Proč jste musel před třinácti lety odejít z Afghánistánu?
Spolupracoval jsem s českou organizací Podané ruce. Jezdil jsem na stáže do Česka a na základě zkušeností, co jsem získal, jsem založil několik klinik v Afghánistánu. V roce 2006 jsem byl unesen Tálibánem. Musel jsem zaplatit určitou sumu. Dokonce chtěli, abych pro ně pracoval.
Když mě pak propustili a já dorazil do Kábulu, informoval jsem policii. Kvůli tomu mi pak Tálibán začal dělat problémy. Chvíli jsem tomu odolával, ale pak už to dál nešlo. Mezitím přišla nabídka z Česka, abych se tam přesunul. Zpočátku jsem nechtěl, ale pak jsem to probral s rodinou a následně jsme se rozhodli, že nabídku přijmeme.
Jaké pro vás bylo opustit rodnou zemi?
Samozřejmě že to není jednoduché, když tam necháváte život, který jste si sám vybudoval. Na několika klinikách pro vás pracuje sto lidí a jste tak nějak známý. A pak emigrujete. A to jenom z důvodu, že byl váš život i život vaší rodiny v ohrožení. Takže když emigrujete z tohoto důvodu, začátek v jiné zemi není jednoduchý. Ale nejdůležitější je, že nejste v ohrožení života, že nejste v nebezpečí. To jsme zpočátku brali jako obrovskou výhodu. Ale to, o co jsem přišel, mě bolí doteď.
V Česku jste tedy musel začínat od nuly. Jaké to bylo?
Není to jednoduché. Čeština je úplně jiná řeč. Když jsem tu byl na krátkou dobu v letech 2004 až 2005, naučil jsem se vlastně jen "ahoj " a "dobrý den". Když jsme pak s rodinou dorazili do Česka, bylo pro nás velmi těžké naučit se česky. Pro děti to samozřejmě nebyl takový problém. Začaly chodit do mateřské školy a následně do první třídy, takže díky tomu se jazyk naučily velmi rychle.
Pro mě emigrace nebyla úplně jednoduchá. Obzvlášť když jsem léta pracoval v oboru medicíny a v Česku jsem takovou možnost neměl. Zpočátku to pro mě bylo opravdu těžké, zvlášť pak pro moji maminku, pro kterou to byl přesun do úplně jiné kultury. Postupem času ale začalo všechno nějak fungovat. Jak jsem řekl, pro nás bylo nejpodstatnější, abychom byli v klidu a neohrožoval nás Tálibán.
Proč jste v Česku nemohl začít pracovat ve svém oboru?
Kvůli obrovské byrokracii na ministerstvu zdravotnictví. Zpočátku mi nebyl uznán ani diplom. Jen proces jeho uznání trval dlouhé roky. Člověk pak stejně musí udělat zkoušky, a to i když pracuje v oboru třeba deset let. Musíte umět vše od A do Z a to není pro psychiatra, který má třicet nebo třicet pět let, jednoduché. Z toho jsem byl neskutečně zklamán.
Na jednu stranu jsme byli rádi. Byli jsme v Česku, kde naše životy nebyly v ohrožení. Děti mohly v klidu chodit do školy a my jsme neměli strach, že je někdo unese. Ale co se týče mé profese, tak to byla jedna velká katastrofa.
Systém v Česku je extrémně složitě nastavený. Bohužel. Když sem přijede lékař z třetí země, tak to je opravdu katastrofa. Znal jsem třeba lékaře, který dělal chirurgii čtyřicet let a tady pak pracoval ve firmě, která prodává kuřata. Člověk, který pracoval s českými vojáky v Bagrámu nebo Kábulu, tady musel prodávat kuřata.
Česko a Afghánistán jsou dvě velmi odlišné země. Prožil jste po přestěhování do Česka kulturní šok?
Pro mě osobně to nebyl velký rozdíl. Znal jsem Čechy v Afghánistánu. Cestoval jsem po celém světě, ačkoliv jsem nikdy neměl v plánu emigrovat. Kultura je tu jiná a člověk ji musí akceptovat. Když žiju v Česku, musím akceptovat zdejší zákony a pravidla. Prostě se podle toho musím řídit. Ani naše děti s tím neměly problém.
Pro moji matku to bylo složitější. Když chodila po ulici a viděla třeba, že kluk se drží za ruku s klukem, tak to moc nechápala. Podobně když na ulici políbil manžel manželku nebo přítel přítelkyni. Když něco podobného viděla v televizi, tak říkala, ať to vypneme, že to nechce vidět. Ale časem si i ona zvykla.
A jak na vás reagovali Češi?
Do roku 2014 opravdu bez potíží. Pak začala migrační vlna a nechci říct, že nás všechny hodili do jednoho pytle, ale už to nebylo ono. Některým lidem bylo jedno, že jsem do Česka dorazil už před dlouhou dobou, že děti chodí do školy a syn tu hraje hokej.
Ten měl obrovské potíže s kluky z jiných klubů, kteří mu nadávali do teroristů a podobně. V Brně žije padesát až šedesát Afghánců a jsou to vzdělaní lidé. Nikdy v životě s nikým neměli problém. Mají české rodiny. Jsou to suproví lidé. Každý má svůj byznys, zaměstnávají Čechy a tak dále.
Jak těžké to je, když vám lidé jenom kvůli vašemu původu říkají, že jste teroristé?
Je to směšné, ale člověk z toho má velmi špatný pocit. Vždyť my sami před terorismem utekli. Ale vlastně mi to bylo celkem jedno, takové lidi jsem ignoroval. Pokud byli se mnou schopni nějak debatovat, tak jsem s nimi mluvil, ale když jsem viděl, že s nimi nemá smysl mluvit, tak jsem je jednoduše ignoroval. A to jsem radil i svým dětem. Mezi lety 2017 a 2019 se to však opět zlepšilo. Ale tehdy to nebylo příjemné.
Česko tento týden evakuovalo řadu Afghánců, někteří se patrně budou chtít v zemi usadit. Jak složité to pro ně může být?
Budou mít klidný život. Budou mít život beze strachu, ale musí se adaptovat. Musí se integrovat do komunity. Děti musí chodit do školy. Musí si tu vybudovat svůj život jako běžný obyvatel Česka. Nesmí mít žádné problémy se zákonem. Myslím ale, že jsou na to připravení. S Čechy už pracovali a jsou to vzdělaní lidé.
Začátky pro ně samozřejmě nebudou jednoduché. Už jenom kvůli papírování. Všichni víme, jak funguje byrokracie v Česku, ale i celkově v Evropě. S nadsázkou se dá říct, že když zvednete nohu, musíte mít všechno podepsané, a když dáte nohu zpátky na zem, musíte to mít podepsané znovu. A to opravdu nebude jednoduché. Ale hlavní je, že jsou v bezpečí.
Co vůbec cítíte, když sledujete současnou situaci v Afghánistánu?
Myslím na to každou chvíli. Mám to v hlavě. Když spím, tak se mi o tom zdá. Vidím vystrašené lidi. Nikdo to nečekal. Za 48 hodin je celý Afghánistán pryč. Začalo to s Herátem a druhý den Kábul. Byl to jeden velký šok a člověk prostě neví, co se stane.
Moje rodina, strýcové a tety jsou v nebezpečí. Kontaktoval jsem celou svou rodinu. Nejhůř na tom je bratranec, který pracoval ve vládě. Byl několikrát pronásledován. Nemůže mi ani po telefonu říct, kde se svou rodinou bydlí. Jen občas zapne telefon a napíše mi zprávu o tom, co se děje. Mám velký strach o své příbuzné, o svou rodinu.
Můžete jim vůbec odsud z Česka nějak pomoct?
Kontaktoval jsem ředitele organizace Podané ruce, jestli by jim nemohl pomoci. Je mi celkem jedno, jak se dostanou do Česka, hlavně aby byli naživu. Bratranec má dvě dospělé sestry a hrozí, že se budou muset provdat za nějakého Táliba. Hrozí, že budou znásilněny.
Hlava mi to nebere. Dvacet let jsme proti terorismu bojovali, přesto je Tálibán zpět a jsme přesně tam, kde jsme byli v roce 2001. Tálibán sice slibuje, že ženy budou chodit do práce, že lidi, kteří proti nim bojovali, nechají na pokoji, ale od včerejška nebo předvčerejška Tálibán bije, mlátí a pronásleduje lidi.
Prochází domy a zjišťuje, kdo pracoval pro vládu. A když byl včera Den nezávislosti Afghánistánu a lidé demonstrovali proti Tálibánu, tak je Tálibán zbil. Nevěřím mu a nevěří mu devadesát procent obyvatel Afghánistánu. A i když pak Afghánci mluví s médii a říkají, že je klid, tak mají strach.
Říkal jste, že vás Tálibán tehdy unesl. Dokážete nějak popsat mentalitu jejich bojovníků?
Je to mentalita, která roky bojovala proti demokracii a nadále proti ní bude bojovat. Mají v tom prsty i sousední země. Nechci jmenovat, ale víte, která to je. Vlastně v nich vyrábí tálibánce a posílají je do Afghánistánu. Cílem Tálibánu je udržet lidi ve strachu. Když někdo krade, nebude potrestaný podle zákona, ale bude potrestaný, jak oni řeknou. Třeba mu useknou ruku. Mají nedemokratickou mentalitu. Nejsem zastáncem těchto lidí a nemám je rád.
Dokážete odhadnout, jaká budoucnost teď Afghánistán čeká?
Uvidíme. Jak říkám, dvacet let jsme fungovali, investovaly se miliardy, v Afghánistánu působily mezinárodní síly. A teď jsme vyměnili rok 2021 za rok 2001. V Afghánistánu opět vládne Tálibán. Nikdo neví, co stane. Ale nevěřím, že bude klid.
