Praha - Se svým vstřícným postojem k uprchlíkům je zatím ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) ve vládě jediný. "Musíme dát Evropě najevo, že ji v tom nenecháme," říká k současné uprchlické krizi v rozhovoru s Aktuálně.cz.
Kabinet Bohuslava Sobotky (ČSSD) přitom dál odmítá povinné kvóty, podle nichž by si státy Evropské unie migranty přerozdělily.
"Ale myslím, a neplatí to jen o našem hnutí, že i řada lidí, kteří to hlasováním neprojevili, má nějakou pochybnost a necítí se už úplně komfortně v postoji, který dnes zastáváme," podotýká Pelikán.
Jako jediný jste ve středu hlasoval proti mandátu pro ministra Chovance, aby odmítl kvóty. Proč?
Když čtu zahraniční noviny a hovořím se svými evropskými kolegy, tak mám dojem, že se začínáme dostávat do velké izolace. Situace se změnila, nálada v Evropě se změnila a my bychom na to podle mého názoru měli také nějak reagovat.
Jak by podle vás měla vláda v této problematice postupovat?
Necítím se být na tuto problematiku odborníkem, koneckonců mám také na starosti jiný resort, ale myslím si, že bychom primárně měli vystupovat tak, že chápeme, že ta stará Evropa dnes potřebuje, abychom ji v tom nenechali, a že jsme k tomu připraveni. Potřebujeme konstruktivně přispívat k hledání nějakého správného řešení. Nejsem si jist, že to, co navrhuje Evropská komise, je již to správné řešení, hodně mi tam toho ještě chybí, ale nemůžeme podle mého názoru to řešení prostě jenom odmítat s tím, že my máme něco mnohem lepšího, pokud to něco takzvaně lepší nikdo jiný nechce.
Podle vás by vláda měla přijmout čtyři a půl tisíce uprchlíků, kteří na nás vycházejí?
Určitě. Myslím si, že pro náš systém a pro naši zemi není žádný problém přijmout čtyři a půl tisíce uprchlíků. Ale ono tam jde skutečně spíše o to, zda přistoupit na nějaký mechanismus rozdělování příchozích. Navrhoval jsem, zda bychom nemohli třeba na ten mechanismus přistoupit s tím, že pokud se naplní naše kapacita, tak máme právo z něj zase vystoupit. Ale alespoň takto jej převzít, protože je jasné, že pokud se to má vždy složitě individuálně domlouvat, tak vzhledem k tomu, že přicházejí stále další migranti, to prostě nemůže fungovat.
Takže kvóty jako takové jsou podle vás správná cesta?
Domnívám se, že žijeme v jedné Evropě, a že tudíž problém migrace na jejím území je problém, který je společný. Musíme se o něj nějak podělit.
Čím to podle vás je, že Česká republika, která až tak takovou zkušenost s uprchlíky nemá, je přesto jednou z těch zemí, která se jim nejvíce brání?
Myslím si, že to právě velice souvisí. Nedávno jsem o tom hovořil se švédskými kolegy a oni mi říkali, že je to právě ta zkušenost, která je podle nich důležitá pro vstřícnost vůči uprchlíkům. To znamená, pokud je to něco, co neznáme, co je cizí, tak se toho bojíme. Když si to osaháme a zjistíme, že jsou to vlastně úplně normální lidé, kteří normálně žijí a pracují, podobně jako ti naši, tak najednou přijdeme na to, že není důvod se jich bát.
Domnívám se, že je to dáno do značné míry i tím, že naše média jsou hodně jiná než ta zahraniční. Když si vedle německých, francouzských nebo anglických deníků položíte ty české, tak vypadají, jako by byly z jiné doby.
V jakém smyslu?
Zatímco ty zahraniční přináší zpravodajství, ve kterém se poměrně dominantně řeší otázka uprchlíků a řeší se z pohledu toho, čím ti uprchlíci procházejí, odkud přicházejí, co se tam děje, co mají za sebou, tak u nás se mi zdá, že to téma je spíše marginální, a když už se řeší, tak ještě pořád z pohledu toho, jak nám mohou ublížit.
Nemůže být tím, že české veřejné mínění není uprchlíkům nakloněno, dán i odmítavý postoj vlády?
Samozřejmě že to tím může být dáno. Ale víte, na jakou strunu v těch lidech hrajeme, taková se rozezvučí. Když budeme stále hrát na tu strunu xenofobie, kterou v sobě každý člověk má, protože xenofobie není nic jiného než strach před neznámým, tak ti lidé budou xenofobní. Když jim zahrajeme na strunu soucitu a solidarity, což v sobě taky každý má, pak budou solidární. V Německu a dalších západních zemích dneska celý národ prožívá euforii toho, že dokáže někomu pomoci.
Kdo podle vás v Česku nejvíc hraje na xenofobní strunu?
Myslím, že se stačí podívat do novin, tam to snadno najdete.
To já to asi najdu, ale zajímá mě váš názor.
To není věc názoru.
Máte pocit, že například pan prezident by mohl být trochu solidárnější?
Asi netřeba říkat, že pan prezident patří k těm, jejichž výroky nejsou zrovna ty, které podporují solidaritu s uprchlíky.
Budete se teď snažit přesvědčit kolegy ve straně a ve vládě, aby začali hrát na tu solidární strunu?
My o tom v našem hnutí debatujeme velice intenzivně. Koneckonců naše názory jsou možná bližší, než se může na první pohled zdát. Uvidíme, co z toho vyjde, ale věřím, že se už v blízké době na něčem ujednotíme. Nechte se překvapit.
Říkáte, že názory jsou bližší, než se může zdát, ale byl jste jediný, kdo hlasoval proti mandátu ministra Chovance odmítnout kvóty.
Ano, ale myslím, a neplatí to jen o našem hnutí, že i řada lidí, kteří to hlasováním neprojevili, má nějakou pochybnost a necítí se už úplně komfortně v postoji, který dnes zastáváme.
Takže myslíte, že jde o jakousi setrvačnost, která se časem promění?
Určitě. Bylo by koneckonců i podezřelé, kdybychom jako vláda ze dne na den otočili pozici o 180 stupňů. Ta věc potřebuje čas a může se to posouvat jen postupně. I z tohoto důvodu jsem tu debatu na vládě otevřel. Myslím, že se to posouvat začíná. Ale pochopitelně do hlav svých kolegů nevidím.
Jak tedy vaši kolegové reagovali, když jste vystoupil s protichůdným názorem?
Zaznamenal jsem tam i hlasy, kterým jsem rozuměl jako opatrnému zpochybnění toho mandátu.
Můžete být konkrétnější?
To raději nebudu. Nerad bych někomu nasazoval psí hlavu. Ať si to každý říká sám za sebe.
Jeden z nejemotivnějších a nejvýraznějších argumentů proti přijímání uprchlíků je ve veřejné debatě hrozba islamismu. Myslíte si, že je to opodstatněná obava?
Všichni odborníci na problematiku, se kterými jsem hovořil, říkají, že je to absurdní. Pokud se chtějí islamisté dostat do Evropy nebo na naše území, tak používají jiné, mnohem bezpečnější cesty. Nedává pro ně žádný smysl infiltrovat tento kanál. Koneckonců, když se podíváte na všechny teroristické útoky na evropském území, tak uvidíte, že je spáchali muslimové dlouhodobě etablovaní.
Problémem může být sekundární radikalizace, kterou občas, naštěstí minoritně, pozorujeme třeba ve Francii. Ale ta je způsobena právě odmítavou reakcí domácího obyvatelstva. Tím, že ty lidi zbavíme hrdosti, začnou si ji potom hledat v báchorkách o nadřazenosti islámu, což jinak s islámem samozřejmě nemá nic společného.
Jak by se podle vás měla tato uprchlická krize řešit?
Jsem přesvědčen, že Evropa včetně České republiky dnes díky konjunktuře má nedostatek pracovních sil a že není žádný důvod nepřijmout ty, kteří chtějí pracovat. Nevidím důvod přijímat ty, kteří pracovat nechtějí. Ale zároveň je jasné, že my doopravdy musíme ten vstřícný postoj uvnitř propojit s tím, že začneme kontrolovat hranice a ty živelné, ilegální a koneckonců pro ty lidi nebezpečné migrační toky nahradíme nějakou zcela organizovanou migrací. Není to jednoduché. Je jasné, že jakmile se rozkřikne na sociálních sítích, že Evropa začala být vstřícná k migrantům, tak se zdvihne mnohem větší vlna, než je dnes. Evropa má pochopitelně nějakou absorpční schopnost, kterou nesmíme překročit.
Narážíte na to, že by se mělo rozlišovat, kdo prchá před válkou a kdo je ekonomický migrant?
Mně se mezi tím moc rozlišovat nechce. Pokud je někdo připraven podstoupit cestu, ve které mnohokrát riskuje život, tak si zasluhuje naši pozornost, protože tím prokazuje, že jeho domácí situace je zoufalá. Je-li zoufalá proto, že se u něj zrovna střílí, nebo proto, že nemá co jíst... Je opravdu tak důležité mezi tím rozlišovat? Koneckonců i odborníci na tuto problematiku říkají, že se migrační toky nijak zvlášť nemění v závislosti na tom, zda zrovna někde je, nebo není válka. Že tím pravým důvodem je bída.
Šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker ve svém středečním projevu apeloval na členské země, aby migrantům co nejdříve od přijetí umožnily pracovat. Souhlasíte s tím?
Já s tím absolutně souhlasím. Pokud pro ně je práce – a ona je –, tak není žádný důvod, aby nezačali pracovat okamžitě. Jinak je to demoralizuje. Místo aby nám něco přinášeli, tak je musíme živit. Myslím, že je to přežitek z doby, kdy práce bylo málo a bylo potřeba chránit pracovní trh. Ale dnes nám chybí desítky tisíc pracovníků, takže proč jim to nedovolit?
Byl jste se podívat v jednom z detenčních zařízení. Jaká to byla zkušenost?
Musím říci, že dosti hrozivá a smutná. Byl jsem ve Vyšních Lhotách a ti lidé jsou tam zavření na velice malém prostoru bez podrobné znalosti toho, co s nimi bude. Prostě tam den za dnem čekají a vlastně ani nevědí na co. Nedomluví se často ani mezi sebou. Když jsem řekl ministru Chovancovi, že tam nemají ani tlumočníka, tak musím říci, že obratem zařídil, aby se tam nějaký najal. Ale to mi připadá pořád málo. Ani nechápu, proč jsou vůbec zavřeni a takto omezováni.
Hodně cestujete. Cestoval jste i do zemí, ze kterých nyní ti lidé prchají? Je to třeba i důvod, proč máte otevřenější postoj než jiní ministři?
Musím říct, že v těchto zemích jsem nikdy nebyl, ale byl jsem několik týdnů v Íránu, procestoval jsem Indii, Maroko a další země. Máte pravdu, poznal jsem zblízka tu exotičtější cizinu a nikdy tam na mě nebyl nikdo ošklivý, takže jsem asi přišel o ten strach, který tu leckdo má.
