Analýza – Ztráta města Debalceve - další v sérii porážek, které v poslední době uštědřili ukrajinské armádě separatisté podporovaní Moskvou - notně omezila možnosti prezidenta Petra Porošenka při jednáních s Kremlem.
Jen co strategicky významný železniční uzel padl do rukou povstalců a tisíce ukrajinských vojáků se pod palbou rebelů stáhly z Debalceve, otevřeli separatisté další frontu: zaútočili na vládní pozice u stejně tak strategicky významného přístavu Mariupol na pobřeží Azovského moře.
Poslední územní zisky povstalců s sebou nesou pochmurné poselství: "Padnou ještě další města. Rozpad Ukrajiny tímto nekončí."
Noční můra nebývalých rozměrů
Morálka ukrajinského národa v souvislosti s posledním vývojem na bojišti každopádně značně utrpěla.
To, co začalo jako všelidové povstání proti vůdci, který Ukrajincům odepíral právo přiklonit se k Evropě, může skončit rozpadem země.
Porošenko tak čelí noční můře nebývalých rozměrů: separatisté se totiž mohou pokusit obsadit nejen Mariupol, ale prorazit také koridor, s jehož pomocí by spojili své území s Krymem, anektovaným Ruskem už před rokem.
Když ale takový koridor skutečně vznikne, skončí tím opravdu i tažení separatistů?
Slabá palebná síla
Devětačtyřicetiletý "čokoládový" magnát Porošenko, který se ujal úřadu loni v červnu (kdy tvrdil, že povstání na východě země bude potlačeno během pouhých několika týdnů), nemá příliš na vybranou.
Porážka u Debalceve ukázala, že ukrajinská armáda nemá k dispozici takovou palebnou sílu, aby dokázala vzdorovat separatistům, podporovaným "dobrovolníky" z Ruska. Dobrovolníky, které však řídí ruské tajné služby a jsou vyzbrojeni nejmodernějšími ruskými zbraněmi, proudícími denně přes ukrajinsko-ruskou hranici.
Debaklu u Debalceve předcházela srpnová porážka u Illovajska, kde zahynula stovka ukrajinských vojáků. A také pád doněckého letiště, kterého se povstalci definitivně zmocnili v lednu.
Porošenko čelí i dalším teritoriálním ztrátám. S vědomím, že získat tato území zpět bude možné jen za velmi vysokou cenu. Další porážka na válečném poli by ovšem znamenala těžkou ránu pro jeho pověst vůdce národa.
Čekání na zázrak
Porošenkovi západní spojenci - Německo a Francie - na prezidenta naléhají, aby se zřekl plánů, podle nichž by ukrajinská armáda mohla získat zbraně od Američanů, s nimiž by se pokusila dobýt ztracená území zpět. A naopak trvají na tom, aby Porošenko beze zbytku přijal podmínky příměří, dohodnutého před časem v Minsku.
Jeho protivník Vladimir Putin dělá naopak vše pro to, aby Kyjev nad zemí ztratil kontrolu a Ukrajina se stala pro Evropu nepříliš žádaným partnerem.
Hlavní naděje Porošenka teď spočívá v tom, že případné další protiruské sankce mohou Putina přimět, aby nařídil separatistům, ať svůj postup na čas zastaví. Porošenko už také oznámil, že Ukrajina požádá OSN o vyslání mírových sil, které by střežily rusko-ukrajinskou hranici.
Jen málokdo v Kyjevě ale věří, že mírové jednotky přispějí k zásadní změně poměru sil na bojišti. Vyslání těchto sil navíc Rusko může v Radě bezpečnosti snadno zablokovat.
"Jeden ze scénářů předpokládá, že bude vytvořen kontingent mírotvorných sil střežící hranici," říká politická analytička Olesja Jachnová. "Podle jiného ale dojde k eskalaci bojů. Takový scénář mírové řešení konfliktu nepředpokládá."
Politické řešení? Zatím se nenašlo
"Porošenko bude pokračovat v nastoleném kurzu, kdy balancuje na hraně mezi vojenským a politickým řešením," pokračuje Jachnová. "Náležité politické řešení, které by pomohlo zastavit tuto válku, musí být teprve nalezeno."
Prosadit jakoukoli dohodu, která by znamenala plnou autonomii pro separatisty a uznání ruské anexe Krymu, Porošenko nemá v Kyjevě šanci prosadit, ani kdyby chtěl.
V čase, kdy Ukrajinci slaví první výročí událostí, které znamenaly počátek rozchodu s Ruskem, to platí dvojnásob. V pravoslavných chrámech i katolických kostelech vzplály svíčky a mrtvé z Majdanu si připomněli i na úřadech a v podnicích, ať již státních, či soukromých.
Řetězová reakce
Svržení Viktora Janukovyče, které Moskva označila za "fašistický převrat", bylo rozbuškou, která uspíšila anexi Krymu a povstání separatistů na východě země. Při následných bojích pak zahynulo více než pět tisíc lidí.
Porošenko, Putin a vrcholní představitelé Německa a Francie ale byli teprve 12. února schopni přimět obě bojující strany uzavřít v Minsku příměří.
Německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Francois Hollande se i nadále domnívají, že příměří, na jehož základě měli povstalci i ukrajinská armáda stáhnout z bojových linií hluboko do vnitrozemí těžké zbraně, není mrtvé. A to přes to, že přestřelky v okolí Debalceve, Doněcka a Mariupolu stále trvají.
Právě v souvislosti s pádem Debalceve a ostřelováním Mariupolu se přitom zdá, že dohoda o příměří je jen bezcenným kusem papíru.
Zásadní dilema
Porošenko bojuje se zásadním dilematem: nechce tím, že by příliš podléhal radikálům ve vlastních řadách, ohrozit vztahy se Západem. Tím spíše, že Mezinárodní měnový fond a další poskytovatelé půjček nabízejí miliardy dolarů finanční pomoci, ovšem za předpokladu, že na Ukrajině dojde k hlubokým reformám.
Jak se zdá, Putin se snaží vygenerovat na Ukrajině co nejméně stabilní situaci. Chce východ země jednou provždy dostat zpod kontroly Kyjeva. A přinutit Porošenka a vládu premiéra Jaceňuka, aby zavrhli svůj plán začlenit Ukrajinu do Evropské unie a NATO.
Průmyslový východ země ovšem čelil hospodářským těžkostem řadu posledních let, tamní ocelárny propouštěly své zaměstnance a černouhelné doly omezovaly těžbu. Ruku v ruce s tím pak rostl i odpor proti prozápadnímu kurzu Ukrajiny.
A Putin? Ten má dnes eminentní zájem na tom, aby vláda v Kyjevě byla co nejméně funkční a měla co nejužší manévrovací prostor. Udělá také vše pro to, aby se do přímého područí Moskvy postupně dostala co největší část Ukrajiny.
