Praha - Propuštěný vězeň David Z. se do běžného života vracel jen velmi obtížně. Od státu dostal jen pár stovek, byl bez práce, bez ubytování. Když naposledy v roce 2012 prošel branami věznice, vydal se na úřad práce. Registrovaný tam je dodnes, navíc ho tíží dluhy, které stejně jako jiní vězni nezvládal během výkonu trestu splácet.
Davidův příběh věrně dokládá, jaké těžkosti čekají na vězně na svobodě. Deník Aktuálně.cz oslovil kromě Davida ještě jednoho bývalého trestance, aby se pokusil odpovědět, proč stát neumí propuštěným pomoci v návratu na svobodu a proč se čím dál více vězňů za mříže vrací.
A kde tedy leží příčiny nedávno zveřejněných nelichotivých statistik ministerstva spravedlnosti, podle nichž za poslední roky dramaticky roste počet opakovaně odsouzených. Recidivistou se stává prakticky každý druhý vězeň.
Z vězení na úřad práce
David Z. musel za mřížemi věznic v Bělušicích a Stráži pod Ralskem strávit dva roky kvůli podvodu a krádeži. "Já jsem vždycky makal dobře. A teď mám jen brigády," řekl pro Aktuálně.cz.
"Práci dodneška nemám. Dělal jsem si kurz svářeče, ale stejně jsem nic nedostal. Ani na pracáku nic nenabízí, protože pro bývalé vězně práce není. Nikdo je nechce," podotkl.
To jiný vězeň Lukáš S. měl větší štěstí. Ujala se ho rodina. Příbuzní na něj nezanevřeli a sehnali mu práci. Nejdříve zastával různé administrativní pozice. "Bez pomoci rodiny a přátel nevím, co bych dělal. Pomoc od státu se rovná tragédii," řekl Lukáš.
Ve vězení strávil čtyři a půl roku za podvod a zvýhodňování věřitele. I když je již od roku 2010 na svobodě, stále ho tíží velké dluhy. Odmítá však uvést, kolik přesně peněz má ještě vrátit.
Dluhy splácet nelze
Závazky trápí i druhého bývalého trestance Davida. Prý jde ale spíše o "drobné". Získat místo v ubytovně se mu podařilo až díky sociální pracovnici a občanskému sdružení Lighthouse, které nabízí od roku 2010 pomoc těm, kdo skončí ve vězení nebo ve vazbě.
Dnes je spolek v kontaktu se zhruba padesátkou osob, které si již odpykaly svůj trest. Obživu ale získal od úřadu práce pouze jeden z nich. "A to jen díky dotačnímu programu, kdy ho po šesti měsících stejně propustili," uvedl ředitel spolku Petr Schneedörfler.
Právě díky sdružení Lighthouse dosáhl David na příspěvek na bydlení. Když opustil vězení, dostal od sociálky 500 korun, dalších 1 200 korun měl ušetřených z pobytu za mřížemi. A první podporu v nezaměstnanosti začal čerpat téměř po dvou měsících.
Na splácení dluhů to ale zdaleka nestačí. "V kriminále se na mě nasypaly exekuce a nejde je splácet," podotkl David.
Možnost osobního bankrotu, která může lidem pomoci ukočírovat dluhovou past, podle Davida není pro lidi, kteří pykali ve věznicích. Ani řízené oddlužení totiž údajně nestačí závazky mazat. Třeba proto, že na svobodě zůstávají bez práce a předtím si ve věznicích málo vydělají.
Neziskové organizace opakovaně upozorňují, že stát neadekvátně odměňuje pracující vězně. Podle poslední ročenky Vězeňské služby si každý měsíc přijdou vězni v průměru na 3 777 korun.
Tím ale stát šetří, protože základ, který si vězeň může vydělat, leží na 4 500 korunách. Tato částka se navíc od roku 1999 nezměnila, přestože životní náklady za patnáct let vzrostly.
"Dokud nebudou odsouzení za plnohodnotnou práci adekvátně odměňováni, nebudou schopni dluhy splácet," upozorňuje Petr Schneedörfler ze spolku Lighthouse.
Vězni nejsou připraveni na život venku
Bývalí vězni se podle svých slov potýkají také s negativními reakcemi společnosti. Lidé je vnímají jako kriminálníky a osud vězňů je nezajímá. "Skrz prsty se dívají hlavně lidé v okolí. I po čtyřech letech mé svobody," vypráví Lukáš S. a připouští, že bez podpory rodiny by to měl složitější.
"Mám pár kolegů, které jsem ve vězení poznal a měli to hodně těžké. Snažili se, ale neměli nikoho, kdo by jim pomohl," dodal.
Petr Schneedörfler upozorňuje také na to, že odsouzení nejsou na život venku připraveni. Neumí napsat životopis, řešit věci na úřadech či exekuce. "Za dva, tři nebo pět let pobytu za mřížemi se změní spousta věcí a odsouzení je neznají," uvedl ředitel sdružení Lighthouse. V samotných věznicích se přitom žádná školení nekonají.
Ministerstvo spravedlnosti samo přiznává, že recidiva je velkým problémem. Skládá proto nyní pracovní skupinu, která má navrhnout sadu řešení, jak snížit počet opakovaných trestů.
Například Probační a mediační služba, která dohlíží na dodržování soudních nařízení, navrhuje zřízení probačních domů. Osvědčily se například v Norsku a vězni v nich mohou po propuštění dočasně bydlet, pokud nemají vlastní zázemí.
