Stejně jako řada dalších nemocných dětí. Do pokoje s blikajícími přístroji a televizí přichází mladý muž, nasazuje si červený nos, obléká bílý kabát.
"Nejsem tady od toho, aby mě to dojímalo," říká Jan Hrubec, alias Doktor Traktor. "Ale abych děti pobavil a narušil stagnaci."
Chodbou plzeňské nemocnice se pomalu blíží drobná dívka, kapačka, kterou s sebou veze, ji brzdí. Pomalu jde k barevné herně i malý chlapec s obvázanou hlavou, maminka ho doprovází. Starší děti si pohrávají s mobily.
Za chvíli sem dorazí zdravotní klauni. "Nevím, jestli se mám těšit," říká třináctiletý Petr. "Bojím se, že to bude hlavně pro malé děti."
Nakonec ale i Petr usedá na židli mezi desítku dětí. "Já jsem doktor Traktor a tohle je má sestra Svíčková," představuje se mladík s červeným nosem, kostkovanými kalhoty a bílým pláštěm. "Připravíme si s vámi vánoce podle návodu."
Postupně rozvíjí klauni řadu gegů, děti se smějí. "Já už se těším," křičí radostí malý kluk s obvázanou hlavou. "Budeme dělat cukroví."
Děti zdobí pracně složený stromeček kuličkami z bublin bublifuku, klaunům v rukou ožívá mrtvý kapr. Nakonec s basou a malou kytarou rozjedou klauni koledu Veselé vánoční hlody, děti se smějí, nakonec zazpívají koledu správně a po hodině vše končí.
"Děti, jděte na pokoj, bude velká vizita," vrací sestra malé pacienty do reality. Desetiletá Kačka, která se léčí s cystickou fibrózou ještě dává klaunům lentilky.
"Byla to sranda," Petrovy obavy, že to bude jen pro malé se nenaplnily. "Je to dobře, že sem přišli, všichni jsme se pobavili."
Úspěchem je úsměv
Pro dvojici s červenými nosy ale práce nekončí. Čeká je těžší část, vyráží na pokoj za dětmi, které kvůli svému stavu nemohou do herny dojít. Vchází na oddělení dětské onkologie.
"To bylo neuvěřitelné," říká sestra Svíčková po návratu z prvního pokoje, kde leží dvě malá děvčátka v těžkém stavu. "Když jsme tam přišli byly hrozně smutné, pak ale zvedly hlavu, zaujalo je to a dokonce se usmály. To je pro nás úspěch."
Klaunský duet pokračuje s basou do dalšího pokoje. S některými dětmi jsou tu jejich rodiče, někteří jako Žaneta tu leží sami už několik týdnů, stejně jako malý Kuba, ve vedlejší postýlce.
"Podržela bys mi prosím kabelku, je to Christian Dior, koupila jsem ji na hlavním nádraží," vtipkuje sestra Svíčková. Žaneta se nahlas směje a přestože ji bude osmnáct, se zaujetím klauny pozoruje a směje se jejich vtípkům. Nakonec s nimi zpívá koledu.
"Je to fajn," říká Žaneta. "Aspoň tu nevidíme pořád to samé, televize a stěny." Na tváři malého Kuby se ale úsměv vykouzlit nepodařilo. Klauni rozdávají oběma pacientům úzké balónky, pár hmaty z nich dělají zvířátka, je libo žirafa nebo myška.
Chvíli potom, co klauni z pokoje odešli, pípá přístroj u Kubovy postele. Žaneta volá sestru: "Kuba už dokapal, přijďte mu to vyměnit." Sestru Svíčkovou střídá skutečná sestra a do pokoje se vrací každodenní stereotyp.
Nejen pro děti
Klauni jsou zpocení, převléknout se a spěchají do další nemocnice.
"Když jsem chodil na onkologii ze začátku, byl jsem dost vyděšený," vzpomíná na své začátky před dvěma lety Doktor Traktor, Jan Hrubec (30). "Nejdřív jsem viděl jenom tu nemoc, ale postupně se člověk oklepe a pochopí svůj úkol v téhle situaci."
Jan Hrubec dělá zdravotního klauna dva roky, kromě toho hraje v loutkovém divadle. "V některých nemocnicích nás moc nepřijímají, ale už se to hodně zlepšilo," říká. Bavení dětí v nemocnici ale nepomáhá jen malým pacientům.
"Hodně to dává i mě samotnému," říká. "Vždy, když vidím těžce nemocné děti, tak si uvědomím, jaké prkotiny to vlastně ve svém životě řeším."
Sestra Svíčková chodí bavit děti do nemocnic už šest let. Mirka Vydrová hraje zároveň v loutkovém divadle a učí dramatiku. "I když nejsem v dobré náladě, tak mě tohle vždy přinutí dostat se do ní," říká. "Naučilo mě to zacházet s těžkými situacemi s optimismem."
Tito dva klauni chodí do nemocnic zhruba dvakrát týdně. V Česku je profesionálních zdravotních klaunů už dvacet.
Profíci s rudými nosy
A nejsou to ledajaký taškáři. Je to skupinka profíků, divadelníků, kteří se rozhodli následovat američana Garyho Edwardse. Před devíti lety přinesl do Čech myšlenku léčby humorem, několik let financoval projekt z vlastních úspor a sám chodil do nemocnic těšit děti.
"V Evropě žiji už skoro třicet let, Česko se mi vždycky líbilo a český jazyk mi přišel velmi zajímavý. Když se naskytla po revoluci možnost sem jít, tak jsem se sem přestěhoval," vzpomíná Edwards. "Takový projekt tu neexistoval, tak jsem se rozhodl do toho jít."
Dnes padesátisedmiletý muž studoval v Kalifornii hudbu a divadlo, posléze i klaunství a pantomimu, bavil nemocné děti ve více než dvaceti zemích. Před třemi lety rozjel tento projekt i na Slovensku, zdravotní klauni začínají také v Maďarsku a Slovinsku.
Pokud se podaří sehnat potřebné finance, chce Edwards zahájit obdobný projekt zaměřený na seniory. "Nic takového tu neexistuje," říká klaun. "Za chvíli budu sám senior a budu rád, když za mnou někdo bude chodit a potěší mě."
Klaunův dar
Začátky klauna v českých nemocnicích ale nebyly jednoduché, lékaři na to nebyli zvyklí. "Posledních pár let se to ale zlepšilo, klaun se pomalu stává součástí léčebného procesu," říká Edwards. "Je znát velká změna ze strany lékařů a sester. Pořádám pro ně semináře, jak sami mohou humor při práci s dětmi používat. Je o to větší zájem, než kolik mám času."
Podle Edwardse je změna postoje nemocnic ke zdravotním klaunům součástí trendu ve zdravotnictví.
"Je vidět, že se zlepšuje kvalita péče, vidím velkou změnu za posledních pět let v přístupu k pacientům, k jejich právům," říká. "Dnes už je běžné, že v nemocnicích mají pokoj pro rodiče, nebo i kuchyň, kde mohou sami pro děti vařit. Je velmi důležité, že se nemocnice takto otvírají."
Klauni v Česku našli i podporu u ministerstva zdravotnictví, to v loňském roce zaplatilo výzkum klinické psychologie, který ukázal, že pokud klauni dvakrát týdně navštěvují nemocné děti, krátí se jejich adaptace na nemocniční prostředí, rychleji opadává strach a zlepšuje se jejich psychický stav. Klauni v rámci výzkumu bavili děti na onkologii v Praze Motole a Brně.
"Takhle práce je pro mě moc důležitá," říká Edwards. "Dostávám neustále ten nejhezčí dar. Krásný smích a radost vážně chronicky nemocných dětí. V prostoru, který není nijak s radostí spojen, je to opravdu velký dar."
