Dokument - Projev prezidenta republiky Václava Klause u příležitosti státního svátku České republiky.
Vážení vysocí ústavní činitelé, zástupci diplomatického sboru, dámy a pánové,
dovolte mi, abych Vás v tento slavnostní večer přivítal ve Vladislavském sále Pražského hradu a abych prostřednictvím televizních obrazovek a rozhlasových přijímačů pozdravil celou naši veřejnost.
Poslední dny nám sice přinesly několik vysoce aktuálních témat, ale naše dnešní setkání je o něčem jiném.
Před devadesáti lety byla obnovena suverénní česká státnost. České království, součást Rakouska-Uherska, nahradil nový státní útvar - Československá republika. Nezačali jsme však od nuly. Naše státnost za sebou měla již více než tisíciletí své existence a i tento překrásný sál Starého královského paláce odkazuje k časům daleko dávnějším, než je 28. říjen 1918.
Proto chci dnes připomenout i něco, co tomuto dni předcházelo. Mám na mysli první světovou válku.
Nebyla to naše válka, ale přesto byl počet jejich obětí i u nás nesmírně vysoký a v Čechách a na Moravě by se stěží našla rodina, která by touto válkou nebyla krutě zasažena. I v nejmenších vesničkách dodnes zůstaly pomníky nesoucí jména těch, kteří se z této války nevrátili. V průběhu 20-tých a 30-tých let si naši předkové památku padlých v první světové válce připomínali. Doba pozdější na ně pozapomněla.
Proto chci dnes - poněkud netradičně - vzpomenout na ty vojáky z Čech a Moravy, kteří během první světové války položili své životy. Ať už to bylo, a to zdůrazňuji, na kterékoli straně fronty. Jejich památka by se měla natrvalo vrátit do povědomí nás všech.
Nejen první světová válka, ale i oněch devět desetiletí, které uplynuly od jejího skončení, mnoha našim spoluobčanům, zejména těm mladším, připadá jako cosi pradávného, co má s naší současností jen málo společného.
Částečně to chápu. Býváme zdravě skeptičtí k jakémukoli nadnesenému patosu. Býváme střízliví, civilní a na velká slova obvykle reagujeme naší velkou a mocnou zbraní - ironií a humorem.
Nechci také moralizovat a kohokoli vyzývat k projevům něčeho, co necítí.
Někdy se však tento postoj obrací proti nám.
Je to tehdy, kdy poněkud lehkomyslně zlehčujeme významné okamžiky našich národních dějin, ač je to minulost nás samých, našich blízkých, našich rodin, našich bezprostředních i vzdálenějších předků, našich konkrétních domovů v konkrétních obcích a městech. Tyto prožitky spoluvytvářejí naši vlast představující základní rozměr našich individuálních i společných obav, nadějí i jistot.
Význam pojmu vlast, jenž byl podobně jako mnoho jiných tolikrát zneužíván a vyprazdňován, si člověk uvědomí nejsilněji, když je mu odepřen. Mohou o tom vyprávět celé generace našich emigrantů, kteří uprchli před nacismem či komunismem a kteří museli zapouštět nové kořeny v jiných kulturách, v jiných společenstvích, v jiných tradicích.
I když se v novém prostředí nakonec zabydleli, sžili se s ním a nalezli v něm druhý domov, na svou vlast zapomenout neuměli a nechtěli. I když mnozí žili v materiálním dostatku a relativní spokojenosti, ztrátu vlasti cítili jako ránu, která se sice zhojí, ale bolavá jizva po ní zůstává a nemizí.
Pojem vlast patří mezi těch několik málo, které nemáme právo zpochybňovat, relativizovat či se k nim chovat laxně. Patří mu projevy úcty a bedlivé ochrany. I proto, že nejde jen o něco, co bychom vytvořili my sami, dnes žijící, něco, co se proto může stávat předmětem aktuálních mocenských a politických her pro jedno či dvě volební období.
Náš stát jsme zdědili od mnoha předchozích generací. Rozrůstal se či zmenšoval, ale nikdy zcela nezanikl. I v dobách, kdy jsme byli součástí široce založeného integračního projektu rakousko-uherského soustátí, české království existovalo a Habsburkové se nechávali korunovat českými králi.
I během nacistické okupace jsme měli v Londýně exilovou vládu, uznávanou mnoha zeměmi světa. Nebylo pochyb, že pokud tento svět boj proti Hitlerovi a jeho spojencům vyhraje, nezůstaneme jen bezvýznamným regionem Velkoněmecké říše, ale znovu budeme samostatnou, svobodnou a demokratickou republikou v předmnichovských hranicích.
To docílit bylo hlavním motivem těch, kteří odešli bojovat do ciziny i těch, kteří vedli ilegální odboj doma a často skončili ve věznicích a koncentračních táborech nebo před popravčími četami. To oni nám předali stát jako nezpochybnitelné, draze vykoupené dědictví, abychom se o něj starali, bránili ho a předali dalším generacím.
I před devadesáti lety existovaly různé názory na to jak a kudy jít. I tehdy někteří významní mužové a ženy zastávali názor, že bychom měli zůstat součástí rakousko-uherského soustátí, protože tím bude našim národům zajištěna vyšší míra bezpečnosti a naše síla k prosazování národních zájmů bude mnohem větší, než když budeme samostatní.
Zvítězila však koncepce jiná: republikánská, samostatná a suverénní. Za obrovské podpory veřejnosti dokázaly naše politické, intelektuální a hospodářské elity v čele s T. G. Masarykem přesvědčit o této koncepci vítězné mocnosti první světové války, především Spojené státy americké.
První Československá republika své problémy měla, ale byla svobodná a životaschopná. Republikánskými poměry uvolněný tvůrčí potenciál občanů nás poučil, že je zbytečný jakýkoli komplex malosti.
Naši předkové nedocenili, že naše evropské okolí není tak ideální a idealistické, jak vypadá.
Selhání spojeneckých svazků s Francií a Velkou Británií, vedoucí k Hitlerem nadiktované dohodě, se stalo osudovou národní tragédií, ale snad i prozřením, že v reálném světě stojí prospěch jednotlivých států vždy nad vznešeně znějící rétorikou a že když jde do tuhého, je jim bližší košile vlastních zájmů než kabát idealismu.
To se projevilo i po druhé světové válce, kdy nás vítězové války v nové velmocenské partii chladně a bez rozpaků přepustili Stalinovu impériu.
Když byla v únoru 1948 zlikvidována i tak již okleštěná poválečná demokracie, bylo na dlouhých čtyřicet let rozhodnuto, že bude skutečná moc nad naší zemí v rukou někoho jiného.
To se projevilo i v srpnu 1968.
Tehdy šlo spíše o zásah impéria do svého neposlušného regionu, než o okupaci jednoho suverénního státu druhým, jak se při nedávných vzpomínkách na toto neblahé výročí mediálně kdovíproč vžilo. Suverénní jsme nebyli ani do té chvíle.
Dnes je to teprve devatenáct let, kdy se zhroucením komunismu stala naše vlast opět svobodnou. Jsou tomu čtyři roky, co jsme se většinovou demokratickou volbou občanů stali členy Evropské unie a dobrovolně jí předali značnou část své suverenity. Rozhodování o věcech veřejných se nám tím opětovně vzdaluje.
Jsme v situaci, kterou poměrně důvěrně známe: v přesvědčení, že činíme to nejlepší pro náš stát, jeho významných charakteristik se vzdáváme.
Zda bude tento krok pro naše občany znamenat přínos, či další pozdní zklamání, se neodvažuji prorokovat. To ukáže až historický zpětný pohled, jako je ten náš, s nímž se kriticky i s pochopením díváme na činy našich předchůdců.
Nejsme národ velký, ale ani příliš malý.
Važme si spojeneckých svazků se zeměmi, které stojí na stejných civilizačních hodnotách, na jakých před devadesáti lety vznikla novodobá republikánská podoba našeho státu. Nedělejme si však nové přehnané iluze o míře jejich altruismu. Mají své vlastní přirozené a srozumitelné státní a národní zájmy, tak jako je měly vždycky.
Historie neskončila. I dění posledních týdnů to potvrzuje.
Máme svou krásnou zemi uprostřed evropského kontinentu. Máme to štěstí, že v ní můžeme žít v době, kdy se nám v zásadě daří, kdy naše životní úroveň a možnosti svobodného rozhodování jsou takové, jaké nikdy předtím v celých jejích tisíciletých dějinách nebyly. Kdy žijeme v míru se svými sousedy.
Chraňme si to. Nebo o tom alespoň někdy trochu vážně přemýšlejme. Třeba v takový den, jako je ten dnešní.
Žijeme rovněž ve vzácné době, kdy nám nehrozí žádné bezprostřední vnější ohrožení. Žijeme v zemi, které se i dramatické otřesy zahraničních finančních trhů dotýkají jen zprostředkovaně. Odděluje nás od nich naše vlastní měna a s ní spjatý samostatný finanční systém. Vklady našich občanů a firem jsou proto ve stejném bezpečí jako v uplynulých letech. Rozumný optimismus je proto na místě.
Tím více však platí, že jediným reálným nebezpečím si v takové době můžeme být my sami. Naše krátkozrakost a lhostejnost, nevidící dál než za obzor jednoho dne. Naše často hloupá nesvornost, projevující se v malicherném politickém pletichaření a osobních půtkách, v nichž zaniká smysl politiky, jako jediného osvědčeného prostoru k regulérnímu a demokratickému prosazování idejí a zájmů občanů.
Máme všechny možnosti a dostatek nástrojů k tomu, abychom Českou republiku, svou vlast, předali svým potomkům v dobrém stavu a aby i pro ně bylo slovo vlast více než jen prázdným pojmem. Je to jen na nás.
Děkuji Vám za pozornost.
