Praha - Profesionální pěstounská péče v České republice funguje teprve dva roky a už na ni míří z řad poslanců kritika. Skupinka zákonodárců v čele s Jitkou Chalánkovou (TOP 09) dokonce volá po změně zákona. Diskusi zažehl případ z Norska, kde místní úřady odebraly české matce dvě její děti a několik let je vychovává pěstounská rodina.
Podle Chalánkové tak i Česku hrozí, že se z profesionálního pěstounství, za které lidé dle zákona dostávají 20 tisíc korun měsíčně, stane zneužitelný byznys. Ministerstvo práce a sociálních věcí i odborníci ale s tvrzením nesouhlasí.
"Vlastně bychom se vraceli do doby před 20 lety, kdy byla preferovaná ústavní péče. Jestli se tohle stane, tak to bude mezinárodní ostuda pro Českou republiku," říká v rozhovoru s Aktuálně.cz ke snahám o změně zákona Věduna Bubleová, ředitelka Střediska náhradní rodinné péče. Za pěstouny stojí. "Ze všech výzkumů víme, co dělá pobyt s dětmi zejména v útlém věku v ústavním prostředí. Vidíme, jak děti vývojově v pěstounských rodinách rozkvetou a jak se jejich vývoj posouvá oproti dětem, které žijí v ústavní péči," dodává odbornice.
Aktuálně.cz: Jsou výtky směřující k profesionální pěstounské péči na místě?
Věduna Bubleová: Přijde mi to jako naprostý výsměch a ostuda, že v současné době, kdy se všichni odborníci snaží o to, aby zejména nejmladší děti vůbec nekončily v ústavech, znovu diskutuje o vhodnosti pěstounské péče. To, co se teď děje, je z hlediska vědeckého, psychologického i etického zcela nemorální. Vlastně bychom se vraceli do doby před 20 nebo dokonce 60 lety, kdy byla preferovaná ústavní péče. Jestli se tohle stane, tak to bude mezinárodní ostuda pro Českou republiku. Samozřejmě že novela o sociálně právní ochraně má své nedostatky, protože se v podstatě teprve zavádí. A vždycky, když se něco zavádí, tak se najde mnoho odpůrců.
A.cz: Jaké změny by si tedy ten zákon zasloužil?
Není možné, aby se z jednoho případu udělalo něco obecného a uškodilo to všem našim dětem, které můžou vyrůstat v přechodné pěstounské péči a pak jít do milující adoptivní rodiny.
Určitě bych podpořila příbuzenskou pěstounskou péči. Máme hodně prarodičů, kteří by mohli pomoci v příbuzenské pěstounské péči. Dál bych byla velmi pro, aby se dbalo na kvalitu služeb, které doprovází pěstounské rodiny, ať už jsou to orgány sociálně právní ochrany nebo neziskové organizace. Byla bych ráda, aby je provozovali kvalitní odborníci, profesionálové, ne jen tak někdo. Protože ti pěstouni si zaslouží odborné doprovázení.
Norsko je nešťastná kauza
A.cz: Jsme tedy stále oproti ostatním zemím pozadu?
Jsme v podstatě jednou z posledních zemí, kde jsou malé děti ještě v kojeneckých ústavech a v ústavních zařízeních. Všude kolem nás je v podstatě zákaz umisťování dětí například do 6 let vůbec do ústavní péče. Vezměte si Slovensko, které má stejnou historii jako my. To už před dvěma lety umisťování do ústavní péče zakázalo a profesionální pěstounská péče funguje již 10 let. Spolupracujeme s nimi a vidíme, jak je úžasné, když malé děti nemusí vyrůstat v ústavním prostředí.
A.cz: Například poslankyně a členka sociálního výboru Hana Aulická Jírovcová (KSČM) ale tvrdí, že model pěstounů je západní výmysl, který nemůžeme bezmyšlenkovitě aplikovat u nás. Není to ale náhodou naopak český nápad?
Přesně tak. Zákon o pěstounské péči, o který bojovali naši přední psychologové a pediatři, vznikl v té nejtěžší době. Věděli, že pěstounská péče může dobře suplovat rodinu a že je stokrát a tisíckrát lepší než ústavní péče. Naše historie sahá do hlubokých 60. let totalitního systému, kdy jsme tu měli osvícené lidi, kteří hovořili podobným způsobem jako já. Zákonodárci by nás neměli strašit tím, že chceme něco přebírat ze zahraničí. My, co v téhle oblasti pracujeme roky, moc dobře víme, z čeho vycházíme, jaká je historie náhradní rodinné péče, co znamenala první republika pro náhradní rodinnou péči, kterou komunistický režim naprosto zlikvidoval. Ústavní péče funguje v České republice od roku 1948, kdy proběhlo znárodňování a lidé hromadně utíkali. Z opuštěných domů pak právě vznikaly dětské domovy. Prosím paní poslankyni, nechť si tyto výzkumy přečte nebo ať se přijde zeptat tam, kde tomu lidé rozumějí, a ať se neveze jen na boomu jedné velké kauzy.
A.cz: Diskusi o pěstounství rozvířila právě ona kauza s dětmi z Norska. Je v tomto případě obava na místě?
To je naprosto nešťastná kauza, která se zobecňuje. Vezměte si, kolik věcí se děje, a já si myslím, že z jedné smutné kauzy, která takhle vypadá a dopadla, a je v pořádku, že se to Česká republika snaží řešit na mezinárodní úrovni, ale rozhodně to neznamená nic proti dlouhodobým výzkumům a tomu, co my děláme s dětmi v ústavní péči tady u nás. Takže, prosím, oddělme to a buďme v tom rozumní. Není možné, aby z jednoho případu se udělalo něco obecného a uškodilo to všem našim dětem, které můžou vyrůstat v přechodné pěstounské péči a pak jít do milující adoptivní rodiny. Já bych jí ráda vzkázala, ať bojuje za děti v Norsku, ale ať nechá naše děti na pokoji, když tomu nerozumí.
Byznys z toho nikdy nebude
A.cz: Hlavní argument paní Chalánkové proti pěstounství je ten, že se z toho stane byznys a ti lidé si tím budou vydělávat.
To rozhodně ne, to je opět mylná představa a nevím, kde paní Chalánková tyto informace bere. Byla bych moc ráda, kdyby si přečetla nějakou vědeckou literaturu o náhradní rodinné péči, o vývoji opuštěných a ohrožených dětí. Absolutně s tím nemohu souhlasit, protože pěstounství je náhrada adopce nebo běžné rodiny. Pěstounství je v podstatě poslání i povolání zároveň. Samozřejmě i dlouhodobí pěstouni musí počítat s tím, že ty děti se berou domů, ale ty děti mají své rodiny, jinak by přece mohly jít do osvojení. Já jsem naopak velmi ráda, protože zejména u přechodné pěstounské péče i u té dlouhodobé je to služba a práce tomu dítěti 24 hodin denně.
A.cz: Poslankyně Chalánková by ale chtěla, aby pěstouni povinně kromě péče o dítě ještě pracovali.
Myslím, že pěstounství je tak důležité zaměstnání, že o tom nemůže být řeč. Jestliže chceme tuto službu vykonávat profesionálně a kvalitně, je potřeba, aby ti lidé zůstávali doma.
A.cz: Takže ta finanční motivovanost chybí?
Jestli si někdo myslí, že by se z toho mohl stát byznys, tak se mýlí. Než se zájemci stanou pěstouny, procházejí ročním prověřováním, kontrolují je sociální pracovníci i psychologové. Ve většině případů jsou to kvalitní odborníci, kteří rozpoznají, jaká je jejich motivace. Když se přihlásí nějaký psychopat nebo člověk, co si řekne, že je na úřadu práce a bude se pěstounstvím živit, odhalí ho.
A.cz: Takže to není žádná výnosná "práce"?
Ať si to někdo zkusí a uvidí, kolik ho ta péče o dítě stojí, co všechno pro něj dělá. Když si to vezmete, sestřičky a lékaři jsou za péči o děti také placení, ale jsou s nimi pouze určitou dobu. Tihle lidé si berou dítě, které potom předají dál, budou se o něj starat. Nikdo nedovolí, aby si tím někdo vydělával.
Pěstouni proti ústavům
A.cz: Jaké jsou tedy výhody pěstounství oproti ústavní péči?
Pěstounská péče
Dlouhodobá pěstounská péče
Za péči o jedno dítě dostane pěstoun příspěvek 8 tisíc korun měsíčně. Za péči o dvě děti stát vyplácí 12 tisíc, za tři pak 20 tisíc korun. Za každé další dítě dostanou pěstouni další čtyři tisíce navíc. Stát navíc vyplácí zvláštní příplatky na uhrazení potřeb dítěte, které se v závislosti na věku a zdravotním stavu dítěte pohybují od 4 500 po 8 700 korun měsíčně. V roce 2013 bylo v pěstounské péči přes 14 tisíc dětí.
Přechodná pěstounská péče
Pro pěstouna jde o klasické zaměstnání, za které dostává 20 tisíc korun hrubého měsíčně bez ohledu na to, kolik dětí má zrovna svěřeno. Peníze dostává i v době, kdy právě o žádné dítě nepečuje. Plat může dostávat pouze jeden člen rodiny zároveň. Krátkodobou pěstounskou péči poskytují více než tři stovky českých rodin.
Ze všech výzkumů, světových i našich, víme, co dělá pobyt s dětmi zejména v útlém věku v ústavním prostředí. Náš výzkum například ukázal, jak dobře se daří dětem, které vyrůstají v přechodné pěstounské péči a pak jdou do milující adoptivní rodiny.
A.cz: Často se argumentuje tím, že pěstounská péče je jen přechodná a dítě je pouze zmatené.
To absolutně nepřipouštím, výtky o škodlivém vlivu střídání péče jsou liché. Vezměte si, kolika zařízeními, kojeneckými ústavy za doprovodu sestřiček a lékařů jedno dítě projde, než se dostane do rodiny. Vidíme, jak děti vývojově v pěstounských rodinách rozkvetou a jak se jejich vývoj posouvá oproti dětem, které žijí v ústavní péči.
A.cz: A co tedy z výzkumů vyplývá?
Já jsem měla tu čest spolupracovat s profesorem Zdeňkem Matějčkem, který je jedním z autorů koncepce pěstounské péče. Společně jsme dělali dlouhodobý výzkum o vlivu ústavní péče a různých druhů prostředí. Měli jsme pět skupin ohrožených dětí – děti z dětské vesničky, z pěstounské péče, děti z dětských domovů, děti z nechtěného těhotenství a k tomu jsme měli kontrolní skupinu. Děti, které celý život prošly ústavním prostředím, vykazovaly velmi nízký sociální status, měly problémy v mezilidských vztazích, se začleněním se do společnosti, v partnerství. Byla bych moc ráda, kdyby se naši zákonodárci o tato sledování zajímali a věděli, jak je obrovský rozdíl v tom, když dítě vyrůstá v pěstounské rodině nebo v ústavní péči.
A.cz: Snažíte se zákonodárcům nějak radit?
Minulý rok naše Středisko dělalo výzkum rok po novele sociálně právní ochrany. Teď se pokusíme výstupy připravit a předložit je na patřičná místa. Je totiž naprosto nepřijatelné, aby zákonodárci, kteří naprosto nerozumí osudům opuštěných dětí, neznali dlouhodobé výzkumy o škodlivosti ústavní péče na psychický i somatický vývoj dětí.
