Bělá pod Bezdězem – V detenčním táboře pro nelegální migranty v Bělé-Jezové přebývá na 500 cizinců. Čekají na vyhoštění nebo transport do státu, který má podle mezinárodních úmluv posoudit jejich žádost o azyl.
Svými parametry tábor připomíná spíše věznici. Areál, který je obehnaný čtyřmetrovým plotem s ostnatým drátem, neustále střeží hlídači. Dovnitř je prakticky nemožné se dostat. Zadržené běžence tak navštěvují převážně právníci z neziskových organizací nebo členové rodiny.
Jedním z místních je i Pákistánec Farid, jehož skutečné jméno redakce z bezpečnostních důvodů neuvádí. Zadržený uprchlík svou zemi opustil, protože se tam necítil bezpečně. Rozhodl se vydat do Německa a požádat tam o azyl. Půl roku cestoval, než jej v Česku ve vlaku zadržela cizinecká policie a transportovala do tábora v Bělé-Jezové na Mladoboleslavsku.
Vzhledem k bezpečnostním opatřením v táboře poskytl Farid rozhovor Aktuálně.cz korespondenční cestou. Otázky redakce přímo do detenčního zařízení doručila pracovnice Organizace pro pomoc uprchlíkům, která zadrženým cizincům pomáhá s právními otázkami. Farid v rozhovoru popisuje, jak se za zdmi bělského areálu žije.
"Jsme tu v obrovském stresu, nikdo moc nechápe, proč jsme tady v České republice drženi. Někdy jsou problémy s výdejem jídla, není ho dost a lidé se o něj hádají, protože mají hlad," popisuje podmínky v Bělé Farid.
Aktuálně.cz: Jak dlouho jste v uprchlickém táboře v Bělé-Jezové?
Farid: Jsem v detenci v Bělé už skoro 30 dní. Nechápu, proč nás tu Česká republika drží. Vůbec tu nechci zůstat, byl jsem na cestě do Německa. V Pákistánu není bezpečno. Moje matka tam pořád je a mám o ni strach. Od příbuzných vím, že v Německu můžu dostat azyl, proto chci jet tam.
Můžete popsat, jak jste se do Bělé dostal?
Už jsem popsal mnoha organizacím, proč a jak jsem přicestoval - například Anně, pracovnici OSN v Řecku a Srbsku. Z Pákistánu jsem odjel před šesti měsíci. Nejprve jsem vyjel autobusem, potom lodí z Pákistánu do Íránu. Pak jsem jel se skupinou lidí v autech přes Írán, odkud jsme pokračovali pěšky asi 10 hodin, bez jídla a vody. To bylo velmi náročné. Překročili jsme tureckou hranici a dostali jsme se do tureckého Izmiru. Odtamtud jsem se plavil lodí až do města Mitilini, což je město na řeckém ostrově Lesbos.
V Řecku jsem byl asi dva a půl měsíce a snažil se dostat dál. Pak se mi podařilo dostat se do Makedonie, odkud nás policie přemístila do Srbska (z písemné odpovědi není jasné, zda Farida policie vezla, nebo jim policisté sdělili, ať jedou do Srbska sami, pozn. red.). Tam se mi dostalo podpory od místních lidí, někdy nám lidé dali jídlo nebo nás nechali přespat. Policie v Srbsku nás nechala projít do Maďarska, kde jsem nasedl na vlak do Německa, ale bohužel jsem byl při vlakovém průjezdu Českou republikou chycen českou policií a umístěn sem do vězení v Bělé.
Jak se vám v detenčním zařízení žije?
V Bělé nedělám nic, není tu žádná možnost cokoliv dělat. Jsem tu ve vězení. Je to velmi těžké, protože pořád musím myslet na to, co jsem prožil, a nemám možnost myšlenky nijak rozptýlit. Je tu velmi málo pracovníků a tolik lidí v celách, zařízení je zcela přeplněné. Někdy jsou problémy s výdejem jídla, není ho dost a lidé se o něj hádají, protože mají hlad. Jsme tu v obrovském stresu, nikdo moc nechápe, proč jsme tady v České republice drženi. Mnoho z nás vůbec nevědělo, že vlak, ve kterém nás policie chytila, projíždí Českem.
V Česku tedy po propuštění, předpokládám, zůstat nechcete.
Nerozumím, proč nás tu Česká republika drží. Zůstat tu nechci. Nikdy jsem nespáchal žádný trestný čin. Za šest měsíců útěku z Pákistánu jsem projel mnoha zeměmi, ale jen v Česku jsem byl zavřen do vězení. Po propuštění chci jet do Německa. Jsem moc vděčný Organizaci pro pomoc uprchlíkům, ale v České republice žádat o azyl nechci a navíc se bojím, že by tu se mnou nebylo dobře zacházeno, když už teď tu jsem ve vězení.
