Bělá pod Bezdězem – Několik budov obehnaných čtyřmetrovým plotem s ostnatým drátem lze snadno přehlédnout. Ze všech stran jsou obklopené borovými lesy a ze silnice není areál téměř vidět.
Tady, za zdmi detenčního tábora pro uprchlíky, žije několik měsíců až pět stovek nelegálních migrantů. Čekají na vyhoštění nebo transfer do země, která má vyřídit jejich žádost o azyl. Ostraha jim po převezení sem do Bělé-Jezové vezme mobily i peníze; na účtu jim před propuštěním na svobodu musí zbýt minimálně 400 korun na nakoupení nejpotřebnějších věcí a jízdenky.
"Dovnitř nemůžete. Odejděte za tu značku, zblízka fotit nesmíte," přikazuje dvojice ve stejnokrojích bezpečnostní agentury. Od vrátnice je to k oploceným budovám ještě zhruba 200 metrů. Na hřišti cizinci sportují, stočeného žiletkového drátu a policistů si snaží nevšímat.
Když zařízení pro zajištění cizinců, jak se uprchlický tábor oficiálně jmenuje, někdo nazve vězením, cizinecká policie i ministerstvo vnitra se okamžitě ohradí. Jenže soustava budov kriminál připomíná nejen zvenku. Zadrženým běžencům denní režim určují zaměstnanci tábora, večerka je v jedenáct. Po ní konec procházek po dvorku a všichni na ubikace.
Bývalé sovětské kasárny byly ještě před dvěma týdny úplně plné. Pak ministerstvo vnitra muselo kapacitu tábora zvýšit. U budov postavilo dokonce stany a kontejnerová obydlí. Teď se do areálu vejde 700 cizinců.
Kudy na vlak do Německa
"Kdyby o tom všichni nepsali, ani bych nevěděla, že tady uprchlíci žijí, problémy s nimi nejsou," říká zhruba šedesátiletá dáma na náměstí v Bělé pod Bezdězem. Uprchlický tábor a pětitisícové městečko dělí pět kilometrů. Z místního autobusového nebo vlakového nádraží cizinci po propuštění z tábora vyráží v drtivé většině případů směrem do Německa. Do země, kam stejně mířili, než je cizinecká policie chytila.
Obyvatelé Bělé jsou jedni z mála lidí v Česku, kteří mají s nelegálními migranty každodenní zkušenost. Žádné vyhrocené demonstrace s šibenicemi nebo varování před znásilňováním z úst krajně pravicových extremistů tady ale nečekejte.
Žena se sepnutými vlasy do drdolu se představuje jako Dana. V ruce drží ručník a říká, že uprchlíky ve městě občas potká. Ptají se jí, kudy se dostat na nádraží. "Nikdo z nich nedělal problémy. Samozřejmě po městě se říkají takové povídačky, někdo si vždycky něco vymyslí a bájí o tom, jak jsou nebezpeční a co už tady udělali," vysvětluje. Místním, kteří se migrantů bojí, připomíná, jak na Západ za komunismu utíkali Češi. "Taky tam, než jim úřady vyřídily papírování, bydleli v lágru. Jsou to přece lidi jako my," zdůrazňuje.
Že s běženci nejsou v Bělé problémy, potvrzuje i starosta Milan Lomoz. Z jeho iniciativy teď cizinecká policie propuštěným uprchlíkům nabízí odvoz na nádraží, aby nemuseli bloudit po městě. "Řekl bych, že místní jsou rozdělení do dvou skupin. Někteří se bojí a jiným je to v podstatě jedno."
Starosta Lomoz strachu nerozumí. Popisuje, že v nedalekých Kosmonosích je psychiatrická léčebna, ze které na konci července uteklo několik pacientů. "Těch bych se bál víc, o nich bylo známé, že mohou být nebezpeční. Vezměte si, co se stalo ve Žďáru nebo Uherském Brodě," připomíná.
Jako další příklad uvádí tři roky starou vraždu, kterou spáchal muž z Bělé pod Bezdězem. "Za nějakou dobu se ten vrah do Bělé vrátí. Doživotí nedostal. Toho bych se já bál spíš než zoufalých běženců, kteří se hrnou na autobus do Německa," říká šestapadesátiletý starosta Lomoz ve své kanceláři na radnici.
Proč jim nenechají nabít mobily?
Po vzpouře běženců na konci července se Bělá měla o víkendu dostat do centra pozornosti zase. Na neděli byla před táborem nahlášená demonstrace na podporu uprchlíků. Policie se obávala střetů s odpůrci. Výsledek? Běžence přišlo podpořit zhruba dvacet lidí, jeden člověk protestoval proti protestujícím. "Novináři a policisté byli vůči demonstrantům v převaze tak jedna ku čtyřem, odhaduju," vypočítává s úsměvem starosta Lomoz.
Obyvatelé Bělé pod Bezdězem často připomínají, že město nemá s uprchlickým táborem moc společného. Když z tábora běžence propustí, ve městě nezůstávají, kupují si jízdenku na autobus nebo na vlak a vydávají se do Německa. Mají totiž několikadenní doklad, takzvaný výjezdní příkaz, a musí opustit Česko.
Do přímého kontaktu s cizinci přijdou místní hlavně na náměstí, kde autobusy zastavují. Dorozumívají se s nimi různě. "Někdo z nich má třeba papír, že se potřebuje dostat například do Děčína, tak mu poradím, jakým autobusem má jet," říká rázně žena, která u autobusové zastávky prodává zmrzlinu. Vypráví, že ji běženci často prosí, jestli by si nemohli nabít mobily.
"Támhle v táboře jim ho zabaví a za tu dobu, co tam jsou, se samozřejmě vybije. Já je tady nechci, ale proč jim ty mobily aspoň nenabijí, to já nechápu," podivuje se a spěchá v tropickém horku obsloužit dalšího zákazníka.
Do vypuknutí uprchlické krize v zařízení, které nechal otevřít někdejší ministr vnitra Jan Ruml, žili především Ukrajinci. V posledních měsících se osazenstvo tábora úplně změnilo. Bělští si musejí zvykat na kontakt se Syřany, Iráčany nebo Afghánci. Strach z neznámé kultury obyvatelům středočeského městečka pomáhá mírnit kladná osobní zkušenost s uprchlíky. V tom může být Bělá příkladem i pro další česká města.
