Snímek 20 dní v Mariupolu v noci na pondělí vyhrál Oscara za nejlepší dokumentární film. V únoru získal také televizní cenu britské filmové akademie BAFTA. Dokument je součástí filmového festivalu o lidských právech Jeden svět, který v Česku začíná 20. března.
Začněme tím nejhorším. Film 20 dní v Mariupolu zblízka ukazuje ruskou palbu na obytné domy a nemocnice. A umírají v něm děti. Velmi malé, batolata i v předškolním věku. Na konci filmu jeden z lékařů poodhrne deku z malého nehybného tělíčka. Jde o jednu z nejmladších obětí ruského ostřelování města, která žila jen několik dní.
Když lékaři a sestry přijdou oznámit matce, že dítě nedokázali zachránit, postaví se kolem ní a mlčí, zatímco zdrcená žena hlasitě pláče a křičí pořád dokola: "Proč?! Proč?! Proč?!" V tu chvíli bude mít asi nejeden divák chuť film zastavit a odejít od něj, takových momentů je přitom ve snímku víc.
Je to vlastně důkazy opatřená obžaloba Ruska za válečné zločiny a barbarství na ukrajinských obyvatelích. Lidé ve filmu nemají kam odejít, střechy jejich domů hoří a musí se dívat, jak ruské bombardování mění jejich město ve vypálenou pustinu. Ruská státní televize přitom o záběrech z Mariupolu tvrdí, že vznikly ve studiu a že mrtví a zranění jsou ve skutečnosti herci.
Hlavním autorem filmu je ukrajinský reportér agentury Associated Press Mstyslav Černov. Se svým týmem přijel do Mariupolu na pobřeží Azovského moře několik hodin před začátkem ruské invaze 24. února 2022. "Války nezačínají výbuchy a sirénami, ale tichem," říká ve filmu Černov, zatímco v autě projíždí městem, které každou chvíli očekává útok.
Obavy se naplnily a Rusové od prvních minut vrhli směrem na Mariupol obrovskou sílu. Černov a jeho kolegové dokumentují den po dni stoupající napětí z obav, že nepřítel se blíží a postupně Mariupol neprodyšně uzavírá. Nejprve jsou z dálky vidět výbuchy a kouř, pak přijde okamžik, kdy se objeví první ruský tank.
"Jsem před nemocnicí číslo dva a vidím z okna tank s písmenem Z. Vidím ho na vlastní oči, jsou tady," říká v dokumentu příslušník ostrahy stojící u okna. Ve vysílačkách a rádiových přijímačích se pak ozývají výzvy okupantů ke složení zbraní. Mariupol se stále brání, někteří vojáci zůstávají, ale je to už jen oddalování toho, co musí přijít. Zlo vítězí, postupuje a svírá všechny, kteří zůstali, stále pevněji. Paneláky po celém městě hoří a lidé se schovávají ve sklepích. Ti, co přežili.
Novináři dokumentují i vyrabované obchody s potravinami, násilím otevřené bankomaty nebo rvačku v obchodě se sportovními potřebami. "Na co si bereš ten míč?! Teď si budeš hrát s míčem?! Co kradete a lezete do cizího?!", křičí zoufalá prodavačka, zatímco vojáci vybízejí rabující dav, aby se rozešel. Za zvuku už velmi blízké ruské palby.
Jde o válečný dokument, a tak snímek 20 dní v Mariupolu samozřejmě nemá šťastný konec. Novináři se nakonec dostávají z města s konvojem Červeného kříže, zatímco lékaři, vojáci, policisté a mnoho zraněných lidí je v nemocnici obklíčeno ruskými tanky. Dodnes nevíme, kolik lidí vlastně v Mariupolu zahynulo. Kolik jich bylo pohřbeno v parcích a ve dvorech a kolik jich po svém příchodu okupanti zakopali v masových hrobech. Po Mariupolu bohužel následovala další města, která ruská armáda dobyla. Jsou zničená, bez lidí. Severodoněck, Soledar, Bachmut, Avdijivka.
"Toto je první Oscar v dějinách Ukrajiny, jsem poctěn," řekl Černov v děkovací řeči v pondělí v na pódiu v Los Angeles. "Pravděpodobně budu první režisér na tomto pódiu, který říká: 'Přál bych si, abych tento film nikdy nenatočil, přál bych si, abych to mohl vyměnit za to, že Rusko nikdy nezaútočí na Ukrajinu'," uvedl.
