Agadez (Niger) - "Dříve jsme také měli uprchlíky, ale ne tak jako teď. Teď jich je tolik, že si je ani všechny nedokážu zapamatovat. Nákladní auta jsou každý týden plná," říká osmatřicetiletý Musa, převaděč z nigerského Agadezu.
Asi 120tisícové město, ležící na jižním okraji Sahary, patří k největším rájům pro pašeráky lidí na celém světě.
Uprchlíci z řady afrických zemí zmítaných nepokoji a chudobou sem v posledních letech míří v doposud nevídaném počtu a shánějí převaděče, aby jim pomohli dostat se bezpečně přes největší poušť planety do Libye, případně i přes Středozemní moře dál k břehům vysněné Evropy. Na takovou cestu střádají finance i několik let.
"Nikoho nenutím," tvrdí převaděč
"Zavolají mi a požádají o cestu do Libye. A já to pro ně udělám. Nikoho nikam cestovat nenutím," svěřil se Musa serveru The Washington Post.
Není ale pochyb, že pro něj i jeho bratry představují uprchlíci velký byznys. Týdně jich přepraví až stovku, každému účtují okolo 300 dolarů.
A tak je občas nasnadě přimhouřit oko, pokud některé "jeho" migranty - třeba mladé dívky - na cestu "popostrkuje" někdo jiný.
Na korbu auta, které bude řídit Musův bratr, se tentokrát musí vtěsnat asi 30 uprchlíků. Pocházejí nejméně z pěti různých států a je mezi nimi i šestiměsíční dítě.
Skupina se až dosud tísnila ve starém přístavku u obchodu s běžným zbožím, který v Agadezu patří Musově rodině. "Musíme se brzy vydat na cestu," odtuší Musa a znovu kontroluje vozidlo.
Cesta přes Saharu není o nic bezpečnější než plavba přes rozbouřené Středozemní moře. Zatímco policejní a vojenské kontroly se dají celkem snadno podplatit, s horkem a bandity je to horší. "Pokud Bůh rozhodne, že zemřete v poušti, pak tam zemřete," říká Musa.
Není výjimkou narazit během cesty na ostatky těch, které písek umořil. "Těla pohřbíváme, protože tak to stojí v našem náboženství. Úřadům nic neříkáme," přiznává Musa.
Za tři roky milionářem
Dveře k "podnikání" se převaděčům v Agadezu a okolí otevřely zejména po pádu režimu Muammara Kaddáfího v sousední Libyi, kdy zmizela řada překážek do té doby omezujících plavby do Evropy.
Tři roky poté, co s bratry koupil několik kradených libyjských pickupů, si Musa vydělal dost na to, aby si pořídil dům v Nigeru i v Libyi - a dvě manželky tamtéž. Nakoupil auta, velbloudy i smartphony.
Před svými dětmi ale Musa tvrdí, že je "jen" obchodník. Stejně jako byl jeho otec, který přes pouštní duny převážel zboží - ne lidi - a své syny naučil, jak se v nehostinném prostředí pohybovat a neztratit se ani ve dne, ani v noci.
A podle Musových zaměstnanců byl očividně dobrým učitelem.
"Musa je nejlepší. Je to profesionál. Cestu nikdy neztratí," ujišťuje uprchlíky jeden z nich, křestním jménem Muhammad. "Moje číslo je známé napříč celou Západní Afrikou," chlubí se cizím lidem i sám Musa.
Nezastavilo ho ani vězení, ve kterém nicméně strávil pouhý měsíc. Hned po propuštění v převaděčství pokračoval. Podle zákona z letošního ledna přitom v Nigeru za pašování lidí hrozí až třicet let za mřížemi. Nový zákon ale moc pečlivě prosazován není, shodují se mnozí odborníci.
"Ve hře je tolik peněz, že je to takřka nemožné zastavit," cituje server předsedu místní rady v Agadezu Muhammada Anacko.
