Inside sport – Novináři píšící o fotbalu dostali dnes do svých mailových schránek Manuál tiskových mluvčích Gambrinus ligy.
Každý z 16 klubů v něm představuje svého tiskového mluvčího, prezentuje své akreditační podmínky, režim práce médií na utkáních a podobně.
Co je podstatné: Celkem 15 účastníků ligy v různých obměnách zdůrazňuje, že funkcionáře, hráče či trenéry daného klubu smějí média kontaktovat výhradně prostřednictvím nebo alespoň s vědomím tiskového mluvčího. Jen Příbram z toho nedělá vědu. Povoluje novinářům, aby z osazenstva klubu Jaroslava Starky volali komukoli. Prostě tak, jako tomu bylo ještě donedávna vždycky a všude.
Autor tohoto textu píše o fotbale od roku 1994. Za tu dobu se sice nezměnilo mnoho na korupčním potenciálu tuzemské soutěže, ani sportovní kvalita ligy se nezdvihla, spíše naopak. Zato v budování bariér mezi médii a fotbalisty se za tu dobu kluby opravdu činily. Nutno přiznat, že v souladu s evropským trendem a po vzoru velkých klubů západního světa, kde to logicky nemůže vypadat tak, že by novináři volali na mobil přímo Messimu nebo Cristianu Ronaldovi.
Na začátku 90. let se ani na mobil volat nedalo. A vůbec všechno fungovalo jinak… Poslyšte příběh, který dokonale vyrýsuje kontrast mezi zvyklostmi dneška a časy vzdálenými zhruba dvacet let:
Mladičký Karel Poborský tehdy ještě v budějovickém dresu zazářil v jednom z ligových utkání a byl v deníku Sport vyhlášen Mužem kola. Jenže pak onemocněl.
S Muži kola se přitom pravidelně pořizovaly velké rozhovory. Takže když tehdy v redakci deníku Sport zjistili, že Poborského kvůli jeho nemoci nezastihnou na tréninku, poslali mu do Třeboně, kde bydlel, telegram. Neměl totiž doma ani pevnou telefonní linku. A co udělal Poborský? „Přestože měl horečku, zašel na poštu – a na číslo, které jsme mu v tom telegramu poslali, do redakce zavolal a ten rozhovor jsme takhle pořídili,“ vypráví Pavel Procházka, tehdejší redaktor Sportu, dnes šéfredaktor časopisu Hattrick.
„Tenkrát bylo běžné, že když fotbalista přestoupil do ciziny a český novinář za ním přijel, tak ho u sebe reprezentant třeba nechal i přespat. Všichni to považovali za normální, spolupráce fungovala, třeba Honza Stejskal, brankář Queens Park Rangers, nám tehdy pravidelně komentoval anglickou ligu a podobně,“ vzpomíná Procházka.
Něco změnila doba, něco záleží na konkrétních lidech.
Před lety chodili fotbaloví novináři po zápasech běžně do kabin, dnes už se všude zavedly mixzóny, aby se novináři neproplétali mezi naháči v ručnících. (Na některých hokejových stadionech, třeba po zápasech Růžičkovy Slavie, se však tahle praxe, běžná stále třeba v NHL, dodnes nemění.)
Zatímco v 90. letech bylo naprosto normální zavolat reprezentačnímu trenérovi Dušanu Uhrinovi a zeptat se ho na to, jak se mu o víkendu líbily jeho ovečky na ligových stadionech, dnes se musíte k Michalu Bílkovi půl roku objednávat – a pak vám stejně vzkáže, že se s vámi bavit nebude.
Každopádně platí, že mnohým českým hráčům či trenérům v cizině i v domácí lize se i dnes jako novinář dovoláte a normálně se s vámi baví, manuál nemanuál.
Ovšem u velkých hvězd typu Petra Čecha či Tomáše Rosického je to logicky jiné, jsou součástí velmi přísných mediálních pravidel velkoklubů, v nichž působí.
Když taková pravidla přebírají kluby typu Sparty, Plzně či Slavie, na něž je zaměřen hlavní mediální zájem v českém fotbalovém prostředí, lze to pochopit. Byť vám může přijít absurdní, když třeba v průběhu hokejového MS zavoláte kapitánovi Slavie Karlu Kiselovi, abyste ho jen požádali o tip, jak dopadne hokejový zápas Česko–Slovensko, a on vám řekne, že to podle klubových pravidel komunikace takhle napřímo nesmí.
Ovšem když si na pravidla běžná v Chelsea a Realu Madrid začnou hrát třeba i na Slovácku nebo ve Znojmě, přijde to „pamětníkovi“ nepříliš vzdálených, leč v tomto ohledu mnohem liberálnějších časů lehce úsměvné.
Luděk Mádl
