Česká školní inspekce vyřkla minulý týden jasný verdikt: ředitel pražské průmyslové školy Na Třebešíně věděl o šikaně učitelky, která později zemřela. Trojice žáků údajně učitelku tyranizovala už od září loňského roku a ředitel měl k dispozici opakované podněty od studentů, studentského parlamentu, třídního učitele, zástupkyně a zástupce školy, a přesto nezasáhl. Čeho jsme to vlastně na českých školách svědky? A jaké bývají motivy či příčiny šikanování?
Šikanovaní lidé musí především nejdříve dovolit, aby je jejich okolí tyranizovalo. A mám-li se nejprve zmínit o šikaně mezi dětmi, tak nejčastěji šikanují ty, které si o sobě z nějakého důvodu myslí, že jsou něco více než ty ostatní. V rodinách je tudíž mnohdy ujišťují, že oni jsou lepší, že se mají lépe... že mají přece jiné možnosti než ostatní děti - a aby se s těmi či tamtěmi nebavily. Často ale stačí, že si to rodiče povýšeně říkají jen mezi sebou, když se baví o ostatních rodinách: že bydlí jen v pronájmu, mají staré auto či nejezdí na dovolenou do zahraničí. Tyhle řeči do sebe děti nasávají a podle toho se pak k okolí i chovají.
No, pak je tu skupina dětí, jimž je v rodinách ubližováno. Rodiče je často bijí a přehlížejí, takže své násilnické chování ve škole považují vlastně za normální. Anebo na sebe šikanou poutají pozornost, které se jim doma od rodičů nedostává. I negativní pozornost je totiž někdy lepší než žádná. Šikanované ale bývají i hodně inteligentní děti. Výrazně se odlišují intelektem, čímž na sebe poutají pozornost ostatních dětí, které jim nerozumí, považují je za podivíny... takové ty jedničkáře s brýlemi.
Šikanovaní musí nejdříve dovolit, aby mohli být terorizováni?
Jistě. Zprvu jsou totiž testováni, zda se vůbec nechají natlačit do podřízené pozice. A pokud se podvolí, tak tu máme situaci, kdy šikana může naplno propuknout. Šikanované děti bývají většinou něčím nápadnější: mohou být menší, nějak handicapované, mohou vadit brýle (a vadí mnohem víc než rovnátka), může jít o dítě ze sociálně slabší rodiny, takže nosí stále stejné šaty. Sice čisté, ale pořád stejné. Tyhle děti jsou šikanou ohrožené nejvíce.
Vraťme se ale k šikanování učitelů. Je to nový fenomén, že žáci či studenti začínají šikanovat kantory?
Česká společnost se po pádu totality jinak sociálně poskládala. Já jsem třeba chodila do školy v osmdesátých letech minulého století. A nepamatuji, že bychom si něco podobného ke kantorům dovolili. Jakkoliv jsme byli jako pubescenti drzí. Učitelé nám dokonce občas vlepili pohlavek, což zásadně neschvaluji. Ani tehdy jsme si však nestěžovali.
Dnes vám za pohlavek uštědřený drzému výrostkovi suspendují ředitele školy. Není až tak nic neobvyklého, že naběhne nespokojený rodič do školy i se svým právním zástupcem a začnou bránit své jedinečné a geniální dítě, místo aby uznali, že jde o nevychovaného drzouna. I tohle dává obrázek o postavení učitele ve společnosti. A ty nůžky se rozevírají víc a víc. Učitel dnes není v mnoha školách autoritou.
Řešila jste v poslední době případ šikany, jejíž absurdita vás zasáhla a byla zároveň typická?
V poradně jsme nedávno řešili moc fajn holčičku s brýlemi, která už v první třídě četla plynule. Vždy chodila velmi upravená s culíkem ve vlasech. I tím byla divná. Navíc se od ostatních odlišovala jinými zájmy - do školy se dokonce těšila. No a skupina holčiček - podotýkám, že zcela normálních - si tuhle dívenku vyhlédla s tím, že ji začala vysypávat penál, lámat pera nebo i nadávat do šprtek.
Jaké to mělo vyústění?
Typické bylo i to, že šikanovaná holčička se doma bála něco říct, nepostěžovala si ani ve škole. Jenomže najednou do ní nechtěla chodit... jakkoliv se na ni ještě nedávno těšila. Rozházené věci si vždy posbírala a mlčela. Celá rodina z toho byla dost v šoku. Nakonec se nám to podařilo i s velkým pochopením třídní učitelky - jak s oblibou říkám - usadit. Byť už se rodiče začali pro jistotu poohlížet po jiné základní škole. Paní učitelka se omluvila za to, že si ničeho nevšimla. S holčičkami si to vyříkala a byl klid.
Chování malých tyranů se od dospělých neodlišuje
Bavíme se tu sice jen o "kašičkářích", ale symptomy šikany jsou dost podobné těm v průmyslové škole Na Třebešíně, nemyslíte? Třebaže šlo o šikanování angličtinářky... možná zvláštní, nemocné a zřejmě i bezbranné.
Chování malých dětí se od pubescentů a mnohdy i dospělých až tak neodlišuje. A znovu říkám: pokud se nezareaguje na zmíněný první impuls, na ono testování, zda se člověk hodlá podvolit nátlaku, tak se šikana rychle rozjede. Rovněž šikanovaná angličtinářka působila na videu zakřiknutě, jako by se před dorážejícími mladíky stáhla do sebe a nechala si ponižování líbit. Jen nerozumím tomu, že nereagoval ředitel školy Na Třebešíně, když ho na šikanu upozornil žákovský parlament i třídní učitelka. Jak alespoň konstatuje inspekce.
Opravdu se tomu nechce věřit. Jen těžko říct, proč bylo vedení školy Na Třebešíně tak zaslepené. Proč se mu do toho nechtělo. Mám dojem z absolutního manažerského selhání. Jen jinými slovy to ale říká i inspekce. Kladu si tedy otázky: Proč si nedal ředitel školy tu práci, aby s šikanujícími mladíky promluvil, probral to s jejich rodiči, přizval k tomu školní inspekci nebo se s ní poradil? Možností je nepočítaně. Třeba chtěl jako ředitel už jen v klidu dožít - nic jiného mě nenapadá.
Ústřední školní inspektor Tomáš Zatloukal zmínil, že nejvíc jsou skandálem průmyslové školy Na Třebešíně zasaženi rodiče mladíků, kteří angličtinářku šikanovali. Napadá mě, zda nejsou i oni - byť nepřímými - viníky týraní učitelky?
Nevím, zda je slovo viníci namístě. Pokud ale na tuto souvislost přistoupíme, pak nejsou jen viníky, ale i oběťmi této tragédie. Zaráží mě jen, že si změny v chování svých dětí nevšimli, že nezachytili i sebemenší signál, že se s jejich dětmi v dospívání něco děje, že se jim proměňují pod rukama. Možná ale proto, že všichni více pracujeme; na děti je méně času, nestíháme s nimi mluvit a sdílet jejich pocity.
Netušená hloubka traumatu
Může šikana lidi, kteří si jí projdou, celoživotně psychicky poškodit?
Je otázkou, zda vás podobná zkušenost může poškodit, či obohatit. Každopádně jde o zkušenost, kterou si zpracuje každý jinak: ať už dítě, rodič, nebo kantor. Velmi by mě zajímalo, jak si tuhle tragédii zpracovali kolegové zemřelé angličtinářky. Jestli k ní měl někdo jen trochu bližší vztah, tak to pro něj musí být dost traumatizující. A jestli tam mají nějakého pedagoga jen trochu podobného oné angličtinářce, tak mu možná došlo, že na jejím místě se mohl klidně ocitnout on. Hluboké trauma této tragédie spočívá i v tom, co všechno se mohlo Na Třebešíně ještě stát nebo co vše mohli žáci či kantoři ještě udělat, avšak neudělali.
Je řešením zřízení e-mailové adresy [email protected] jako záchranné sítě pro učitele i žáky nebo pověření školského ombudsmana Eduarda Zemana, aby se v tomto roce zabýval výhradně šikanou, jak oznámila ministryně školství Kateřina Valachová?
Jakákoliv nabídka či nápad, jak utlumit šikanu, je dobrá. Opravdu účinná metoda je nicméně alespoň na Nobelovu cenu. Asi se bude muset vyzkoušet vícero nápadů či návrhů. Osobně si přesto myslím, že stále více rodičů má své dítě postaveno na jakémsi piedestalu nedotknutelných malých hvězd, na něž se nesmí křivě podívat, natož sáhnout. A už vůbec ne učitel. Slyším to v poradně: No jo, co od ní chcete - učitelka! Vždyť je to jen ženská! Víc potom nemusíte dítěti radit, jak se má chovat ke svému kantorovi.
Pro ty tři kluky z třebešínské průmyslovky se hledá trest. Co myslíte vy - vyloučit je ze školy, anebo ponechat?
Ponechat, ale rozhodně rozdělit každého zvlášť do jiné třídy. Pokud je to v tom ročníku vůbec možné. V jakékoliv šikanující skupině je totiž síla. Když ty kluky vyloučíte, tak už nemusí nikdy žádnou průmyslovku či učňák dokončit. A vzali by je vůbec někde jinde? Vyloučení je může dostat definitivně na šikmou plochu, jakkoliv se mnou asi nebude každý souhlasit.
