Kolubara (Srbsko) - Otec Malarik z kláštera svatého Jiří v Čelije polaskal v dlani srdce zvonu osazeného trnovou korunou jen několik vteřin.
Jako kdyby se však za tu chvilku snažil zmírnit utrpení tisíců Čechů, kteří padli před 99 lety v bitvě u Kolubary - nejrozsáhlejšího střetu první světové války na Balkánu. A pak na jejich počest několikrát tím srdcem udeřil o tělo zvonu věnovaného českým ministerstvem obrany "padlým vojákům 9. pěší divize (pražské)".
Jen v kostnici pod klášterem svatého Jiří v Čeliji jsou srovnány ostatky tří a půl tisíce vojáků a většina patří mužům z 11. píseckého, 91. českobudějovického či 102. benešovského pěšího pluku, ale i 2. praporu 28. pluku pražských dětí. A obdobné je to v nedalekém klášteře v Lazarevaci.
"A pokud už je řeč o pluku z jihočeského Písku anebo Českých Budějovic, pak v nich - podle tehdejšího zvyku - sloužili zpravidla muži z okolí těchto měst," vysvětluje Pavel Filipek z odboru pro válečné veterány českého ministerstva obrany.
Kischovy vzpomínky
O tom, jaké peklo se v listopadu 1914 u Kolubary (jmenuje se tak řeka, ale i oblast Srbska) odehrálo, svědčí mezi mnohými vzpomínky účastníka tohoto strašlivého masakru - spisovatele a novináře Egona Ervína Kische: "Leží tu mrtví, s nohama přikrčenýma bolestí, než došli vykoupení. Jeden leží na nosítkách s hlavou svěšenou doleva a jeho strnulé ruce drží fotografii mladé ženy a dvou dětí. Čtyřspřežní sanitní vozy od zdravotního stanoviště jedou vpřed prázdné a vracejí se plné. Proud raněných, kteří se belhají pěšky, se tím nemenší. Z masa vyčnívají střelami roztříštěné kosti, z tváří visí kusy kůže, blůza, plášť, obvazy jsou prosáklé jediným barvivem: krví."
Anebo voják 102. benešovského regimentu Karel Tůma o bitvě píše: "Pršelo celý den a padal sníh. Nastupovali jsme ve dvojstupech, až k říčce Kolubaře, kde jsme se začali zakopávat. Před námi byla planina, kde měli Srbové zákopy. Myslím si - teď tu zhyneme. My jsme na rovině, oni nahoře a před námi rozvodněná řeka. Srbové do nás řezali příšerně. Každou chvíli slyším volání raněných a sám se zahrabávám, jak mohu, až jsem se dostal do hloubky půl metru. Hlouběji to nešlo - dál už je voda. A jak tak vyhazuji lopatkou vodu a vyhodím ji trochu výše, vypadne mně z ruky a ruka mne brní. Zvednu lopatku a vidím, že je prostřelená. Chvilku na to dostala naše 9. marškumpanie rozkaz nasadit bodáky a hnáti se útokem. Vidím, jak naši se ženou dopředu za křiku ´Huráááá!´ a jdou do vrchu. Rány padají jako o krupobití, dostáváme rozkaz "lebhaft schiessen". Z druhé strany od dráhy šturmuje také na ten vrch 91. českobudějovický pluk. Střelba ochabuje, pak se už vůbec nestřílí a vidíme, jak Srbové vyskakuji ze zákopů a prchají nazad."
Jak padl a kde leží dědeček?
Otec Malarik světí "trnový zvon" padlým vojákům 9. pěší divize a vedoucí české delegace František Šulc přítomným zástupcům Srbů, Rakušanů, Slováků či Maďarů, jejichž vojáci na Kolubaře padli, říká: "Smrt barvy praporů nerozlišuje."
Lidé z Písecka, Budějovicka či Benešovska, jejichž předci zahynuli během první světové války na Balkáně, se dnes mohou dozvědět, kde a kdy padli, v jaké jednotce sloužili, případně kde jsou pochováni. Vojenský ústřední archiv vytváří již dva roky elektronickou databázi padlých Čechů v první světové válce. "K dnešnímu dni máme zpracováno 41 273 záznamů," říká zástupce ředitele archivu Jan Kolář. Příští rok - k stoletému výročí vzniku tohoto celosvětového konfliktu - archiv plánuje již 60 000 záznamů. Kompletně bude navíc zpracován seznam padlých v roce 1914. Jen z území prvorepublikového Československa padlo v první světové válce kolem 300 000 vojáků, z toho asi polovina Čechů.
Bitva na Kolubaře
Bitva na Kolubaře patří k válečným střetům z počátku 1. světové války. Rakousko-uherský polní maršál Oskar Potiorek se nenechal odradit prohranou bitvou na Ceru (15. - 19. srpna 1914), soustředil své posílené a dobře vyzbrojené jednotky o síle 450 000 mužů na pravém břehu řeky Kolubara a 16. listopadu 1914 ji překročil, aby obsadil železniční trať z Valjeva do Obrenovace. 5. rakousko-uherská armáda okupovala Lazarevac a po něm i Bělehrad, zatímco 6. armáda hodlala zničit srbské ozbrojené síly.
Tento plán rakousko-uherské generality byl zcela reálný, protože proti jejím silám tehdy stálo pouze asi 250 000 podstatně hůře vyzbrojených vojáků srbské armády. Její velitelé, polní maršál a náčelník generálního štábu Radomir Putnik a polní maršál Živojin Mišič, si uvědomovali své slabší pozice, takže se rozhodli unavit a vylákat nepřítele jižněji, kde zaútočili na část jeho pochodem vyčerpaných jednotek, zatímco ty zbývající se ještě přesouvaly k místu bitvy.
Pátého prosince prolomili Srbové rakousko-uherskou obranu a maršál Potiorek musel zavelet k ústupu. Srbové nakonec 15. prosince 1914 vytlačili rakousko-uherské jednotky z Bělehradu a donutili je ustoupit až za řeku Sávu. Tím bitva na Kolubaře skončila.
Její bilance byla tragická. Rakousko-Uhersko ztratilo téměř čtvrt milionu vojáků (28 000 padlých, 120 000 raněných a 76 000 zajatých mezi nimi samozřejmě i Čechů).
Srbové přišli o 133 000 vojáků (22 000 padlých, 92 000 zraněných a 19 000 zajatých).
Polní maršál Potiorek (1853-1933), jenž mimo jiné svou lehkovážností přispěl k úspěchu sarajevského atentátu na Ferdinada d´Este a tím i k rozpoutání 1. světové války, byl po prohrané bitvě na Kolubaře zbaven velení a penzionován.
