Vaše diplomatická mise v Česku po čtyřech letech končí. Jaké to je, zase odjíždět, sotva si někde zvyknete?
Je pravda, že loučení je na tom to nejtěžší. Je to už moje páté umístění, musela jsem se rozloučit se spoustou zemí. Víc než na to, o co přicházím, se ale vždy snažím soustředit na věci, které si povezu s sebou domů. V případě Česka to bude hlavně pocit podpory a přátelství, které jsem navázala s několika úžasnými a inspirativními lidmi. Zejména pak se ženami, které tady odvádějí skutečně mimořádnou práci, a to ať už v byznysu, politice, nebo sociálních oblastech.
Nepřejete si občas zůstat? Jak to zvládají vaše děti?
Víc než cokoliv si uvědomuji, jak je to těžké pro mé děti. Budují si tady vztahy, přátelství s tím, že už dopředu vědí, že se s nimi budou muset zase rozloučit. Proto jsem ráda, že se teď na nějakou dobu vracíme do Kanady. Těším se, že budu jen tak moci nasednout do auta a navštívit svou rodinu.
Jak moc velký to byl pro vaši rodinu šok, když jste před lety přicestovali do Česka z Asie, kde jste předtím 20 let působila jako diplomatka?
Evropu jsem sice procestovala a studovala jsem v Anglii, ale i tak jsme si museli dost zvykat. To tak je ale vždy, ve výsledku moc nezáleží, kam se stěhujete. Moje děti byly dlouho zvyklé na horká podnebí a tropické ovoce, protože během mých předchozích diplomatických misí vyrůstaly převážně v Asii. Snažili jsme si ten přechod ale udělat hezký. V Česku jsme si konečně pořídili psa, protože jsme na ambasádě měli velkou zahradu. Ve skutečnosti jsme vlastně byli překvapeni, jak moc se Česko podobá Kanadě.
V čem?
Působí to tady na mě velmi kanadsky. Prostředí, příroda, člověk se může jen tak sebrat a jít na procházku do lesa. To nám všem velmi pomohlo sžít se s novou kulturou.
A co lidé? Jaké máte zkušenosti s českou povahou?
Od začátku jsem tady zažila převážně velkou náklonnost Čechů ke Kanadě. Máme toho hodně společného, sdílíme stejné hodnoty a pak samozřejmě vášeň pro hokej.
Co by to bylo za česko-kanadský rozhovor bez zmínky o hokeji.
Přesně tak.
A kde jste narazila na rozdíly?
Tady bych asi zmínila otázky rovnosti. Povaha diskuse je v Česku velmi odlišná od té v Kanadě. Toronto, město, kde jsem vyrůstala, je jedním z nejrozmanitějších měst na světě. Podle statistik tam v roce 2040 bude žít pouze 40 procent obyvatel bílé barvy pleti. Tím neříkám, že v Kanadě je všechno perfektní a sluníčkové, máme spoustu problémů, ale je pravda, že důraz na rovnost je v samotném centru naší vlády.
Už dříve jste řekla, že rovnost je prostě správná věc.
Rovnost je správný, ale hlavně velmi chytrý cíl, o který by měla každá země usilovat. Výzkumy ukazují, že když řešíte problém a máte kolem stolu co nejvíc rozmanité hlasy, znamená to, že se dostanete k těm nejlepším, inovativním a udržitelným řešením. Každá země by měla přirozeně chtít využít veškerý potenciál, který má. Alespoň to je naše kanadská zkušenost, která, jak se ukázalo, velmi stabilně funguje.
Můžete to rozvést?
Například když dovolíte ženám být součástí mírových procesů, budujete udržitelnější mír. V začátcích své kariéry jsem se věnovala otázkám míru a bezpečnosti v Afghánistánu. Když jsme mluvili se ženami o jejich zkušenostech s konfliktem a zjišťovali jsme, jak ony chápu bezpečnost svých rodin, neskutečně nám to pomohlo v plánování další pomoci.
Takže říkáte, že mluvit jen s tradičními lídry nestačí…
Přesně tak. Potřebujeme do debaty zahrnout co nejvíce lidí, abychom se dostali k řešením, která ve výsledku budou prospívat všem.
A jak toho dosáhneme?
Je přirozené, že někteří lidé prostě potřebují pošťouchnout a přesvědčit, aby otevřeli prostor i těm, kteří vypadají nebo se chovají jinak než oni sami. Když jim pak něco takového připomínáme, občas je třeba jim dát i důvody proč. Ne vždy totiž stačí říct, že je to otázka práv a spravedlnosti.
Setkala jste se v Česku někdy s předsudky?
Když jsem poprvé přijela do Česka, lidé se mě ptali na spoustu otázek o mém původu a na to, jak je možné, že někdo s takovým jménem, kdo vypadá jako já, je kanadskou velvyslankyní. Takže jsem jim často musela vyprávět svůj osobní příběh. Ale nějak zvlášť mi to nevadilo, spíš než jako předsudky jsem za tím viděla zvědavost. Je pravda, že má tato země velké problémy s rasismem a sexismem, ale to má i Kanada. Nejsme imunní. Spousta z toho má bohužel kořeny v náchylnosti k dezinformacím.
Ráda bych ale ještě řekla, že jsem u těchto věcí během svých čtyř let v Česku skutečně zaznamenala pozitivní vývoj. Mám pocit, že se prostor víc otevřel. Velmi mě zasáhlo, když prezident Petr Pavel například pozval mladé romské studenty na Pražský hrad. To byl skutečně mimořádný krok. Vzkázal jim tím, že mohou přispět a být, kým chtějí, a že je jejich země bude podporovat.
Už z povahy našeho rozhovoru je znát, že jste silnou zastánkyní ženských práv. Řekla byste o sobě, že jste feministka?
Jsem a jsem na to hrdá, ačkoliv je to v dnešní době docela složitý pojem.
Jak byste ho definovala vy?
Řekla bych, že pokud věříte v rovnost, jste feministka. Pro mě je to závazek.
Někteří lidé by řekli, že se najdou ženy, které feminismus používají jako výmluvu. Škodíme si občas tím, že přehnaně řešíme, že se nám něco děje, protože jsme ženy?
Řekla bych, že naše identita je to, co je důležité pro pochopení našich zkušeností. Nejsem někdo, kdo souhlasí s myšlenkou, že protože jsme ženy, jsme všechny stejné. Věřím však, že jako ženy máme určité společné zkušenosti a jednou z nich je, že v určitém bodě naší cesty jsme se všechny ocitly někde na okraji.
Co tím myslíte?
Že nás buď nezapojovali do diskuse, nebo nás někdo podceňoval v našich schopnostech a dovednostech. Když se pak nacházím v takové situaci, spíš než se vymlouvat nebo někoho vinit se snažím vycházet hlavně ze sebeuvědomění. Chci pochopit zkušenosti, které mě přivedly tam, kde zrovna jsem. A ty možná mají co dočinění s tím, že jsem žena, ale spousta z věcí o tom ani není. Nepochybně jsou ale práva žen ta, která v současnosti potřebují mnohem více práce, abychom jednou té rovnosti dosáhli.
Před měsícem vám český ministr zahraničních věcí Jan Lipavský (Piráti) předal ocenění za zásluhy v české diplomacii. Jaké to pro vás je, získat za svou práci stejné uznání jako například Madeleine Albrightová?
Byl to mimořádný okamžik a velké překvapení. Nečekala jsem to a je to pro mě pocta. Ještě teď nemám slov. Vnímám to jako mimořádné uznání nejen práce, kterou jsem odvedla já, ale také žen, které jsem během své doby v Česku potkala a které pracovaly se mnou. Byly u toho i moje děti, což mi udělalo obrovskou radost, protože trávím hodně času bez nich a je to práce, pro kterou také musely hodně obětovat.
