Praha - Bývalý výsadkář Boris Šmeljov poskytl rozhovor někdejšímu zpravodaji ČT v Moskvě Josefu Pazderkovi. Ten jej nabídl Aktuálně.cz.
Šmeljov na srpnové události vzpomíná také v pořadu Invaze 1968, jehož druhý a třetí díl vysílá ČT 24 27. srpna a 3. září ve 22:05. Objevuje se také v knize "Invaze 1968. Ruský pohled", která právě vychází v nakladatelství TORST.
Proč jste vstoupil k sovětským výsadkářům?
Byla v tom romantika. Byl jsem mladý kluk z Moskvy, který dostal od své holky časopis „Junosť (Mládí)" s článkem „Teorie nepravděpodobnosti". Když jsem ho dočetl, nechal jsem studia na geologickém institutu a přihlásil se k základní službě k výsadkářům.
Výsadkáři byli ostří hoši do první linie...
Kdo je výsadkář, nám vysvětlil náš velitel generál Margelov: „Co je to vlastně desant, synkové? To je prezervativ, věc na jedno použití. Vaším úkolem je nechat se vysadit v týlu protivníka a tam za cenu jakýchkoli obětí připravovat terén pro příchod hlavní části armády." Říkali nám „margelovští hrdlořezi" a nám to lichotilo. Cítili jsme se jako hrdinové v první linii. Byli jsme mladí, naivní a zapálení.
Zapálení i pro sovětský režim?
Byli jsme děti tzv. chruščovského uvolnění. Zrovna odhalili Stalinův kult osobnosti, uvolnila se cenzura, začaly vycházet zajímavé knížky a promítaly se filmy nových režisérů. Říkali nám, že žijeme v socialismu a brzy přijde komunismus. A my jsme tomu věřili.
Pochyby nebyly?
Tehdy v šedesátých letech skutečně žádné podstatnější. Nezapomeňte, že nám bylo necelých dvacet.
Co jste věděl o Československu před srpnem 1968?
Z toho, co jsme probírali v hodinách dějepisu na střední škole, mi zůstaly v hlavě husitské války, Jan Hus, Jan Žižka. Ze zeměpisu samozřejmě Tatry a hlavní město Praha, jedno z nejkrásnějších měst světa. Celkový dojem byl tento: střed Evropy, ekonomicky i kulturně rozvinutá země, bratrský a přátelský národ. Všichni jsme používali výraz "Čechoslováci".
A co ještě?
V SSSR byly s vaší zemí spojovány hlavně dvě události: českoslovenští legionáři z roku 1918, kteří porazili sovětské síly od Střední Volhy až do Vladivostoku a byli označováni za "hlavní jednotky imperialistické vojenské intervence, která chtěla v zárodku zahubit sovětskou moc". A pak osvobození Prahy v květnu 1945. Poslední operace Rudé armády v Evropě byla detailně popisovaná v učebnicích, knihách i dokumentárních filmech.
Většina vašich kolegů tvrdí, že měli o Československu jen velmi mlhavé představy…
K výsadkářům se brali pouze lidé s dokončeným středním vzděláním. To, že sovětská armáda osvobodila v roce 1945 Československo, věděli všichni. Taky legionáře si hodně lidí vybavilo. Někteří dokonce v položertu říkali, že invaze v roce 1968 byla "odvetou" za tažení čs. legionářů přes celé Rusko.
Znali jsme taky dobře román Jaroslava Haška "Osudy dobrého vojáka Švejka". Koupit ho nebo jenom sehnat ale bylo skoro nemožné, v knihovnách se na něj dělaly pořadníky. Z našich vojáků ho četla minimálně polovina. Dokonce víc než třeba "Vojnu a mír" od Tolstého, která přitom patřila mezi povinnou četbu.
Znali jsme všichni Karla Gotta i kvalitní československou obuv, v zásadě jedinou, která se dala v Moskvě bez problémů sehnat. Známý byl český křišťál a české sklo, které patřilo k vybavení každé aspoň trochu lepší sovětské domácnosti. Velmi dobrý zvuk měly čs. motocykly Jawa - v tehdejší době hrály v SSSR roli jakýchsi socialistických Harley-Davidsonů. Hráli jste výborně hokej, vařili výborné pivo, po kterém se v moskevských obchodech vždycky jen zaprášilo.
Nepřítel je chytrý a vynalézavý
Kdy jste poprvé slyšel, že budete muset jako vojáci zasáhnout v Československu?
Začalo to nějakých pět měsíců před srpnem 1968. Opatrně, spíš v náznacích na politických školeních. Velitelé mluvili o možnosti cvičení v „bratrském socialistickém" Československu. Nám to připadalo zajímavé. Výlet za hranice by si nikdo z řadových vojáků nenechal ujít.
S blížícím se létem byla nálada v divizi čím dál nervóznější. Mnohým začalo být divné, proč nás pořád uvádějí do stavu bojové pohotovosti, proč kvůli cvičení někde za hranicí povolávají do služby i záložáky a doplňují nás na stoprocentní stav.
Pak se začalo vůči Československu přitvrzovat. Upozorňovali nás na americkou "agresi" ve Vietnamu, izraelské vojenské akce proti arabským sousedům atd. Dění v ČSSR nám vysvětlovali jako hrozbu socialismu a celému východnímu bloku. V západním Německu údajně nabírají na síle "revanšisté" a armády NATO se chystají pod rouškou cvičení obsadit Československo. Tím by rozdělily země východního bloku a dostaly se k hranicím SSSR.
Vysvětlovali vám na těch přednáškách, odkud se tu najednou vzala "kontrarevoluce"?
Bylo to hodně obecné. Politruci skloňovali termíny jako „nepřátelé socialismu", „kontrarevolucionáři", „agenti světového imperialismu", ale moc konkrétní nebyli. Takže přesnější představu jsme neměli.
To nebudilo nedůvěru?
Každému z nás to zapadlo do klasických schémat, ve kterých nás vychovávala sovětská moc: jsme obklopeni nepřáteli, „imperialisty", nepřítel je chytrý a vynalézavý, lehce svádí slabé lidi k tomu, aby zradili vlast a myšlenku socialismu.
Takže vážnější pochyby jste neměl?
Opravdu ne. O Pražském jaru jsme konkrétně nic nevěděli, prostě ani nebyla možnost něco samostatně zjistit. Lidé v Moskvě mohli poslouchat Hlas Ameriky, BBC, Deutsche Welle nebo jiné zahraniční vysílačky a podle toho si dělat názor.
My jsme byli v kasárnách úplně izolovaní. Mašinérie ideologického vymývání mozků, doladěná k dokonalosti Stalinem, pořád fungovala a zejména v ozbrojených silách byla velmi efektivní. Pro člověka zvenčí je to jen těžko představitelné, u vás jste zažili pouze slabý odvar toho stalinského ideologického „uragánu".
Jak jste se konkrétně chystali na zásah v ČSSR?
Podstatou fungování sovětských výsadkových vojsk byla neustálá připravenost k bojovým operacím. Takže jsme se nemuseli moc chystat. V noci 29. července 1968 jsme dostali příkaz přesunout se na letiště nedaleko naší litevské základny a vyrazit do akce.
Po několika hodinách už byl ale příkaz zrušen, část jednotek se vrátila do kasáren a nás ostatní utábořili na louce nedaleko vojenského letiště. Pod stany jsme tam zůstali den, dva, tři a čekali na nasazení. Takhle to šlo pořád dál. Vydali nám deky, obal na matrace, které jsme si vycpali senem, dorazily polní kuchyně.
Porazit živou sílu protivníka
Jak dlouho jste nakonec čekali?
Skoro tři týdny. Vojenská „tichá pošta" mezitím nosila další a další „zaručené zprávy": že byl příkaz k zásahu v Československu zrušen a brzy se vrátíme do kasáren, jiné zas pravily, že už už poletíme. Začalo to být únavné. Pořád jsme si na maketě Prahy nacvičovali postup jednotek a do toho nás politruci zásobili dalšími informacemi o dění v ČSSR.
Skupina kontrarevolučních živlů se tam údajně snaží vrátit kapitalismus, což socialistický tábor nemůže dovolit. Politruci dodávali dost ostré věci: že možná budeme muset rozhánět demonstrace civilistů, ti jsou ale podle nich nedílnou součástí kontrarevoluce. Příkaz byl tvrdý: každý voják rozhoduje o zahájení střelby samostatně a nečeká na příkaz velitele. My dělostřelci jsme měli pokyn: na střelbu odpovídat střelbou.
Takže příprava na reálný boj...
Ano, to taky bylo naše zadání. Učili nás "porážet živou sílu protivníka". Každý se s tím vyrovnával po svém, nikoho z nás ale myslím nenapadlo, že bychom měli v Československu skutečně střílet do lidí, civilistů.
Ani tohle vás nezarazilo?
Nezapomínejte, že nám bylo tehdy kolem dvaceti. Byli jsme mladí, naivní, plní vojenské romantiky, krmení příběhy o dobru a zlu, o vítězství socialismu nad kapitalismem. Všechno, co se dělo, jsme brali jako vojenské dobrodružství.
Hlavou nám navíc kolovaly historky z roku 1956, kdy naši divizi vysazovali v první linii v maďarské Budapešti. Během pár dní tam přišla údajně skoro o třetinu lidí. My jsme to brali tak, že se chystáme na něco podobného.
"Všichni Češi jsou součástí kontrarevoluce"
Jak jste byli do akce vybavení?
Dostali jsme ostré střelivo. Na každého 255 patron do samopalu, třetina z nich svítících pro noční střelbu, zbytek klasický. K tomu dva granáty, tzv. limonky (F-1). Rozvědce k tomu přidávali ještě jeden protitankový granát.
Já měl svoji spojařskou výbavu - pomůcky pro výpočet souřadnic střelby, hliníkový stoleček a lampičku s baterií pro práci v noci. K tomu automat, nůž, plynovou masku, zásobníky střeliva, polní tašku a batoh.
Kdy a jak pro vás začala samotná akce Dunaj?
V noci z 20. na 21. srpna 1968, jako pro většinu ostatních. Konečně nás naložili do velkých dopravních letadel An-12 a ve čtyři hodiny ráno moskevského času jsme vyrazili směr Praha. Těsně před odletem nám řekli, že první letělo letadlo s rozvědkou. Pokud by vedení pražského letiště Ruzyně odmítlo spolupracovat, měli vyskočit na padácích a zajistit plynulé přistání jednotek.
Odpor na Ruzyni předpokládám nikdo nekladl...
Ne, přistání v Praze bylo nakonec bez problémů. Za řevu motorů našeho obřího dopravního letounu jsme vyrazili ven. Vybavuji si směšnou situaci: hrneme se ven, náš velitel se snaží přeřvat motory a vítr mu najednou odnese čepici. Ta si vesele poskakuje pod křídly obřích vojenských letadel.
Velitel na mě křikl, ať mu ji přinesu, a já - namísto bojové akce - začal po letišti lítat a honit vojenskou čepici velitele. Po nějakých pěti stech metrech, plíce plné výfukových plynů, jsem ji konečně dohnal a sebral.
Žádná střelba, na budově letiště byla vidět naše rozvědka. Na přistávací dráhu se snášela další a další vojenská letadla, byly jich desítky. Z nich rychle vyjížděla bojová technika, letadla ihned odklízeli bokem, aby mohly přistávat další stroje. Po celé Ruzyni se to zelenalo auty a technikou zakrytou vojenskými plachtami. Mnohé si překážely, tvořily zácpy a kolony a pak se po složitém dohadování rozjížděly na svá stanoviště.
2. část rozhovoru zveřejní Aktuálně.cz v pátek 26.8.
