Mlčenlivost policisty stojí 150 eur, hned za rohem ale číhá další. Deník z cesty uprchlíků

Michal Pavlásek
16. 10. 2015 21:33
Michal Pavlásek prošel s uprchlíky balkánskou trasu, po níž běženci míří do Evropy. Z Řecka se s různými skupinami lidí dostal až do Maďarska. Aktuálně.cz přináší šestý díl jeho cestovního deníku.
Uprchlíci v Bělehradu
Uprchlíci v Bělehradu | Foto: Michal Pavlásek

Bělehrad (od našeho spolupracovníka) - Bělehrad se brzy ráno noří v mlze. V hlavě si přehrávám to, co mi v noci řekl Hussein. Když mu bylo 25 let, prošel si peklem. Snad jej v Evropě nečeká další zklamání.

Se spolunocležníky stojím frontu v provizorní koupelně. Uprostřed "sídliště" pro běžence z unimobuněk u opuštěné tovární haly za městem.

Muži se holí a smějí do zrcadla, když je natáčím. "Díky tobě si na západě najdu holku, když uvidí, jaký jsem krasavec," říká jeden z nich.

Přes drátěný plot dekorovaný schnoucím oblečením dočasných obyvatel této malé uprchlické komunity pozoruji siluety okolních industriálních budov. Budí dojem, že jsme kdesi na konci světa.

Do mlhy vypouštím obláčky cigaretového dýmu. Pln očekávání, kam nás dnešní úsek cesty zavede. V plánu je země, kterou už několik týdnů skloňuje kde kdo - Maďarsko.

Jak přes hranici?

S Husseinem probíráme varianty přechodu srbsko-maďarské hranice. Možností je mnoho, cíl vždy stejný – projít ilegálně Maďarskem, bez toho, aby byli chyceni a přinuceni k registraci na maďarských úřadech.

Husseinovým snem je Velká Británie. I Ali, Mahmud a druhý Ali míří jiným směrem, než do Německa. Do Nizozemska, Belgie a Švédska.

"Přejdeš hranice s námi?" ptá se.

O tom, že bych překročil hranice uprchlickou cestou, tedy mimo klasické hraniční přechody, jsem už nejednou uvažoval. Teď se však musím rozhodnout. 

Přemýšlím, jaký postih mě může za ilegální přechod srbsko-maďarské hranice potkat. Cestu s Husseinem bych absolvoval rád, třeba až do vysněné Anglie. Nakonec ani odpovídat nemusím - Hussein mé chvilkové mlčení pochopí.

"Jasně, nic neříkej. Ty to podstupovat nemusíš," řekne. "Nám nic jiného nezbývá."

"Ale doprovodím vás, kam až to jen půjde, ok? Pak uvidíme, co se stane."

V šedé zóně černé ekonomiky

Troubí na nás připravené taxíky, vyrážíme na nádraží do centra Bělehradu.

Opouštíme uprchlickou noclehárnu, ale brzy nás staví policie. Problém je tu: nikdo z mých spolucestujících se na jihu Srbska neregistroval, a nemá tak potřebné papíry umožňující třídenní legální pobyt v zemi.

Nechtěli se totiž na jižních hranicích Srbska v Preševu zdržovat v uprchlickém kempu čekáním na registrační proceduru.

Taxikáři prahnoucí po zisku jim navíc dali "přátelskou" radu: "Pokud chcete Srbskem projet, jak nejrychleji to jen jde, pak jsou registrační dokumenty jen formalitou. Nastupte si, vezmeme vás za 30 eur na osobu na autobus do Bělehradu. Nikdo po vás nic chtít nebude," tvrdili.

Policisté mluví s taxikářem. Postih za převoz migrantů bez registrace mu nehrozí.

Autobusem přes Srbsko.
Autobusem přes Srbsko. | Foto: Michal Pavlásek

"Příměří" za 150 eur

Když už to vypadá, že cesta na sever bude mít pro všechny jedno nečekané intermezzo – třídenní pobyt v cele, - Hussein se najednou vrací. Usmívá se, vyjednal totiž "příměří". Vyšlo na 150 eur.

Pokračujeme taxíkem dál. Asi po třech kilometrech nás znovu staví policisté. Všechno je jako přes kopírák, jen cena tolerance je tentokrát 100 eur.

Přestávám věřit na náhodu. Stávám se svědkem organizovaného okrádání a zneužívání zoufalé situace běženců. Stejně jako to dělají pašeráci. 

Bez peněz se uprchlíci na Balkáně neobejdou. Mě jistí platební karta, Hussein a ostatní mají vše v hotovosti v pečlivě uschovaných voděvzdorných pouzdrech.

Při čekání na autobus sedím s Husseinem a několika muži v kruhu na zemi, ostatní se ještě balí. Většina členů této skupiny má jen malé cestovní batohy.

Dávají do nich jednu teplou mikinu, vyprané ponožky a náhradní triko. Pas všem ledabyle čouhá z kapes kalhot, stejně jako mně. Hussein nemá s sebou nic. Vlastní jen to, co má na sobě. A jedno triko v batohu kamaráda.

"Nechci, aby mě cokoliv omezovalo v pohybu. Když něco potřebuju, tak si to koupím. Na jídlo ale třeba nemám vůbec chuť, nedokážu myslet na to, že bych měl něco sníst. Jen se ženu kupředu," vysvětluje.

Jeho touha opustit Basru je pochopitelná. Vzpomínky na to, co se tam jeho rodině stalo, strašné. Proto chce nechat vše za sebou. A dívat se jen dopředu. S fotografiemi zesnulé rodiny v peněžence to ale nepůjde snadno.

Autor pracuje v Etnologickém ústavu Akademie věd ČR.

Další díl deníku Balkánskou trasou s uprchlíky najdete na Aktuálně.cz v příštích dnech.

My, jako vědci, v otázce uprchlíků a vysvětlování toho, co se děje, strašně selháváme, migrace zastihla nepřipravené úplně všechny, říká etnolog Michal Pavlásek. V Evropě podle něj chybí solidarita. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

Další zprávy