Sama proti bezpráví. Příběh ženy, která se postavila Asadovi

Kateřina Vítková Kateřina Vítková
Aktualizováno 2. 3. 2015 21:49
Bývalá učitelka Su’ád Nawfalová před šesti lety začala soukromou revoluci proti autoritářskému režimu a postavila se i Islámskému státu. Dnes v Praze převzala ocenění za odvahu a vytrvalost.
Asadovi vojáci v Damašku. Březen 2014.
Asadovi vojáci v Damašku. Březen 2014. | Foto: Reuters

Praha - Bojovat můžete, jen když v něco doopravdy věříte. A když vás od vašeho přesvědčení neodvrátí ani hlaveň, která vám míří do tváře, tak víte, že už jím neotřese nejspíš vůbec nic.

Jako tomu bylo a je v případě Su’ád Nawfalové, syrské učitelky, která před lety začala nenásilnými demonstracemi bojovat proti režimu Bašára Asada.

V Rakce posléze brojila i proti Islámskému státu (IS), který si město vybral za svoji metropoli.

Su’ád Nawfalová
Su’ád Nawfalová | Foto: Aktuálně.cz

"Denně mi vyhrožovali: 'Zabijeme tě!'. Mě ale jejich slova nezastrašila. Naopak, dodávala mi odvahu," vzpomíná žena na rok 2013, kdy po více než dva měsíce stála s transparenty před sídlem IS.

Nadávali jí, vyhrožovali a dokonce po ní i stříleli. "Ať je člověk kdekoli, když cítí, že se děje bezpráví, musí proti němu bojovat," opakuje stále.

Za svůj neochvějný boj si v Praze převzala cenu Homo Homini, kterou jí udělila česká humanitární organizace Člověk v tísni.

Hlavním nepřítelem je stále Bašár Asad

Boj dnes čtyřicetileté ženy ale začal mnohem dříve - v době, kdy byl IS hrozbou ještě nepoznanou.

Už před více než šesti lety odstartovala vlastní revoluci proti vládě Bašára Asada. Právě syrský prezident pro ni dodnes představuje hlavního nepřítele Syřanů.

"Existuje arabské přísloví 'Nejužší uličky Mekky znají nejlépe její obyvatelé'. Syřané byli vyháněni z domovů a oni nejlépe vědí, kdo je jejich hlavní nepřítel," vysvětluje s tím, že revoluce v Sýrii je hlavně lidovou záležitostí.

Asadovu vládu popisuje jako extrémní policejní režim, který navíc vpustil do země nynější radikály. Syrskou hlavu státu považuje za "prvotního teroristu", který musí být jako první "pohnán k odpovědnosti".

Život v nevědomosti

Sama ale přiznává, že ona i značná část Syřanů žily dlouhé měsíce v nevědomosti o tom, co se kolem nich dělo. "Do té doby jsem nevěděla nic o Asadových zločinech. Ve škole se učilo, že náš vládce je jako bůh. Absolutně bezchybný."

Nawfalová pochází ze skromných venkovských poměrů. Chodila do školy kontrolované režimem a měla omezený přístup k informacím. Svobodná média nebyla za vlády Asadů dostupná a ona žila daleko od místa krvavých událostí 80. let.

"Moje rodina nebyla rodinou intelektuálů, u nás se nečetly knihy. Až před šesti lety jsme si pořídili satelit a ze zpráv a od přítelkyně jsem se dozvěděla o masakrech v Hamá a v Aleppu," líčí.

(K oběma masakrům došlo na začátku 80. let, kdy zemi vládl otec nynějšího prezidenta Háfiz. Jednalo se o útoky vládních jednotek na sunnity - včetně Muslimského bratrstva - pozn. red.)

"Před revolucí jsem dělala úplně obyčejné věci. Nezabývala jsem se politikou, ani ničím podobným," vzpomíná.

Učila na prvním stupni základní školy. Dny plynuly jeden jako druhý. Ráno šla do školy, v poledne domů, odpoledne připravovala s rodinou pomoc pro chudší spoluobčany. Večery trávila s rodinou nebo přáteli.

Spolu s informacemi se v ní něco změnilo. Přiznává, že dost kolegů ze školy, se kterými se o poměrech v Sýrii chtěla bavit, se jí začalo stranit. S vědomím toho, co se děje, už ale nemohla zpátky do ulity. "Když se dozvíte pravdu, nemá cenu pokračovat po špatné cestě," vzpomíná na svou reakci, když se jí spolupracovníci ptali, co se změnilo, že najednou mluví o politice.

Revoluce jí dodala odvahu

Když před čtyřmi lety přišla celosyrská revoluce, sopka, která v ní doutnala, nakonec vybuchla.

"Patřila jsem k první vlně mladých lidí, kteří ztratili strach z provládních milicí v provincii a otevřeně protestovali. Ve škole jsem například říkala svým kolegyním, že se musíme tohoto režimu zbavit, že už bylo dost bezpráví a útlaku," popisuje revoluci ve vlastních žilách.

Bleskové demonstrace, které s malou skupinkou lidí pořádala, ji několikrát dostaly do rukou státní bezpečnosti a nakonec ji po dvou letech připravily i o práci. Po osmnácti letech za katedrou.

O odvahu ji to ale nepřipravilo. Díky revoluci, která se mezitím rozhořela napříč celou zemí.

"Cítila jsem, že v sobě mám energii, kterou mohu využít, abych společně s ostatními pro naši provincii něco udělala," vzpomíná.

S přáteli pak pomáhala těm, kteří prchali před Asadem a jeho vojáky. Ani s demonstracemi nepřestala. Den a noc splývaly.

Když byla Rakka "osvobozena různorodými silami", přišel nával štěstí, který ale po pár týdnech vystřídalo vystřízlivění. Fronta Al-Nusrá a další ozbrojenci se rovněž neštítili bezpráví. Dva měsíce po "osvobození" navíc město de facto předali novému tyranovi, jehož nyní svět zná jako Islámský stát.

"Neúčastnili jsme se revoluce proto, aby nám místo Asada vládl někdo úplně stejný. Nech mě umřít, protože tohle není život," říkala bezmocně svému bratrovi v době, kdy protestovala před sídlem radikálů. Postupně vznikal nový zastrašující režim a aktivisté mizeli při únosech.

"Dokázali jsme čelit vrahovi Asadovi, jeho tankům a raketám. Bezpráví IS nemohlo být krutější. Když jsem se tam s transparentem postavila poprvé, viděla jsem v jejich očích strach z toho, že se před jejich zbraně dokázala postavit žena a nebojí se jich. Denně mi vyhrožovali: 'Zabijeme tě!'" dodává. "Připomínala jsem jim, že jsme chtěli svobodu, a říkala jim, že jsou Asadův IS, to je hodně rozčilovalo. Říkali, že si vysloužím kulku do hlavy..."

Dlouho nepřemýšlela o tom, že by s protesty přestala. Když se postavila Asadovi, nebude se přeci bát nějaké "menší skupiny", vysvětluje přes tlumočníka.

Po více než dvou měsících protestů, kdy ji zastrašovali, vyhrožovali, bili a dokonce na ni i stříleli, musela nakonec ze země uprchnout. Cítila, že se na ni chystají.

Odešla do Turecka, kde se nadále účastnila akcí proti bezpráví v Sýrii. Před více než půl rokem získala azyl v Nizozemí a aktivnější odboj z exilu musel zatím ustoupit snaze přizpůsobit se novému životu, nové kultuře. Ze Sýrie uprchla sama, manžela ani děti nemá. V Rakce má matku, s níž je občas v kontaktu. "Když je elektřina," nezapomíná dodat. Další příbuzní žijí jinde v Sýrii.

"Rozlitou vodu do sklenice nevrátíte"

Dnes prominentní syrská aktivistka je přesvědčená, že Bašár Asad už znovu nezíská zpět svoji kdysi neochvějnou pozici. "Už se to rozlilo. To už do sklenice nikdo nevrátí. Zemřelo plno lidí, stalo se toho plno, ale Asad už se nevrátí tak, jak předtím," říká.

Není to lidová revoluce proti právu, ale proti neprávu, myslí si.

"Nakonec to nemůže mít jiný konec," říká a poněkud smířeně dodává, že je možné, že až USA a jejich spojenci přestanou s nálety proti IS, zbude boj proti autoritativnímu prezidentovi opět na samotné Syřany. "To by nebylo nic nového," doplňuje Nawfalová.

Myslí si, že pokud by ostatní státy pomohly už dříve proti Asadovu režimu, k moci by se nedostaly radikální skupiny. A Islámský stát by neexistoval. "I když nepomůžou později, nic to nemění," dodává na adresu ostatních států.

Rozhořčení neskrývá ani nad západními médii, která podle ní de facto pomáhají Asadovi. Referují hlavně o zvěrstvech radikálů z IS a zločiny Asada mnohdy nechávají bez povšimnutí. "V době, kdy média vysílala záznam o upálení jordánského pilota v rukou IS, nikdo nemluvil o bombardování předměstí Damašku a desítkách a stovkách civilních obětí v Sýrii."

Nawfalová v pondělí v Praze převzala ocenění Homo Homini určené lidem, kteří se významně zasloužili o "prosazování lidských práv, demokracie a nenásilného řešení politických konfliktů".

"Homo Homini patří Su’ád Nawfalové nejen pro její odvahu veřejně ukázat svůj nesouhlas se zločinným chováním Islámského státu v Rakka, ale i za její dlouhodobý nenásilný protest vůči jednomu z nejkrutějších režimů, který Asad v Sýrii zavedl," říká Šimon Pánek, ředitel společnosti Člověk v tísni.

Cenu od organizace žena převzala na tradičním ceremoniálu před zahájením festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět.

 

Právě se děje

před 17 minutami

Biker Stošek získal bronz na mistrovství světa v maratonu

Biker Martin Stošek vybojoval bronz na mistrovství světa v maratonu a v historii šampionátů je třetím českým medailistou mezi muži. V Turecku šestadvacetiletý cyklista navázal na Jaroslava Kulhavého a Kristiána Hynka, který dnes dojel při obhajobě stříbra šestý. Titul získal stejně jako loni Héctor Leonardo Páez z Kolumbie.

Stošek přijel do tureckého města Sakarya nedaleko Istanbulu s výbornou formou. Předminulý víkend vyhrál prestižní maraton na italském ostrově Elba a k favoritům patřil i dnes. Na vítězného Páeze ztratil dvě a půl minuty, souboj o stříbro prohrál po téměř čtyřech a půl hodinách v sedle o 15 sekund s Portugalcem Tiagem Ferreirou.

Závod žen ovládla Švýcarka Ramona Forchiniová, nejlepší z Češek byla jedenáctá Karla Štěpánová. Muži absolvovali 110 kilometrů, ženy 80,9.

Z předchozích českých medailistů získal Kulhavý, olympijský vítěz v cross country z Londýna, maratonské zlato v roce 2014 a předtím byl druhý, Hynek má stříbro a dva bronzy. Třetí skončila před šesti lety i Tereza Huříková.

Další zprávy