Když se Rudolf Vrba roku 1924 narodil ve slovenských Topoľčanech, byl ještě Walterem Rosenbergem. Pocházel z židovské rodiny, k hebrejskému náboženství ale vztah neměl a považoval se za Čechoslováka. Přesto skončil v létě 1942 v Osvětimi jako vězeň číslo 44070. V plynových komorách největšího nacistického vyhlazovacího tábora zahynulo přes milion osob. Židů, politických vězňů, Romů, Poláků a mnoha dalších.
Walter, od jehož narození uplyne letošního 11. září 99 let, postupně pracoval ve všech částech tábora. Navíc byl svědkem příjezdu nových transportů. S dalšími vězni přebírali majetek nově příchozích a těla těch, kteří cestu nezvládli. Příchozí neměli tušení, co je v Osvětimi čeká, věřili propagandě o tom, že je úřady jen přesidlují. Walterovi došlo, že jediná šance, jak vyvražďování v táboře zastavit, je utéct a informovat svět.
Naplánoval útěk s přítelem Alfrédem Wetzlerem a 10. dubna 1944 z Osvětimi uprchli. Od nacistických důstojníků věděli o chystaných transportech maďarských Židů. Když se dostali na Slovensko, kontaktovali v Žilině zástupce židovské obce. Slovensko i Maďarsko byly formálně nezávislé země, úzce navázané na Německo vedené Adolfem Hitlerem. Součástí německé politiky byl holokaust, cílené vyvražďování osob především židovské národnosti.
Spočítat útěky z koncentračních táborů by šlo stěží. Historička Pavla Plachá, vedoucí Oddělení výzkumu doby nesvobody 1938-1945 Ústavu pro studium totalitních režimů, ale připomíná, že rozhodně nebyly běžné a často končily neúspěchem. "Byly navíc spojeny s obrovským rizikem. Nestačilo jen překonat hranice tábora, ale i přežít na svobodě," uvádí.
Vězně dopadené na útěku čekala smrt. Navzdory tomu se uprchnout pokoušeli - a některým se to vyplatilo. "Například z takzvaného cikánského tábora v Letech u Písku uteklo více než sto vězňů," říká Plachá o táboře, který je od roku 1998 kulturní památkou.
V táborech docházelo i k rozsáhlejším povstáním, tak jako v polské Treblince či Sobiboru. "V prvním případě šlo až o dvě stě lidí, kteří se z tábora dostali," přibližuje vojenský historik Eduard Stehlík. Tři stovky vězňů uprchly ze Sobiboru, v 80. letech jejich akci připomněl britsko-jugoslávský film. Stejně jako ve většině případů, i tady se nacistům podařilo množství uprchlých dopadnout a zabít.
Wetzlera s Vrbou však nechytili, a po příjezdu do Žiliny si tak oba utečence vyslechli představitelé slovenské židovské obce. Mluvili spolu ve sklepě domu na Hollého ulici v Žilině. Ten nyní nese pamětní desku připomínající oba uprchlíky. Po několika dnech vznikl dokument zvaný Zpráva z Osvětimi, měl 32 stran a několik podrobných nákresů koncentračního tábora. Uprchlíci dostali nová jména a identitu, z Alfréda se stal Jozef Lánik a z Waltera byl Rudolf Vrba.
V tu chvíli ovládalo nacistické Německo téměř celou Evropu. Postup Spojenců britských a amerických jednotek z jihu přes poraženou Itálii se zasekl, na východní frontě začínala bitva o Krym, na západě se Spojenci teprve chystali k červnovému vylodění v Normandii. V době, kdy oba uprchlíci seděli v žilinském sklepě, porážce nacistů ještě nic nenasvědčovalo.
Prioritou bylo informovat maďarské Židy. Právě v té době začali nacisté pod vedením vysokého důstojníka SS Adolfa Eichmanna s "konečným řešením židovské otázky" v Maďarsku, tedy deportacemi do ghett a vyhlazovacích táborů. Z Osvětimi o pár týdnů později utekli dva další vězni s tím, že nejnovější transporty byly plné právě lidí z Maďarska.
V médiích se svědectví uprchlíků objevilo poprvé 24. června ve švýcarském listu Neue Zürcher Zeitung. Pro mnoho maďarských Židů však bylo už pozdě. Jejich představitelé Zprávu z Osvětimi získali a s Eichmannem začali jednat. Zachránit se jim podařilo 1700 lidí, kteří odjeli vlakem do švýcarského azylu. Většina musela do transportů.
Svědectví se dostalo i k lídrům Spojenců, americkému prezidentovi Franklinu Rooseveltovi a britskému předsedovi vlády Winstonu Churchillovi. Vojáci obou zemí byli postaveni před otázku, zda bombardovat plynové komory, krematoria a železniční tratě, aby zabránili dalším transportům. Churchill jednat chtěl, důstojníci obou zemí však operaci odmítli jako neproveditelnou. Američané přitom nad Osvětimí létali, když bombardovali nedaleký komplex továren.
Informace o Osvětimi, deportacích a vyhlazování se ale začaly šířit. Velký podíl na tom měla švýcarská média, která ze zprávy od Waltera a Alfréda čerpala. Koncem července pohrozil prezident Roosevelt maďarskému regentovi Miklósi Horthymu, ať okamžitě zastaví deportace Židů ze své země, jinak Američané zasáhnou.
Hrozba zabrala a transporty z Budapešti ustaly. V říjnu ale došlo k nacistickému převratu, Horthy byl sesazen a k moci se dostala Strana šípových křížů, která pronásledování obnovila. Tehdy se vyznamenali zahraniční diplomaté.
Kniha
Únik z Osvětimi: Opravdový příběh Rudolfa Vrby
Jonathan Freedland
Nakladatelství XYZ 2023, 520 stran.
Brali Židy pod ochranu, poskytovali jim útočiště na diplomatické půdě a rozdávali pasy svých zemí, které majitelům zaručovaly nedotknutelnost. Španělský konzul Ángel Sanz Briz a italský zástupce Giorgio Perlasca riskantní akci přežili. Švédský diplomat Raoul Wallenberg, který proslul tím, že běhal po střechách transportních vlaků a lidem uvnitř strkal do rukou vysvobozující doklady, po válce zmizel v sovětském zajetí.
Zločiny páchané v koncentračních táborech po válce řešily soudy. "Bylo jich hodně, hromadných i jednotlivých. Dozorci z Osvětimi byli souzeni v Krakově, ve Frankfurtu nebo ve Vídni. Procesy se konaly i v Československu. Poslední proběhly ještě v nedávné době," říká historička Plachá. Před soudem ale stanuli i někteří bývalí vězni koncentračních táborů, kteří se na krutostech podíleli.
Uprchlý Rudolf Vrba se nikdy nesmířil s tím, že Spojenci na základě jeho zprávy nejednali důrazněji. O jeho důležitém odhalení vyšla letos kniha od britského novináře Jonathana Freedlanda. Až do své smrti v roce 2006 Vrba na Osvětim nezapomněl a nikdy neprominul.
