Letos se koná už osmý ročník Korza Národní. Téma oslav nese název Svoboda volby s otazníkem. Proč ten otazník?
Protože se ptáme, jestli máme svobodu opravdu všichni a jestli je možnost svobodné volby pro všechny stejná. Snažíme se poukázat na to, že se přenášíme z původního konceptu bujarých oslav k většímu zamyšlení se. Chceme, aby si lidé připomněli ideály svobody a demokracie, ale zároveň se také zamysleli nad současností.
Co byl hlavní spouštěč, když jste si řekli, že chcete oslavy jiné?
Jako organizace jsme trochu vyrostli a částečně se zbavili původního mladistvého entuziasmu, který v nás sice stále přetrvává, ale vytvořil se i kritičtější pohled na svět, v němž žijeme. Uvědomujeme si, že sametovou revolucí jako takovou a tím, že máme parlamentní demokracii, to nekončí. Na svobodě je potřeba pracovat neustále. To se snažíme zdůrazňovat.
Vašimi organizátory jsou hlavně mladí lidé, byl to záměr?
Byl to záměr od samého počátku, protože jsme chtěli témata sametové revoluce a celkově bývalého režimu přiblížit mladým lidem a veškeré vědomosti, které máme, předat generačně napřed. Většina mladých sametovou revoluci nezažila nebo byli malými dětmi. A i když ani většina z nás, organizátorů, jí nebyla svědky, tak historii studujeme, sbíráme pamětnické výpovědi a učíme se o příbězích, které následně předáváme dál.
Zpracováváme to asi trochu jiným způsobem, než to dělají ostatní organizace, ale myslím si, že nás to odlišuje a je to mnoha lidem sympatické. Že jsme to pojali jako "mladí mladým".
Datum 17. listopadu se původně jmenovalo Den studentstva jako připomínka toho, že se v roce 1939 nacistickému režimu postavili studenti. Je i dnes mladá generace dostatečně společensky aktivní?
To je hrozně těžká otázka. Myslím, že by mohla být aktivnější, protože konkrétně v dnešní době je velký prostor pro zlepšení, a to ve všech možných aspektech občanského života. Doufám, že naší prací ukazujeme mladým lidem cestu a že to vidí. Snažíme se je vést k tomu, jak se společensky a politicky angažovat a zařazovat do veřejného života.
Častým argumentem proti těmto oslavám je, že více než na minulost bychom se měli soustředit na současnost a problémy budoucnosti. Že oslavy nepřinášejí nic nového…
Obecně si myslím, že by člověk měl žít přítomností a hledět do budoucnosti, na druhou stranu ale také vycházet z minulosti, ze které by se měl poučit, a zkušenosti promítat do svého budoucího směřování a fungování.
My ale na budoucnost myslíme - v našich oslavách se snažíme reflektovat nejen pozitiva sametové revoluce, demokracie a svobody, kterou dnes máme, ale také upozorňovat na nedostatky a otevírat témata pro diskusi. To všechno proto, abychom v budoucnu mohli mít svobodu takovou, jakou chceme, a aby alespoň v tom nejmenším zůstala zachována. Zároveň si myslím, že 32 let není dost dlouhá doba na to, abychom si tento den už nepřipomínali.
Existuje podle vás v Česku ještě hrozba nesvobody?
Určitě. Nemyslím si, že v takovém formátu, jako tomu bylo před rokem 1989, ale nesvoboda se může projevovat i jiným způsobem než skrz totalitní režim. Například v genderových a sociálních nerovnostech, které bohužel často bývají rozhodujícími faktory svobodné volby.
V současnosti se mluví o jisté nesvobodě v souvislosti s epidemií koronaviru. Jak se díváte na odpůrce covidových opatření či očkování s vysvětlením, že stát omezuje jejich svobodu?
Já nedokážu a ani nechci zpochybňovat vládní nařízení proti šíření covidu-19. Na tuto otázku se mi ale těžko odpovídá. Na jednu stranu oslavujeme svobodu a to, že můžeme žít život, jaký chceme, a potom jako organizátoři těchto oslav lidem doporučujeme, jak se mají nebo nemají chovat. Nicméně si myslím, že svoboda je do určité míry i zodpovědnost, a to jak vůči sobě samému, tak vůči ostatním lidem a celé společnosti.
Co je pro vás osobně svoboda?
Nejen v rámci naší země, ale i globálně svoboda znamená pro každého úplně něco jiného. Například v jihovýchodní Asii se ženy mohou cítit svobodné, ale my bychom je jako svobodné nevnímali. Pro mě osobně svoboda znamená mít možnost svobodně se vyjadřovat, cestovat, číst zakázané autory a v podstatě žít život tak, jak chci.
Jsou tu ale i lidé, kteří jsou zklamaní z politického vývoje po roce 1989 nebo jsou nespokojení s vlastním osudem. Strádají finančně, žijí v chudobě či ve vyloučených lokalitách… Přinesly revoluce a 17. listopad něco i jim? Jak byste jim vysvětlil, že boj za svobodu měl smysl?
S pádem železné opony jsme jako společnost získali nejen svobodu, ale také zmíněnou zodpovědnost, a to zejména v kontextu našich rozhodnutí a jejich dopadů. Sametová revoluce nepřinesla naší společnosti definitivní řešení - tím myslím, že není sama o sobě samospásná -, ale nastavila cesty, po kterých se můžeme vydat v budoucnu. Chápu a rozhodně nepopírám rozdílné životní kontexty každého z nás, ale ideály svobody a demokracie vnímám jako univerzální hodnoty, které nejsou samozřejmostí a za něž má smysl bojovat.
