Historie – Osmi Čechoslovákům z britské Royal Air Force se přesně před sedmdesáti lety, 27. prosince 1943, nemohlo dostat většího uznání.
Podtajemník ministerstva pro válečné hospodářství M. Dingle-Foot vystoupil kvůli nim v britském parlamentu, aby připomněl, že poslali ke dnu loď Alsterufer s ročními zásobami wolframu (344 tunami) pro německé zbrojovky.
„Zneškodnění takové lodi znamená těžkou ránu pro osu Berlín–Tokio. Rovná se krvavému odražení útoku na Volze nebo v Tunisu," řekl na adresu osádky bombardéru Liberator kapitána Oldřicha Doležala z 311. československé bombardovací perutě RAF.
Kříž od panovníka
O hrdinství Čechoslováků referovaly tehdy nadšeně na titulních stranách všechny britské i americké noviny. Kapitána Oldřicha Doležala a navigátora Zdeňka Hanuše ocenil dokonce sám britský panovník Jiří VI. nejvyšším leteckým vyznamenáním, Záslužným křížem (DFC).
V odůvodnění se dočteme, že Doležal „se setkal… s intenzivní a přesnou palbou těžkého a lehkého flaku, nijak jej to neodradilo od provedení velmi dovedného, smělého a naprosto úspěšného útoku." Hanuš měl „největší zásluhu na dosaženém úspěchu", neboť „tváří v tvář intenzivní protiletadlové palbě navedl letoun do útoku a s pouhými dvěma pumami bylo jeho výjimečnou dovedností dosaženo přímého zásahu zádě lodi."
Ostatních šest členů osádky bombardéru Liberátor vyznamenala československá exilová vláda Československými válečnými kříži.
Lov začal
Z Doležalovy posádky dnes už žije jenom střelec Ivan Schwarz, avšak Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu ještě stihl hovořit s některými dalšími členy a i díky tomu ojedinělou bombardovací akci zrekonstruoval.
„Na letišti Beaulieu, odkud 311. peruť operovala, panovala 27. prosince 1943 bojová nálada už od rozbřesku," vypráví historik. "Kolem šesté hodiny se od země postupně zvedlo šest bombardérů Liberator GR.Mk s kapitány Karlem Schořem, Janem Kostohryzem, Karlem Kopalem, Josefem Kuhnem, Václavem Jílkem a Oldřichem Doležalem. A právě Doležal se vrátil s nejcennějším ‚skalpem‘, jaký si kdo mohl v té době z letců přát."
Hitlerovský režim byl totiž v prosinci 1943 stále ještě mimořádně nebezpečným protivníkem se stále ještě značnou podporou Němců ovlivněných nacistickou propagandou.
Lamači blokády
Arzenál výzbroje Liberatorů byl hrozivý. Od raketových střel až po 500liberní či trhavé 250liberní pumy. Obchodní lodě, které se pokoušely z císařského Japonska do nacistického Německa prorazit spojeneckou surovinovou blokádu Atlantiku, byly totiž také silně vyzbrojeny. Na německé i britské straně se jim přezdívalo "lamači blokády".
Alsterufer s nákladem wolframu odhalily britské hlídkové letouny. Kapitán lodi A. Piatek si ihned uvědomil, kolik uhodilo. Přestal kvůli maskování křižovat Atlantik a nejvyšší rychlostí vyrazil k francouzskému přístavu Bordeaux. Porušil i přísně nařízený radiový klid, když se spojil s německým řídicím štábem, aby udal svou polohu a požádal o pomoc.
"Letci k vaší podpoře startují," dočkal se odpovědi. Naproti Alsteruferu vyrazila i německá Kriegsmarine. Boj o čas, kdo se dostane k tolik pro nacisty důležitému nákladu nejdříve, začal. Jako první se snažil Alsterufer dostat britský a pak i kanadský bombardér – ale neúspěšně.
Sedm zásahů do cíle
Za prudkého deště a nízkých oblaků letěl Oldřich Doležal zrovna ve výšce 1000 metrů nad hladinou prosincového Atlantiku, když v 15.34 jeho radiolokátor zaznamenal v desetikilometrové vzdálenosti námořní cíl. Dírou v dešťových mracích zahlédl "loď střední velikosti asi o 6000 tunách". Jakmile se přiblížil, spustila německá posádka poměrně přesnou protiletadlovou palbu. Husté mraky se válely v pouhých 270 metrech. Čechoslováci loď vyfotografovali, odletěli stranou a drželi s cílem radarový kontakt.
V 16.07 navzdory německé palbě zahájil Doležal se svým čtyřmotorovým obrem útok. Sklonil nos bombardéru a začal velice přesně odpalovat neřízené rakety. Pět z osmi raket vypálených ze vzdálenosti od 600 do 400 metrů zasáhlo záď lodi nad čarou ponoru. Zároveň navigátor Hanuš svrhl z výšky 180 metrů obě své pumy. "Ani jedna neminula cíl," cituje z palubního deníku Čechoslováků historik Rajlich.
Alsteruferem (na snímku z archivu Jiřího Rajlicha je detail hořící lodi) otřásly obrovské detonace. Byly natolik silné, že Liberator pálící ze všech svých palubních zbraní ve vzduchu doslova poskočil. Proletěl nepřátelskou palbou nízko nad zasaženým cílem a s jedním poškozeným a "kašlajícím" motorem se vzdaloval z místa bojového střetu.
Starý lišák slavil
V té době už Alsterufer prudce hořel, nakláněl se na stranu a zanedlouho šel ke dnu. Jeho kapitán Piatek vydal rozkaz k opuštění lodi.
"Nemohli jsme se na místě zdržovat, protože benzínu jsem měl už jen tak tak na zpáteční cestu," vysvětlil Doležal po přistání jednomu z válečných korespondentů. A pak se jako kdyby nic vmísil i s navigátorem Hanušem mezi oslavující letce 311. perutě.
"Nebylo jim to ale nic platné. Přitáhli jsme je do středu společenské místnosti, strčili do rukou sklenice a objednali pití na jejich účet," popsal později oslavy radiotelegrafista Miroslav Vild. A vzpomněl si i na Doležalova slova: "Nu, co? Oni si začali, tak jsem se namíchl a bylo to. A tuhle Zdeneček jim to hodil rovnou za komín."
Umění vítězného protivníka dokázali ocenit i poražení němečtí námořníci. "Všichni zajatí (74 námořníků) se bez výjimky vyjadřovali s velkým uznáním o fair způsobu, jakým byl boj veden, a zvláště vychvalovali odvahu osádky letounu," napsal pamětník Arnošt Fantl. "Nemohli pochopit, jak letoun klidně a chladnokrevně prolétl největší palebnou přehradou, jakou loď mohla vytvořit. Kapitán Piatek nazval pilota bombardéru ‚a cunning old fox‘ (mazaným starým lišákem)."
"Jen těžko se dnes vžít do odhodlání našich letců, kteří by při sestřelení našli do několika málo minut v ledové vodě Atlantiku jistou smrt," uzavírá výsledky svého pátrání historik Jiří Rajlich.
JAN GAZDÍK
