Caracas - Desítky tisíc lidí doprovázely rakev s ostatky Huga Cháveze, zabalenou ve venezuelské vlajce, na cestě z nemocnice do budovy vojenské akademie. Pohřeb bude zítra, očekává se účast statisíců Venezuelanů.
Velitel Chávezovy ochranky generál José Ornella překvapivě prohlásil, že bezprostřední příčinou úmrtí prezidenta byl infarkt, nikoliv infekce dýchacích cest.
Popsal také poslední Chávezova slova: "Nedokázal už mluvit, pouze pohyboval rty. 'Nechci umřít, prosím, nenechte mne umřít,' říkal."
Zemřelý vůdce ale za sebou zanechává rozdělenou zemi. Několik hodin po smrti Huga Cháveze vyrazili jeho stoupenci v Caracasu ke stanovému táboru studentů podporujících opozici a dožadujících se svým pouličním protestem informací o zdravotním stavu prezidenta.
Svědkem incidentu byla i zpravodajka deníku New York Times. Podle ní stoupenci Cháveze stany zničili a obyvatele stanového městečka honili s holemi po ulicích. Při tom křičeli: "Jste teď konečně šťastní, když je mrtvý!?"
Střet symbolicky ukazuje, jak rozdělenou nechal zemřelý vůdce za sebou svou zemi. Sociálně slabí Venezuelané s nízkými příjmy jsou mu povětšinou vděční za to, že dal peníze na rozšířenější zdravotní péči, na lepší bydlení, na důchody.
Ti bohatší mu vyčítají, že ekonomiku podřídil státnímu diktátu, ničil soukromé podnikatele, znárodňoval firmy a dopustil nárůst kriminality, obrácené hlavně proti majetnějším lidem.
V roce 2012 bylo podle statistik spácháno ve Venezuele sedmdesát vražd na 100 tisíc obyvatel. Nejvíce na světě. Obdobné to je ve statistice únosů a loupežných přepadení.
44 procent proti
V posledních prezidentských volbách v říjnu porazil Chávez svého opozičního soka Henriqua Caprilese o jedenáct procent. V poměru 55 ku 44 procentům. To sice bylo jasné vítězství, ale také svědčící o tom, že odpůrců měl autor vize "socialismu 21. století" přece jen více než jen malou hrstku.
Během uplynulých čtrnácti let byl režim vládní Sjednocené socialistické strany Venezuely natolik spojen s Chávezovým jménem, že bude nyní těžké ikonu, kolem které se vše točilo, nahradit.
Režimy, které jsou postavené na jednom jediném jménu a vůdci, mívají po jeho odchodu problémy.
Chávezova velkorysá sociální politika se přitom netýkala jen Venezuely. Ropného bohatství země nechával prezident užívat i jiné.
Za velmi výhodné ceny dodával ropu na Kubu, do Bolívie a dalších spřátelených zemí, Nikaraguu pod vedením jeho přítele Daniela Ortegy přímo dotoval finanční pomocí. Pomáhal dokonce i zadlužené Argentině.
To je jeden z důvodů, proč se v Latinské Americe těšil takové popularitě.
Ropa znamená pro Venezuelany opravdu hodně. Po nedávno objevených polích má tato země zřejmě druhé největší zásoby na světě - po Saúdské Arábii. Černé zlato představuje 95 procent veškerého exportu Venezuely, což je číslo, ke kterému mají jiné latinskoamerické země rovněž obdařené ropou dost daleko (u druhého Mexika činí surovina jen 54 procent veškerého vývozu).
I díky ropě se Chávez vlastně dostal v roce 1999 k moci.
"V letech 1997 a 1998 došlo ke snížení cen ropy, což vyvolalo ve Venezuele sociální napětí a bouře. To vyneslo Cháveze s jeho názory k moci. Naopak když později vyskočily ceny nahoru, umožnilo mu to realizovat jeho socialismus 21. století nejen doma, ale i v globálním rozsahu," uvedl pro agenturu Reuters expert na politiku ropných států Daniel Yergin.
Opozice a Chávezovi kritici tvrdí, že prezident ekonomiku země dlouhodobě poškodil. Odradil investory a mnoho lidí dohnal k vystěhování do zahraničí. V posledních několika letech se tisíce, ne-li desetitisíce Venezuelanů usadily hlavně na Floridě, ve Španělsku a také v Dominikánské republice.
Globální ambice
Přitom rozdělování peněz utržených z prodeje ropy nepodléhalo žádné kontrole. Vše bylo v Chávezových rukou, pod které kromě jeho nejbližších spolupracovníků nikdo neviděl.
Dary a pomoc jiným zemím podle opozice ruinují ekonomiku kvůli tomu, že Chávez měl ambice stát se vůdcem uznávaným celým světem. "Opravdové přátele si nemusíte kupovat," tvrdil v předvolební kampani loni na podzim opoziční kandidát Henrique Capriles.
Opozice v nejbližších volbách sotva bude mít šanci. Státní a rozhodující média jsou v rukách vládní strany, stejně tak jako armáda. A drtivá většina Chávezových voličů dá hlas jeho nástupci Madurovi.
Venezuela alespoň pro nejbližší roky patrně zůstane rozdělená jak na chudé a bohaté, tak na příznivce a odpůrce Cháveze, byť už nežijícího. Stoupenci prezidenta věří v pokračování jeho revoluce, kritici zase doufají, že bez něj se Venezuela přece jen může změnit.
