Praha - Předválečné Československo zanechalo svoji stopu ve španělské občanské válce nejen účastí československých interbrigadistů, ale také vojenskou výzbrojí. Podle ojedinělé studie Jiřího Rajlicha z Vojenského historického ústavu a badatele Davida Majtenyiho se jednalo o dodávku celkem 22 stíhaček Letov Š-231 a 28 lehkých bombardovacích letounů Aero A-101.
S nimi do Španělska putovaly i obsáhlé komplety náhradních dílů, včetně čtyřiceti rezervních motorů pro oba typy letounů. Španělští republikáni za to zaplatili přes 70 milionů korun; dnes by to byl obchod za víc než miliardu.
Ačkoli se ostatní státy zavázaly do konfliktu mezi vládou a povstalci nezasahovat, mnoho evropských zemí nakonec s oběma stranami čile obchodovalo či je jinak podporovalo. Za dodávky zbraní, zprostředkované zpravidla krycími mezinárodními obchodními organizacemi, zaplatili tak například republikáni Sovětskému svazu více než 500 milionů dolarů ve zlatě. Mohli si to dovolit, protože vládní strana ovládala banky a především zlaté rezervy, které díky obchodnímu rozmachu za první světové války byly v té době čtvrté největší na světě.
Důvodů pro porušování zbrojního embarga bylo více, ten rozhodující byl ovšem velmi prozaický: dodávky zbraní představovaly vítanou možnost zbavit se přebytečné či nevyhovující výzbroje a ještě na tom vydělat. A právě to byl i případ exportu československých letounů.
Pět milionů korun zisk
Španělé potřebovali zbraně hned a v co největším počtu, a tak byli ochotni přistoupit na prakticky jakékoli finanční požadavky. Akceptovali třeba i to, že československá strana jim "vnutila" kompletní soubor náhradních dílů i motorů; v Československu by ostatně po prodeji letadel byly k ničemu. Nakonec si česká strana ze sedmdesátimilionového obchodu odnesla přes pět milionů korun zisku. Šlo přitom o vůbec největší exportní byznys s leteckou technikou za éry první republiky.
Protože nebylo z politických důvodů možné dodávat letouny do Španělska přímo z Československa, využívalo se transferu přes Estonsko. Letouny se touto krycí operací dostaly na španělskou půdu v průběhu roku 1937. Je ale velkým paradoxem, že i když byly dodávky určeny republikánskému režimu, s lehkými bombardovacími dvouplošníky Aero A-101 nakonec létali především jejich protivníci z povstaleckých (frankistických) jednotek.
Povstalci totiž získali informaci o chystaném vyplutí transportní lodi Hordena z polského přístavu, načež Hordenu i s rozloženými letadly zajal ve vodách Biskajského zálivu křižník Almirante Cervera. Více než dvacítka aerovek tak padla do rukou straně, která za ně nezaplatila ani korunu (či spíše peso).
"Stojedničky" se podle Jiřího Rajlicha a Davida Majtenyiho (nehledě na konstrukční stáří) v bojích na straně frankistů osvědčily. Byly například nasazeny i v oblasti La Granja, kde se snažily zastavit republikánský postup na sever, a v bitvě u Brunete v červenci 1937.
Dalším španělským paradoxem aerovek zůstává, že právě při krvavých bojích u Brunete patřila mezi jejich protivníky i protiletadlová baterie Gottwald, jednotka složená z československých dobrovolníků a dislokovaná na tomto úseku fronty.
Konec aerovek přišel s koncem občanské války na jaře 1939. Přeživší stroje byly postupně odepisovány kvůli značné zastaralosti, ale i chybějícím náhradním dílům. V srpnu 1940 už nebyl veden žádný letoun jako provozuschopný. Do dnešních dnů se pak nedochoval ani vrak byť jediného stroje.
