Za reportáž Modlitba pro Černobyl získal 2.cenu Czech Press Photo v kategorii Příroda a lidé. "V dobách Sovětského svazu měli lidé v Bělorusku více informací o katastrofě, než dnes," vypráví o zemi, která byla havárií zasažena nejvíce.
A: Jak jste se k Černobylu dostal? Náhodou. Dostal jsem kontakt na jednu kanadskou novinářku, která jela do Běloruska a potřebovala někoho s východevropskou zkušeností, kdo se domluví a potřebovala i fotografa..
A: Proč do Běloruska? Havárie zasáhla tuto zemi nejsilněji. Sedmdesát procent radioaktivity dopadlo tam. Čtvrtina území s dvěma miliony lidí je zamořena. A i když dávají na likvidaci následků havárie deset procent hrubého domácího produktu, oficiálně se o problémech neinformuje. Lidé, se kterými jsem mluvil říkají, že za Sovětské vlády bylo informací víc. Dříve v předpovědi počasí hlásili, že se bude vířit prach, aby si lidé vzali roušky. Teď jednou ročně vzpomenou oběti katastrofy a jinak nic.
A: Jak se dá poznat, kde je zamořená zóna? Je to různé, v Bělorusku rozlišují šest typů zón podle stupňů zamoření. Používají jednotky curie na kilometr čtvereční (Ci). Podle západních norem je zamořen prostor, kde je víc než 1Ci. Kdyby to chtěli dodržovat, museli by vyklidit podstatnou část svého území. Normu změkčili na 15 Ci, ale i tři sta kilometrů od Černobylu jsou vesnice, kde je 40 Ci a lidé tam normálně žijí. Tam občas v lese narazíte na ceduli "Vstup zakázán, radioaktivita!".
A: A jak to vypadá tam, kde je zamoření ještě větší? Vesnice byly evakuovány a na silnici stále, už dvacet let hlídkují vojáci. Vždy jsme se spojili s někým z místních a ten nás tam vzal. I v těchto místech žijí lidé, většinou staří. Nejsou tam školy, obchody, nejezdí tam autobus. V poslední době tam začal dojíždět lékař. Když se těch lidí ptáte, proč tam žijí a jedí kontaminované potraviny, říkají, že přesídlení lidé stejně v paneláku umřeli. Nemají co ztratit.
A: A vojáci vás tam pustí? Ano, hlídají, jestli někdo nic neodváží. Na trzích v Gomelu nebo Mogilovu se po havárii začaly prodávat radioaktivní věci.
A: O kolik je radiace nižší, než před dvaceti lety? Devadesát procent zamoření způsobuje cesium 137 a stroncium 90, oba prvky mají poločas rozpadu kolem třiceti let, za dvacet let se rozpadla třetina. Za tři sta let to nebude problém. Daleko horší je zamoření extrémně nebezpečným plutoniem. I když ho z reaktoru uniklo jen pár set kilo. To má poločas rozpadu 24 tisíce let, to nezmizí nikdy.
A: Měl jste dozimetr? Ano. Na Ukrajině je to normální, ale v Bělorusku působíte podezřele. Moc ale nepomůže, nezměří, jestli jídlo, které vám nabízejí je kontaminováno a čím. Upozorní ale na místo, kde je nebezpečí největší.
A: A jak to vypadá kolem Černobylu? Tři tisíce kilometrů čtverečních, kde žije tři sta lidí. Oplocená pustina hlídaná vojáky, kde žijí vlci, zubři, a nově i vysazení koně Przewalského.
A: Jak se tam dá dostat? V Kyjevě si za sedmdesát Euro koupíte zájezd. Autobusem vás dovezou na pět minut k elektrárně. Ročně tam přijede tak tisíc lidí.
A: Koupil jste si zájezd? Ne. Zóna je pod správou ministerstva pro speciální záležitosti. Za vstup zaplatíte 27 euro a den, ale nemůžete tam sám. Musíte zaplatit průvodce a auto. Individuálně to přijde na 130 euro za den.
A: Kam vás pustí? Přímo u zničeného reaktoru tak sto, dvě stě metrů je informační centrum, kam vozí turisty. Je to impozantní pohled na sarkofág kryjící trosky.
A: Není tam nebezpečná radiace? Jen desetkrát větší než v Praze. Kolem elektrárny pracuje na dva tisíce lidí. Při vstupu do zóny hlídají vojáci se samopaly v neprůstřelnejch vestách a tady babušky v šátcích pilně zametají prach. Mluvil jsem ale s fotografem, co pracuje uvnitř sarkofágu, bývá tam pár minut, hodina znamená smrtelnou dávku. Ochranný obal je potřeba neustále opravovat, je v něm dvě stě metrů čtverečních prasklin, zatéká do něj a sebemenší zemětřesení by ho zničilo.
A: Co jiného se dá v zóně vidět? Musíte vědět, co chcete. Průvodce vám moc nepomůže, i když je dobře zaplacený, moc se mu tam být nechce. Zajímavé je město Pripjať, tři kilometry od reaktoru, kde žilo před havárií padesát tisíc lidí, a teď nikdo. Je tam úplné ticho. Naopak městečko Černobyl bylo radiací zasaženo minimálně, pracuje tu celá řada firem na třídění a dekontaminaci odpadů, funguje pošta, kostel, několik bufetů i bankomat.
A: Jak dlouho jste v zóně u elektrárny byl? Celkem devět dní. Spal jsem ale mimo, po osmé večer se v zóně nikdo nesmí pohybovat.
A: Jak velkou dávku záření jste dostal? Při jedné z návštěv jsem na sobě měl dozimetr na měření celkové dávky a po týdnu mi naměřil dvě třetiny české roční normy pro pracovníky jaderných elektráren. Když jsem jednou procházel radiační kontrolou, začala mi pravá bota pištět. Čekal jsem odmořovací proceduru. Voják mě vzal za barák a řekl: "Otři si boty do trávy" A bylo to.
