. Umírají jenom tak. Nebo bych dál dělal zdravotníka. Učili jsme se zachraňovat lidem život, a ne je zabíjet.
Učili jsme se zachraňovat lidem život, a ne je zabíjet.
A.cz: Přes Charkov jsi utekl ke známým blízko Kyjeva, jaká byla cesta?
Cestou jsem podstoupil šest kontrol ukrajinské armády. V televizi slyšíš, že to jsou fašisti, že všechny postřílí, ale vůbec to tak nebylo. Jen se podívali na doklady. K těm, kdo opouštěli nebezpečné území, se chovali s pochopením.
A.cz: Potom sis zařizoval vízum, jak to šlo?
Vízum jsem vyřídil přes internet a dokumenty posílal poštou. Trvalo to asi patnáct dní. Všechno mi zařídila jedna firma, která spolupracuje se zastupitelskými úřady.
A.cz: Kolik vízum stálo?
Bylo to drahé. Stálo mě to 330 eur (skoro 10 tisíc korun, pozn. red.). Musel jsem požádat o peníze příbuzné.
A.cz: Jak to, že to bylo tolik, když běžný poplatek je 35 eur?
Normálně spadám pod konzulát v Doněcku, ale ten byl zavřený. Kdybych vyrazil přímo na velvyslanectví do Kyjeva, víc než 750 kilometrů daleko, neměl bych žádnou garanci toho, že tam vízum dostanu. Proto jsem se obrátil na firmu, která to umí zařídit. Platil jsem jí za přípravu dokumentů. Proto to bylo tak drahé.
A.cz: Jak to myslíš, že to umí "zařídit"?
Takovou službu jsem používal poprvé. Jak to pracuje, nevím, ale důvěřoval jsem jim. Pro mě byl důležitý výsledek – vízum.
A.cz: Nyní máš tedy desetidenní turistické vízum, co budeš dělat, až vyprší?
Nejdřív musím prodloužit to, co mám, uvidíme, jak to bude na policii. Zatím jsou ale velmi vstřícní.
A.cz: A potom?
Potom požádáme o vízum strpění. To můžu dostat na 90 dnů až půl roku. Pak uvidíme.
A.cz: A jak se ti zatím líbí Praha?
Líbí se mi. Nepřijel jsem sem s mnoha věcmi, neměl jsem třeba dost oblečení, ale příbuzní se zeptali svých známých a už jsem toho hodně dostal.
