Jak prožíváte přísně střeženou státní návštěvu své bývalé svěřenkyně?
Nijak dramaticky, čas od času se s ní vídám. Například před pár roky si v Berlíně udělala na celý den čas na oslavu sedmdesátin Helmuta Schwarze a pětaosmdesátin Rudolfa Zahradníka (chemici a přátelé Merkelové – pozn. red.). Tam jsem s ní měl možnost pobýt celý půlden. A například na oslavu osmdesátin Rudolfa Zahradníka přijela do Prahy téměř inkognito. Vracela se ze státní návštěvy ve Španělsku a zastavila se v Praze. Vídají se s ní i jiní ze staré party. Třeba profesora Josefa Michla pozval její manžel na podzim na chatu do hor. A Angela tam dělala paní domácí, starala se o ně a vařila jim.
Co říkáte na bezpečnostní opatření, která její návštěvu provázejí?
Připadají mi trošku za vlasy přitažená. Nejsem odborník na bezpečnost a vím, jak to dnes vypadá ve světě a co se vše děje. Asi k tomu mají nějaký důvod. Ale mrzí mě to, protože vím, že jejím přáním bylo navštívit tento ústav. To ale bohužel není možné, protože to odporuje bezpečnostním pravidlům. Nemáme dostavěno. Jsou tady pracovníci stavební firmy, kteří ale stejně musí na dobu její návštěvy v areálu zmizet. Tak jsme chtěli, aby alespoň vyjela do osmého patra vedlejší budovy a shora se podívala, jak jsme ústav zrekonstruovali, když už se nemůže podívat tam, kde pracovala. Ale ani to bezpečnostní experti nedovolili, protože by byla nahoře pro snipery dobrým objektem.
Německá kancléřka teď čelí časté kritice za své postoje, hlavně k uprchlické krizi. Jak sledujete její počínání?
Na jednu stranu ji chápu, na druhou z toho mám rozpaky. Při tom množství imigrantů, kteří se valí do Evropy, je naprosto jasné, že mezi nimi bude určité procento radikálů, extremistů, nebezpečných lidí. Ti tady můžou pobývat třeba i desetiletí, než s něčím vyrukují. Vůbec mi nevadí soužití kultur nebo imigranti, sám mám v laboratoři víc cizinců než lidí z Česka. Ale pořád někde vzadu v hlavě mi sedí strach, že to jednou nedopadne dobře. Vidím to i na Turcích, kteří jsou v Německu. Ve Frankfurtu, kde jsem pobýval ještě jako Humboldtův stipendista, je spousta Turků a mám takovou teorii, že třetí generace bývá frustrovaná a radikální.
Říkal jste svůj názor Angele Merkelové?
Chtěl bych si o tom s ní popovídat, ale obávám se, že společně s panem Zahradníkem budeme mít na celou debatu, pokud to vůbec vyjde, deset patnáct minut. A taková diskuse vyžaduje půl dne nebo den, abych vysvětlil, co si myslím, a vyslechl si její názory. Je rozdíl mezi tím, co politik prezentuje veřejně a co je jeho vlastní názor, není to ta samá množina.
Angela potřebovala počítač
Jak se paní kancléřka dostala na začátku osmdesátých let do pražského Ústavu organické chemie a biochemie? Prý jí tam dohodil stáž její muž, kvantový chemik Joachim Sauer.
Angela dodělávala doktorát a potřebovala k tomu počítač. Tehdy nebyly v NDR počítače a Ústav organické chemie a biochemie měl zrovna nový počítač IBM. Zabíral celou místnost a měl menší paměť než dnešní flashdisky, ale tou dobou to byla velmi pokročilá technologie, kterou Angela potřebovala ke své práci. Přes Joachima, který ještě nebyl jejím mužem, se obrátila na Rudolfa Zahradníka, jestli by nemohla přijet do Prahy. A ten mě požádal, jestli bych se jí věnoval. Jednoho krásného dne přijela a já jsem ji vyzvedl a odvezl na ubytování na Mazanku. Zjistil jsem, že má dobré vybavení na tehdejší způsob práce s počítači – velkou kabelu na děrné štítky, pásky, výpisy a podobné věci. A začali jsme pracovat.
Nakonec vaše spolupráce vyústila v několik společných publikací.
Ano, mimochodem, tady mám několik rukopisů, které chci vzít s sebou na setkání. Slíbil jsem, že jí ukážu, že mám pořád ty originály. To jsem psal na svém prvním osobním počítači, který toho moc neuměl. Je to vytisknuté na inkjetové tiskárně. Obrázky a grafy se kreslily rukou, grafika v podstatě neexistovala. Když se udělala chyba, tak se to zabělilo. Jednou bych chtěl tyto rukopisy nechat v archivu ústavu, tak bych si přál, aby byly podepsané jak od Angely Merkelové, tak od Rudolfa Zahradníka.
Čím přesně se zabývají? Jaký byl přínos Angely Merkelové do vědeckého světa?
Dělali jsme jednu z prvních teoretických studií dnes elementární reakce, která by asi dnes nikoho neoslovila, ale tehdy to bylo jak metodicky, tak chemicky docela dobré, takže jsme byli schopni čistě na základě fyzikálních zákonů vysvětlit mechanismus reakce a vypočítat rychlostní konstanty reakce. Práce byla relativně dost citovaná. Dokonce před třemi lety to byla nejstahovanější práce Americké chemické společnosti za celý rok. Z čehož bych měl obrovskou radost nebýt toho, že si samozřejmě uvědomuji, že to lidé stahovali kvůli jménu Angely Merkelové na vědeckém článku, a ne proto, že by ještě dneska oslavovali tento článek.
Jak na práci s ní vzpomínáte?
Byla podobná, jako většina Němců – pečlivá, pracovitá, spolehlivá. Vyznačovala se nikdy nekončícím úsilím. Podobně, jako když necháte německé fotbalisty pět minut před koncem zápasu trochu nadechnout, protože si myslíte, že vítězství 3:0 už vás nemine, ale oni začnou šílet a můžete klidně prohrát. Moc hezky se s ní pracovalo. Měla taky smysl pro humor, byla to normální holka. Kromě té práce byla spousta dalších věcí, které jsme podnikali.
Co například?
Učila se vařit knedlíky, učila se česky. Měla dobrý základ z ruštiny, protože byla z NDR, tam byla ruština povinná, takže čeština jí nedělala takové problémy. Ne že by mluvila velmi plynně, ale když to bylo potřeba, tak se dokázala domluvit.
Vnímáte to tak, že byla spíš dříč, nebo byla skutečně talentovaná?
Byla talentovaná, zcela určitě. Znala spoustu věcí, kromě chemie měla slušný fyzikální základ, protože pocházela z laboratoře od profesora Lutze Zülickeho, kde se fyzice věnovali. Uměla si vymýšlet problémy a měla tah na branku, když je řešila. S ní byla práce radostná, to ani nebylo školení, spíš spolupráce.
Šicí stroj z NDR
Jaký byl ústav v době, kdy na něm Angela Merkelová působila?
To bylo právě za ředitelování pana doktora Šebesty, politika tady v podstatě neexistovala, prakticky nebyla politická šikana a vše se odbývalo na odborné úrovni. Jediné, v čem jsme měli limity, bylo někdy vybavení. Devizy nebyly, ale řada věcí se tady vyráběla s pomocí moc šikovných lidí ve vývojových dílnách. A chybělo volnější cestován po konferencích. Ale v době, kdy bych cestoval, jsem byl relativně hodně mladý, neměl jsem tým a byl jsem sólo voják, takže abych jezdil pětkrát za rok na konferenci, na to jsem neměl co nového prezentovat.
Takže mně to jednou za dva roky, kdy jsem mohl na konferenci, stačilo. U Angely to bylo třeba jinak, vyjet z NDR, byť na konferenci na Západ, bylo mnohem obtížnější než vyjet z Československa. Já jsem třeba strávil rok jako postdoktorální student v Americe u profesora Roalda Hoffmanna, nositele Nobelovy ceny za chemii. To je něco, co pro lidi z NDR nepřicházelo v úvahu.
Setkala se Angela Merkelová s profesorem Antonínem Holým, který ústavu přinesl takový věhlas a taky licenční smlouvy na jeho patenty, které ústavu vydělávají každoročně víc než miliardu?
Určitě ano, působila tam ve stejné době jako on. Ale asi si na to nebude pamatovat.
Prý dovezla vaší ženě z NDR šicí stroj.
Ano, dovezla víc věcí z NDR, zpátky si vozila třeba české sklo. Ale asi nejkurióznější bylo, když v Česku nebyly šicí stroje a moje žena jej potřebovala. Angela ho koupila v NDR a přivezla ho sem. Když ji na hranicích kontrolovali a ptali se, na co jej jako vědkyně potřebuje, řekla, že si potřebuje po práci odpočinout.
Jednou se prý také setkala se svou sestřenicí, která utekla na západ, u vás v Poděbradech.
Ano, byla tam vícekrát. Zašli jsme třeba na večeři nebo se stavovali s Joachimem, když si jeli prohlídnout Kutnou Horu. Přišla za mnou, jestli by se nemohli sejít s cousin, což je anglicky sestřenice i bratranec. Měl jsem v hlavě, že je to bratranec, takže doma jsme dělali šachy, abychom vyklidili dva pokoje, a Angela pak přišla s dívkou. Nejdřív jsem nechápavě koukal a pak mi došlo, že je chyba na mé straně.
Měli jsme hezký večer. Zůstaly tam pár dní, z Poděbrad si dělaly výlety, sestřenice jí přivezla kožich. A hlavně se bavily, protože se po dlouhé době viděly. Její sestřenice bydlela na západě, v Hamburku, ona v Berlíně a mezi nimi byla železná opona, takže styčný bod byla Praha a Poděbrady. A v Praze to nechtěly riskovat.
Gratulace ministryni
Jak jste pak reagoval na její vstup do politiky?
Mám vzpomínku z doby, kdy jsem byl ve Frankfurtu v roce 1991, kdy byla poprvé jmenovaná ministryní Kohlovy vlády. Když jsme se spolu bavili, nikdy neměla tendence mluvit o politice nebo o tom, že se jí chce věnovat. Věděl jsem jen, že je v Berlíně členkou mládežnické organizace, ale v té době to nebylo nic neobvyklého.
Odebírejte zprávy Aktuálně.cz přes aplikaci WhatsApp
Nepoužíváte WhatsApp? Zjistěte více >>
Jednou jsem přijel domů z univerzity a šel jsem si něco vařit. Pustil jsem si k tomu televizi a najednou slyším, že někdo jménem Angela Merkel byl jmenovaný do Kohlovy vlády. Říkal jsem si, že jde asi o nějakou shodu jmen, nicméně šel jsem se od sporáku podívat k televizi a vidím Angelu, jak si potřásá rukou s německým prezidentem. Hned jsem si šel najít adresu ministerstva na hlavní nádraží, protože tam byly všechny seznamy. Napsal jsem jí gratulaci a obratem jsem dostal poděkování.
A když byla zvolená kancléřkou?
Když končil Kohl, dalo se to čekat, byla jeho slečnou. Situace si říkala o to, aby se do čela Německa dostala dáma z hlavní politické strany a ještě z NDR. Řekl bych, že ty vlastnosti, které jsem u ní pozoroval coby u vědkyně, měla i jako politička. Pro mě je nepochopitelné, že se na politiku dala, opravdu jsem netušil, že takové vlohy má a do něčeho se pustí. Ale řekl bych, že ten svět dost změnila k obrazu svému. Nebo možná k obrazu svého okolí.
