"Podívej, jak je ta paní malá," slýchává na ulici od zvědavých dětí Lenka Hegrová (43). Vidí i zmatené matky, jak je plácají přes ukazující ruce a táhnou je pryč.
"Měřím sto tři a jsem na takové situace zvyklá. Jako malá holka jsem prodělala snad deset ortopedických operací a jsem ráda, že díky nim můžu udělat pár kroků, jinak jsem odkázána na invalidní vozík."
S úsměvem vzpomíná na úřednici v bance, která jí nevěřila, že se umí "tak malá holka" podepsat.
Do svých deseti let Lenka Hegrová chodila do školky a malotřídky ve vesnici na Vysočině, kde se narodila. "Rodiče mě nikdy nenechali vymlouvat na mé postižení. Co jsem mohla, jsem dělala."
Pro větší děti škola na vesnici nebyla. Musela se odstěhovat od rodičů a sestry do ústavu sociální péče v Brně na Kociánce. "Bylo to nutné zlo pro mé vzdělání."
Stále však cítila podporu rodiny, byla tam jen jako na internátě a často jezdila domů.
Odmaturovala na ekonomické škole a sedm let dělala účetní. Teď bydlí ve svém bytě v brněnském paneláku, jezdí svým autem do práce, kterou má ráda, s přáteli a svými nejbližšími jezdí na výlety a stále ji baví poznávat nové lidi i kraje.
"S velkým nasazením se věnuje organizaci osobní asistence lidem s těžkým postižením, kteří by bez osobních asistentů museli žít v ústavech sociální péče nebo v léčebnách pro dlouhodobě nemocné," píše se ve zdůvodnění Výboru dobré vůle, který cenu, již Lenka Hegrová dnes odpoledne dostane, uděluje.
Dělat, co mohu, žít, kde chci
Po prostorné kanceláři brněnské nestátní neziskové organizace Liga za práva vozíčkářů se paní Hegrová pohybuje na obyčejné kancelářské židli s kolečky.
Pro svých třicet klientů organizuje služby čtyřiceti osobních asistentů. Když někdo z asistentů onemocní, je třeba zajistit jiného, klient nesmí zůstat bez pomoci. Sama dobře ví, jak je tahle pomoc důležitá. "Bez pomoci druhých si nezavážu ani tkaničky, nenasednu do auta, na vozík. Chci ale dělat to, co mohu. A žít tam, kde chci."
To samé by chtěla nabídnout svým klientům.
"Když jsem před lety přijela do ústavu pro tělesně postižené v Hrabyni, působilo to na mě smutně, šedě, polomrtvě. Přitom mí přátelé tam žijí a nechtějí ven, i když by to třeba s osobní asistencí zvládli."
Život v uzavřeném světě ústavu není to nejhorší, čeho se lidé s postižením bojí. "Na ústav se musí čekat v pořadníku, máme ale klienty, kteří by se bez asistenční služby dostali do léčebny pro dlouhodobě nemocné. Ve dvaceti letech mezi staré a umírající. Pak je jen otázkou času, co psychicky a fyzicky vydržíte." Že jde v takovém případě o život, už paní Hegrová raději ani nedořekne.
Skončit v ústavu může kdokoli. "Stačí komplikovaný porod, viróza nebo autonehoda, je to otázka vteřiny," věcně popisuje situaci paní Hegrová.
"Lékaři stále neumí poskytnout kvalitní informace lidem, kteří se najednou nemohou hýbat. Je zločin, že rodičům jako řešení stále ještě nabízejí, aby děti odložili do ústavu. Když vás dají trochu dohromady a přivezou před dům, zjistíte, že se do bytu přes dva schody nedostanete, partner se lekne a uteče, sousedi vám dvakrát pomůžou a pak máte pocit, že nesnesitelně obtěžujete."
Červenožluté tkaničky
Pro nás všechny je tedy důležité, aby tady byly organizace, které v takové situaci dovedou pomoci.
Liga za práva vozíčkářů je jednou z nich. Lidem s tělesným postižením pomáhá při hledání zaměstnání, se speciální dopravou, osobní asistencí, odstraňováním architektonických bariér nebo poradnou pro život s postižením.
Na svou práci hledají peníze i pomocí sbírky Zasukované tkaničky. Až vám tedy budou nabízet na ulici, abyste si koupili červenožluté tkaničky do bot, vězte, že jsou to tkaničky Lenky Hegrové, která si je bez pomoci ostatních nezaváže, ale s penězi za ně dovede pomoc ostatním.
Na tom nic nezmění ani pondělní ocenění. "Ke svému životu žádnou cenu nepotřebuji, ale určitě potřebuji své spolupracovníky, přítele, rodinu a kamarády, abych mohla dělat všechny ty bláznivé věci, které k životu patří!"
