Brno – Když Iráčanka Halah hovoří o své minulosti, působí vyrovnaně. Jako typický uprchlík rozhodně nevypadá, je dobře oblečená, usměvavá. Její přímé vystupování kontrastuje s tím, co v Iráku spolu s rodinou prožila.
"Když džihádisté obsadili Mosul, stopli přívod vody do okolních měst. Tři měsíce netekla pitná voda a nešla ani elektřina," popisuje v brněnském hostelu, kde spolu se sestrami bydlí. Příjezd její rodiny a dalších desítek křesťanských utečenců do Česka zařídila nadace Generace 21.
Halah a dalších třiadvacet Iráčanů v hostelu hned naproti kostelu svatého Michala v historickém jádru Brna pobudou dva měsíce, než se odstěhují do bytů – absolvují intenzivní kurzy češtiny, začlenit do společnosti jim pomůže církev i dobrovolníci.
"Většina lidí nás považovala za kacíře. Když se dozvědí, že někdo je křesťan, pronásledují ho," líčí poměry v Iráku Hanaa, sestra Halah. Násilí a perzekuce křesťanů podle ní začaly po pádu vlády Saddáma Husajna v roce 2003. Následovalo prakticky bezvládí, které vytvořilo podhoubí pro vzestup radikálního islamismu. Džihádisté začali útočit na kostely, masivně unášeli křesťany nebo je rovnou vyvražďovali.
V té době Halah a její sestry přišly o oba rodiče. Radikálové je zabili v Bagdádu, hlavním městě Iráku, odkud rodina pochází. Tři sestry se jako sirotci bez otce, který by je provdal, nemohly vdát. Před devíti lety z Bagdádu před soustavnými perzekucemi a bombovými útoky uprchly do severoiráckého města Karákoš, kde žila silná křesťanská menšina – až do chvíle, kdy město dobyl Islámský stát.
Prázdné město, jen černá vlajka
"Tři měsíce jsme tam strádaly, a když Daeš předloni v srpnu přímo na město zaútočil, hned tu noc jsme se vydaly na útěk na sever," říká Halah, která ve městě pracovala jako úřednice. Z Karákoše tehdy před Islámským státem uteklo na deset tisíc křesťanů.
Věděli totiž, že pokud je džihádisté zajmou, dostanou na výběr: Buď konvertovat k islámu a slíbit věrnost IS, nebo zemřít. Dnes je Karákoš, dříve padesátitisícové město, zcela vylidněný. Nad radnicí jen vlaje černá vlajka islamistů.
Ženy spolu s příbuznými utekly do nedalekého Irbílu, hlavního města iráckého Kurdistánu. "Tři dny jsme spali na ulici, neměli jsme co jíst," popisuje útěk Salwa, třetí ze sester. Rodina zpočátku bydlela v budově školy. "Neměli jsme tam ani sprchy. Byl tam jeden záchod pro sto lidí," doplňuje Hanaa.
Později odešly do velkého uprchlického tábora za městem, kde dosud žije víc než tisíc křesťanských rodin. Kromě nich i hrstka jezídů, které islamisté pronásledují po staletí.
Z kontejnerových buněk do českého hostelu
Utečenecký tábor, kde rodina žila, tvořily stovky plechových kontejnerových buněk. Provizorní obydlí byla rozdělená na dvě místnosti: sklad a obytnou část.
"Byly tak úzké, že se v nich skoro nedalo ani chodit. Nešla v nich voda ani elektřina," líčí Salwa. V táboře nebyl dostatek potravin, kolem buněk bylo bahno.
Nejhorší na životě v uprchlickém centru bylo podle ní počasí. V kovových obydlích nebyla izolace. "V létě tam bylo nesnesitelné horko, v zimě zase strašná zima. Když pršelo, nemohli jsme spát. Z některých buněk kapala i voda, byla tam plíseň, vlhkost," popisuje. "Zdravotní podmínky byly příšerné. V zimě, když pršelo, vytékala kanalizace ven z buněk," vzpomíná žena.
V irbílském utečeneckém táboře se Halah, Salwa a Hanaa cítily jako cizinky. Kurdové křesťanům podle nich téměř vůbec nepomáhali. Naopak se setkávaly s posměšky kvůli víře. Místní je poznali i podle jména – iráčtí křesťané totiž nepoužívají stejná jména jako Arabové nebo Kurdové. Výraz Salwa totiž v překladu znamená "svatozář." Další z žen, kterou Česko přijalo, například nemohla v Iráku sehnat práci, protože se jmenuje Israel.
Po několika měsících života v uprchlickém táboře přišla trojici sester a jejich příbuzným nabídka získat azyl v České republice. Vláda Bohuslava Sobotky přemístění celkem 153 iráckých křesťanů schválila loni v prosinci. Halah, Salwa a Hanaa do Česka přiletěly 19. února.
Rodina chce v Brně zůstat, zpět do Iráku už nechtějí. Že by pronásledování křesťanů na Blízkém východě ustalo, nevěří. "Situace v Iráku se nezlepší snad ani za milion let. Jako křesťané jsme tady v bezpečí – je tu mír a klid, to nám stačí," shodují se.
Jejich další příbuzní v Iráku museli zůstat. Jedna z nich je provdaná rovněž v Irbílu. Sedm měsíců nedostala mzdu a chystá se z Iráku také uprchnout. "Její rodina nemá jinou šanci než přeplout moře a dostat se do Evropy. Máme o ni strach," upozorňuje Hanaa.
Podobně jako rodina trojice žen žije v Iráku zhruba 300 tisíc křesťanů. Před šedesáti lety jich přitom bylo přes 4,5 milionu.
Mnozí odborníci v souvislosti s mnohaletým pronásledováním a vyvražďováním hovoří o genocidě.
