Kyjev (Od našeho zpravodaje) - Devětatřicetiletý Ivan Saveljev je zapřisáhlým odpůrcem všeho, co souvisí s armádou. Přesto se tento pacifista - poté co vypukly boje na východě Ukrajiny - dlouho nerozmýšlel a přihlásil se jako dobrovolník k 11. praporu Kyjevská Rus. "Je válka, a když je rodná vlast v ohrožení, musíme ji bránit. Co bych to byl za Ukrajince, pokud by mě k tomu museli nutit?" vysvětluje s patosem. Svá slova míní smrtelně vážně.
Aktuálně.cz: Ve vašem praporu je několik set mužů. Vaši kamarádi či spolubojovníci to cítí stejně?
Ivan Saveljev: Lidé mívají různé motivy, proč se stávají armádními dobrovolníky. Můj je ale zkrátka tento... docela prostý a prozaický. Dobrovolnictví má koneckonců na Ukrajině velkou tradici.
A.cz: Jak to vlastně ve vašem praporu "Kyjevská Rus" funguje? Odkud máte výzbroj a kdo vás financuje?
Platy vojáků jdou ze státního rozpočtu. Stát nám dává i zbraně a munici. I proto náš prapor spadá pod ukrajinské ministerstvo obrany. Avšak ostatní výbava jednotky a nebo i jídlo se hradí z veřejných sbírek a darů.
Jen pro představu: obrněné transportéry naší jednotky se v roce 1968 zúčastnily okupace Československa. Tohle jsou naše zbraně a technika v boji s elitními ruskými výsadkovými jednotkami! Proto se je snažíme vlastními silami všemožně vylepšit - aby nebyly tak zranitelné a vojákům v nich bylo přece jen pohodlněji.
A.cz: Chápu vaši roli v praporu "Kyjevská Rus" správně? Zdokonalujete či vylepšujete zastaralou techniku, kterou vám dává ukrajinská armáda?
Přesně tak to je. V armádě jsem nikdy nesloužil ani jsem netíhl k jakýmkoliv vojenským aktivitám... ani na technické univerzitě (Ivan Saveljev je inženýr elektrotechnik - pozn. red.) jsem nenavštěvoval vojenskou katedru. Jsem civilistou až do morku kostí.
Ale v technice se vyznám - to tedy ano. Je to můj velký koníček. V praporu mám tedy funkci dělostřeleckého mistra-opraváře. Zabývám se opravami a provozem zbraní. Učím navíc vojáky, jak je správně používat a starat se o ně. Ale hlavně - instalujeme zbraně na ty naše zastaralé obrněné transportéry.
My z Kyjevské Rusi jsme obyčejní lidé
A.cz: Hovoříme spolu v Kyjevě. Váš prapor Kyjevská Rus byl tedy z východu Ukrajiny stažen? Jak to tam vypadá? Jaká je morálka vašich lidí?
Ne - náš prapor je stále v Doněcku. A v Kyjevě jsem teď jen na pár dní na odpočinku po velmi tvrdé a vyčerpávající práci.
Nevím, jak to cítíte vy ve střední Evropě, ale východ Ukrajiny je ve válce s Ruskem. Proti nám bojují Rusové, jejich nájemní vojáci, ale i ruská kádrová armáda.
V Doněcku jsem na vlastní oči viděl ruské vojáky, ruské důstojníky, ale i ty zmíněné žoldáky. Občanům Doněcku či Luhansku je v tomto "divadle přisouzena role druhořadých herců". Většině z nich je ten konflikt úplně lhostejný. Nepřejí si nic jiného než život v míru. A tamní podsvětí? Kompletně přešlo na ruskou stranu.
Prapor Kyjevská Rus tvoří obyčejní lidé, nejde o žádný SPECNAZ. Jako obyčejní lidé jsme se chopili zbraní a už třetí měsíc čelíme v Doněcku ruské tulské vzdušně-výsadkové divizi. Ani tato elitní jednotka nás ovšem z našich pozic nevytlačila. Oni nad námi prostě nemohou zvítězit.
A.cz: Pokud je to tak, odkud se bere ona lhostejnost tamních lidí?
Často jde o potomky politických vězňů z dob stalinských represí. Jejich rodiče byli vězněni v táborech, a když je pustili, tak v tom kraji už zůstali.
Potkali jsme tam například rodačku ze západoukrajinského Lvova. Věznili ji asi deset let, takže se po propuštění do rodného města už nevrátila a zůstala v Doněcku. A takových vykořeněných lidí je na východní Ukrajině velmi mnoho. Donbas je pro ně místem, kde byli dlouho vězněni, a když je po letech pustili, tak tam už zůstali... a dřeli dál v dolech.
Tito lidé jsou velmi apolitičtí, protože si vytrpěli své. Říkají: "Je nám jedno, komu to tu bude patřit." Mnohem více je zajímají potraviny, cigarety... praktické záležitosti života. Válka je jim už jednoduše fuk. A možná i proto, že v době Majdanu byly i v Doněcku demonstrace proti tehdejšímu prezidentu Janukovyčovi. Milice je ale s pomocí tamního podsvětí s až mimořádnou tvrdostí rozehnala.
A.cz: Promiňte, ale nemohu se nezeptat: vaše nejtěžší chvíle v Doněcku?
Nejste první, kdo se mě na to ptá. Žádnými slovy ale nevylíčíš, když přijdeš o kamaráda. Když ti zkrátka zmizí ve vteřině z tvého života... anebo je těžce zraněn.
Tyhle okamžiky vždy velmi těžko snáším. Ale je to válka, takže se snažím pochopit, že války se bez obětí a těch nejtemnějších hrůz neobejdou,... jinak nepřežiješ. Bez podobného obrnění nemáš šanci. Proto je tolik důležité, abys jako dobrovolník věděl, proč do té války jdeš a co v ní budeš dělat.
Takže dělám, co je nutné a co má vlast potřebuje. Je sice příměří, avšak velmi křehké příměří. Pořád se bojuje. Za pár dnů se tedy vracím.
Čím se lišíme od Rusů?
A.cz: Máte rodinu?
Ženu a malého chlapce. A pokud se ptáte, jak se manželce moje příslušnost k dobrovolnickému praporu líbí, tak vám musím říct, že se jí to nelíbí ani trochu. Stejně jako každé jiné normální ženě.
Na druhé straně ale rozumí tomu, proč to dělám. Proč se musím vrátit do Doněcku. Její tatínek bojoval v Afghánistánu, takže ona chápe, že muži odcházejí do války.
A.cz: V Česku se odvíjejí rozporuplné diskuse o tom, kdo a proč v Doněcku či Luhansku bojuje. Jak to na vás působí?
Poláci, Slováci i Češi by si měli právě teď uvědomit, že pokud Ukrajina vede válku s Ruskem na svých východních hranicích a tuto válku prohraje, čeká pak ten boj vás na vašich východních hranicích. A naděje, že se svět změnil a Moskva už dál nepůjde,... to jsou všechno jen fikce a fantazie.
Zvláště Češi a Slováci by si měli i kvůli roku osmašedesát uvědomit, že Moskva přijde ještě jednou, pokud nebude včas zastavena.
Poláci například moc dobře vědí, proč teď bojujeme. My prostě nechceme žít tak, jak žijí lidé v Rusku. Chceme žít naopak tak, jak žijí lidé v Evropě. A za tohle své právo dnes bojujeme na svých východních hranicích, protože Rusko se vydalo na cestu obnovy svého impéria.
Víte... Ukrajinci nejsou válkychtiví lidé. A dokonce bych řekl, že jsme až na výjimky velmi dobří a hodní lidé. I když teď ve vztahu k ruské armádě to může být velký handicap.
Pomáháme totiž i ruským zraněným vojákům, které léčíme. Rusové je naopak nechávají ležet na pospas osudu, protože moc dobře vědí, že se o ně postaráme my. Posadíme je sice za mříže, ale přežijí. I tohle je v této válce rozdíl mezi námi a Rusy.
