Nejnovější studie Jiřího Plachého z Vojenského historického ústavu však o temné postavě českých dějin předkládá nové - a vzhledem k dosavadnímu výkladu Čurdova selhání odvážné - argumenty.
Karla Čurdu staví historik do jiného světla, aniž by z něj snímal roli konfidenta gestapa, který se podepsal na smrti stovek lidí z odboje. Navíc poprvé předkládá přesvědčivé argumenty, že československá zpravodajská služba ve Velké Británii neselhala, když Čurdu pro diverzní akce vycvičila a poslala ho do protektorátu.
"Jde hned z několika důvodů o objevnou a bez nadsázky průlomovou práci," říká jeden z předních expertů na období heydrichiády Vojtěch Šustek z Archivu hlavního města Prahy.
Dopis Ingrovi je falzum
Jiří Plachý objevil dosud neznámé dokumenty a fakta o Čurdově chování i jeho charakteru. Fakta jsou v rozporu s vžitým názorem o Čurdovi jako démonické kreatuře od narození.
Za tímto pohledem stojí například stále nekriticky přijímaná práce historiků Tomana Broda a Eduarda Čejky Na západní frontě, v níž autoři citují z dopisu československých vojáků v Británii exilovému ministru obrany Sergeji Ingrovi. Vojáci Ingra varují, že Čurda už při výcviku - tedy před vysazením v protektorátu Čechy a Morava - "projevoval obdiv k Hitlerovi, měl sklony k alkoholismu, dvakrát se pokusil o sňatkový podvod v anglických rodinách… a prohlásil dokonce, že udělal hloupost, když odešel za hranice, neboť prý mohl někde klidně sloužit ve vládním vojsku nebo u protektorátního četnictva".
"Jiří Plachý jako první přesvědčivě dokazuje, že varovný dopis Čechoslováků ministru Ingrovi je falzum a má vymyšlené signatury (prý ho napsali, když měl být Čurda vybrán do výsadkářského kurzu a vyslán s tajným posláním do vlasti - pozn. red.)," oceňuje objev archivář Vojtěch Šustek.
Tvrdí také, že stejného názoru je i jeden z posledních žijících pamětníků poměrů v automobilní rotě československého vojska v Británii (Čurda v ní sloužil) Jiří Pavel, který zcela vylučuje, že by dopis o Čurdově zrádcovské povaze vznikl.
Spolehlivý, rozhodný, iniciativní
Karel Čurda měl před válkou i během ní od svých velitelů dobré hodnocení.
"Temperamentní a upřímná povaha. Schopný a chápavý, snaživý a vytrvalý," zaznamenal například v roce 1934 podplukovník Švec. Obdobně viděli Čurdu jeho nadřízení o dva roky později: "Upřímný, veselý, snaživý, vytrvalý. Spolehlivý, rozhodný, iniciativní."
I to, že se stal v roce 1936 zástupcem velitele čety v poddůstojnické škole, svědčí podle historika Plachého o Čurdových schopnostech. Z dochovaných dokumentů kromě toho vyplývá, že po okupaci Československa a jeho rozpadu se cílevědomě připravoval na odchod do zahraničí.
"Patřil každopádně k prvním vojákům československého zahraničního odboje," dodává Plachý. Ve stejné době jako Čurda (17. 6. 1939) přišel například do polského Krakova tehdejší podplukovník a pozdější velitel Československého armádního sboru v SSSR Ludvík Svoboda. V Malých Bronowicích se Čurda mimochodem setkal s Janem Kubišem a Josefem Gabčíkem, kteří o tři roky později zlikvidovali Heydricha.
Dopis české emigrantky
Bezvadné výsledky v Británii Čurdovi otevřely dveře k plnění zvláštních úkolů v týlu nepřítele, kam se také dobrovolně přihlásil.
"Energický, velmi dobrých znalostí i schopností. Velmi dobře způsobilý k vedení menší jednotky. Samostatný a spolehlivý pracovník. Velmi dobrý poddůstojník…," cituje historik Plachý z válečné složky (5. 2. 1942) Čurdova kmenového listu.
Výhrady k němu neměl ani velitel jeho skupiny Out Distance nadporučík Adolf Opálka.
V květnu 1946 - tedy v době, kdy byl Čurda po osvobození už rok ve vazbě - se na Mimořádný lidový soud v Praze písemně obrátila česká emigrantka z Francie Anna Krychová. Čurda u její rodiny v Moulins-sur-Allier trávil v roce 1940 dovolenou. Krychová píše: "A teď se ptám Vás, ale i sama sebe, je-li možno, aby člověk, který se slzami v očích mě zapřísahal, abych svého syna učila lépe česky, zradil. Tehdy mě řekl, my všichni položíme své životy na oltář vlasti, ale naše Republika musí být zachráněna. Mému synovi říkal: 'Oldo, uč se česky, když ne my, tedy vy musíte zachránit Čechy.' Při památce své matky přísahal pomstu všemu, co bylo německé!"
Kdo hodil kamenem
Že nebyl důvod, aby Čurdu vyřadili z výsadku do protektorátu, potvrdil v osmdesátých letech archiváři Vojtěchu Šustkovi velitel legendární paraskupiny Wolfram Josef Otisk. "Po celou dobu výcviku v Británii se choval úplně normálně. Působil jako spolehlivý voják."
Nic podle Otiska nenasvědčovalo tomu, že Čurda po atentátu na Heydricha (27. května 1942) fatálně selže. "Nikdo o sobě ostatně nemůže s jistotou předem říci, že se v kritické chvíli nesesype a zachová se jako hrdina," dodává Šustek.
Jiný expert na období heydrichiády badatel Jaroslav Čvančara z Ústavu pro studium totalitních režimů při objasňování Čurdova charakteru připomíná: "Mnohokrát jsem se přesvědčil, že za vyvrhele od narození považují Karla Čurdu zejména lidé, kteří by v podobné situaci nikdy neodešli bojovat proti nacismu do zahraničí, natož aby se dobrovolně přihlásili k vysazení do okupovaného protektorátu. Nikdo z nás není jen černý, anebo jen bílý. Čurda se až do atentátu choval perfektně."
Zlomil ho strach o rodinu?
Co z Karla Čurdy udělalo zrádce?
Jaroslav Klemeš z paraskupiny Platinum-Pewter Aktuálně.cz sdělil, že by nezradil, pokud by po atentátu zůstal s parašutisty a neodjel za rodinou do Nové Hlíny na Třeboňsku. "Choval by se statečně. Stejně jako ostatní parašutisté. O tom jsem skálopevně přesvědčen. Zlomil ho až pobyt doma, velký tlak rodiny, aby se přihlásil na gestapu. Podlehl obavám z vyvraždění příbuzných a vlastně i celé Nové Hlíny," říká Klemeš.
I on tak dává za pravdu výsledkům bádání historika Plachého. "Na Čurdovu psychiku v Nové Hlíně nepochybně velmi působila zpráva o vyhlazení Lidic a o denních popravách desítek českých vlastenců, mezi nimiž nacházel jména příbuzných jemu známých vysazených parašutistů. Úvaha, že by jeho rodnou obec mohl postihnout osud Lidic, nebyla v atmosféře všeobecného teroru úplně od věci - v malé obci žily kromě jeho matky rodiny tří jeho sourozenců, které o jeho pobytu věděly a poskytovaly mu pomoc," domnívá se ve své studii Plachý.
Když pak byla 12. černa 1942 vyhlášena amnestie pro ty, kteří přispějí k dopadení "atentátníků" i pro jejich rodiny, měl Čurda o tom, co udělá, podle všeho jasno. "Vypsaná odměna hrála zcela zanedbatelnou roli," soudí historik.
Už 16. června se Čurda hlásí na pražském gestapu a o dva dny později stovky vojáků náhradního praporu Deutschland a strážního praporu Prag obklíčily kostel Cyrila a Metoděje, v němž byli ukryti parašutisté.
Cesta do pekel
"Cesta do pekel bývá často dlážděna dobrými úmysly," opakuje nad Čurdovým osudem známé klišé badatel Čvančara. Z muže, který odešel bojovat proti nacismu, ačkoliv mohl zůstat doma a tak jako miliony jiných přečkat v klidu válku, se v rukou gestapa stal konfident, jehož kariéru lemují stovky popravených českých vlastenců.
Historik Jiří Plachý vysvětluje, že studií o Karlu Čurdovi chce přispět k objektivnějšímu pohledu na člověka - ještě před tím, než překročil práh sídla gestapa v Petschově paláci. "Patřil k nadprůměrně motivovaným vojákům československé zahraniční armády a jeho výběr pro zvláštní operace rozhodně není selháním československé zpravodajské služby v Británii," shrnuje historik.
Čurda, který žil v Praze pod jménem Karl Jerhot, se po válce přihlásil na četnické stanici v Manětíně. To už se změnil v apatickou lidskou trosku. Údajně pronesl: "Co má přijít, ať přijde."
Karel Čurda byl odsouzen k trestu smrti, žádost o milost nepodal. Oběšen byl 29. dubna 1947 v 11. 57. Podle všeho to pro něj byla úleva.
