Berlín - To, že je kandidátem na úřad spolkového prezidenta, se Joachim Gauck dověděl od kancléřky Angely Merkelové v taxíku. Nenechal se nijak vyvést z míry: řidiče jednoduše požádal, ať změní cíl jejich trasy a zamíří ke kancléřskému úřadu.
Až tak veliké překvapení to pro něj ovšem nebylo. O tom, že jeho kandidaturu chtějí po vynucené rezignaci stávajícího nájemníka zámku Bellevue Christiana Wulffa opětovně prosadit sociální demokraté a Zelení, věděl dobře. Nebylo pouze jisté, zda s jeho jménem budou souhlasit také vládní křesťanští demokraté.
Ti by totiž museli otevřeně přiznat největší přehmat, jakého se v koalici s liberály z FDP dopustili. Totiž že před necelými dvěma roky odmítli, aby se spolkovým prezidentem stal někdejší vládní zmocněnec pro dohled nad archivem bývalé východoněmecké tajné policie Gauck, a namísto něho prosadili právě Wulffa.
"Těžko se mi hledají slova," řekl dvaasedmdesátiletý pastor z Rostocku, když předstoupil před německá média. "Někdy v hloubi noci budu asi celý šťastný, teď jsem spíše zmatený."
Pro Gaucka je nominace na nejvyšší úřad v zemi, přes jeho vesměs reprezentativní charakter, velkým zadostiučiněním. Když vládní CDU/CSU a FDP předloni v červnu proti vůli levicové opozice dali při Spolkovém shromáždění hlasy někdejšímu dolnosaskému premiérovi, bylo to pro Gaucka velkým zklamáním.
Jako člověk, který s velkou vervou i přehledem po deset let řídil práci tří tisíc úředníků zkoumajících archívy Stasi, byl pro funkci spolkového prezidenta mimořádně vhodným adeptem.
Bouře na sociálních sítích
Podle kuloárních zpráv se křesťanští demokraté a křesťanští sociálové bránili Gauckově kandidatuře zuby nehty. Ne snad proto, že tento původně luteránský pastor již dvanáct let žije ve volném svazku s novinářkou Danielou Schadtovou, ačkoliv se se svou ženou, s níž má ke všemu čtyři děti, nenechal rozvést.
Wulff, kterému zlomily vaz výhody, jež ještě jako předseda vlády Dolního Saska přijímal od podnikatelů, byl pro změnu rozveden a také on opustil manželku a našel si o hodně mladší ženu.
Některým politikům ze stran unie se ale kromě trapasu s prosazením Wulffa na úkor Gaucka především nezamlouvá sama osobnost muže, který má zasednout do křesla spolkového prezidenta.
Gauck je znám jako člověk, který příliš nezná kompromisy a je ochoten říkat nepříjemné věci. Po oznámení jeho kandidatury se na německých sociálních sítích také rozpoutalo hotové peklo. Navzdory skutečnosti, že před dvěma lety byl Gauck favoritem drtivé většiny národa. Nebo možná právě proto.
Jako šéf instituce, která začala být od druhé poloviny devadesátých let oficiálně označována jako Gauckův úřad, si získal velký respekt tím, že kategoricky odmítal, aby byla akta Stasi zneužívána k politickým hrátkám a štvanicím na ty, kdo v dokumentech tajné policie figurovali, aniž se o to nějak zvlášť zasloužili.
Stejně tak tvrdošíjně však trval na tom, aby archiv zůstal otevřen a nikdo nedostal možnost zamést jen tak pod koberec svou minulost.
Také z toho důvodu jsou teď Gauckovi v internetových diskusích a blozích vyčítány postoje a výroky, které v čase, kdy s nimi přišel, nikoho zvlášť nešokovaly. Mimo jiné to, že neodsoudil válku v Afghánistánu, nesází výhradně na sociální stát, nýbrž na zodpovědnost jednotlivce a ve skutečnosti, že spolkové úřady shromažďují osobní údaje občanů, nespatřuje žádné "špiclování".
Je ale pochopitelné, že Gauckova pověst člověka, který si s komunistickým režimem nezadal, se leckomu nebude líbit. Na východě Německa z pochopitelných důvodů diametrálně mnohem více nežli na západě Spolkové republiky.
Nejsem žádný superman
Gauck nebyl žádný opozičník, přiznal ovšem, že v jeho rodině byl antikomunismus "silně zakořeněn". V roce 1951 pro jeho otce, bývalého námořního kapitána a člena NSDAP, který roky 1945-1946 strávil v britském zajetí, přišli domů dva neznámí muži.
Údajně kvůli pracovnímu úrazu v loděnicích, kde jako kontrolor pracoval. Až po dvou letech se ukázalo, že se jednalo o agenty ruské KGB, kteří Gaucka staršího odvlekli do Ruska, kde byl odsouzen na dvakrát pětadvacet let pro špionáž, neboť u něj byly nalezeny časopisy o námořnictví "buržoazní provenience".
V roce 1955 se Gauckův otec po opakovaných intervencích západoněmecké vlády mohl vrátit do tehdejší NDR. Jeho syn sice původně snil o kariéře novináře, na tu však musel zapomenout a namísto toho začal studovat teologii.
Jako luteránský pastor působil nejdříve v mecklenburském Lüssowě a od roku 1971 v Rostocku-Evershagenu. V roce 1974 na něj Stasi založila složku a začala jej sledovat, nic zvláštního na něj ale nenašla. V roce 1988 sledování Gaucka zastavila.
Ten se v následujícím roce začal silně angažovat v rámci rostockého Nového fóra, které se pak v říjnu 1989 zapojilo do protirežimních aktivit. O rok později byl Gauck zvolen do prvního nekomunistického parlamentu NDR a následně jmenován do čela úřadu pro dohled nad akty tajné policie.
Gauck si získal sympatie i tím, že si na rozdíl od jiných na komunistobijce, kterým nikdy nebyl, nehrál. Svůj boj proti Honneckerově režimu vedl v kostele tím, že říkal pravdu, byť věřící nesvolával na barikády.
"Nejsem žádný superman," přiznal v rozhovoru s novináři. "Mám své lidské chyby."
Kancléřka Merkelová doufá, že tím naráží výhradně na "život na hromádce", který vede. Pokud by po Wulffovi vlastní minulost dohnala také Gaucka, znamenalo by to pro ni podle všeho konec politické kariéry.
