Když se na začátku roku začal šířit koronavirus, rozhodli se manažeři čtrnácti textilních továren ve městě Tan-tung na severovýchodě Číny změnit zboží, které nabízejí. Nechávají ve velkém vyrábět pláště a další ochranné pomůcky. Mezi lednem a červencem letošního roku jich místní továrny podle webových stránek města vyrobily až 21 milionů kusů.
Na výrobě a vývozu zboží do světa však nevydělaly miliony dolarů jen samotné továrny, ale také sousední Severní Korea. Ta do města poblíž svých hranic posílá své dělníky. Většina z jejich mezd putuje zpět do rozpočtu autoritářského režimu.
Zboží pak končí mimo jiné v Německu, Spojených státech, Japonsku nebo Velké Británii. "Británie mohla nepřímo posílat peníze daňových poplatníků do kapes Kim Čong-una a jeho brutálního režimu," píše britský deník The Guardian, který se zjištěním přišel.
V některých případech šlo o menší zásilky, jinde byly objemnější. Do zmíněné Británie například putovalo několik set tisíc kusů pomůcek.
Využívání severokorejské pracovní síly v zahraničí přitom porušuje sankce OSN, jejichž cílem je, aby režim nemohl nadále sponzorovat svůj jaderný program. Zároveň organizace viní KLDR z porušování lidských práv.
Za pár stovek měsíčně
Přestože sami Severokorejci mají o zaměstnání v zahraničí často zájem kvůli vyšším příjmům, nakonec skončí v podmínkách, které se dají označit za nucené práce. "Dělníci nemohou práci odmítnout nebo skončit a nemohou využít svoje volno, jak chtějí, pokud vůbec nějaké mají," popisuje jejich podmínky Remco Breuker, profesor korejských studií z nizozemské Univerzity v Leidenu.
"Nedostávají dostatečně zaplaceno, v extrémních případech nedostávají zaplaceno vůbec," dodává.
V továrnách v Tan-tungu to například vypadá tak, že dělníci a především ženy, které tvoří většinu z nich, pracují až 18 hodin denně bez nároku na volné dny. "Nesmí vyjít ven. Severní Korea je kontroluje," řekl deníku The Guardian nejmenovaný manažer jedné z továren.
Ten také dodává, že severokorejští dělníci "vydělávají peníze pro stát". Britský list odhalil, že pracovníci mají na výplatních páskách částky pohybující se mezi 2200 a 2800 čínských jüanů za měsíc, což je v přepočtu 7500 až 9500 korun. Ve skutečnosti to ale nejsou oni, kdo mzdu získá. Tu si bere jejich severokorejský manažer, který většinu peněz, kolem 70 procent, pošle zpět do Severní Koreje. Podle Breukera si také část nechá pro sebe.
"Dělníci dostanou pár stovek jüanů," uvádí jeden z šéfů továren. Přitom sto jüanů je necelých 340 korun.
Nejde navíc jen o sezonní práci, spojenou s pandemií koronaviru. Deník The Guardian uvádí, že severokorejská vláda posílá své obyvatele do čínských textilek už roky. Mezinárodní organizace práce, spadající pod OSN, tyto praktiky vnímá jako jednu z forem moderního otroctví.
Vůdce je všude kolem
Deník také zachycuje atmosféru uvnitř čínských továren a přináší několik důkazů, které je spojují s KLDR. Například v jednom podniku hraje dělnicím k práci píseň vychvalující vůdce - avšak ne toho čínského, ale severokorejského, Kim Čong-una. Investigativní novinář Pete Pattisson dodává, že jde o známou propagandistickou píseň pocházející z KLDR.
Napojení na Severní Koreu naznačují i nápisy na šicích strojích, které jsou v korejštině a zmiňují Kimovo heslo "kvalita na prvním místě, až pak množství". Na stěnách místností zase visí propagační severokorejské plakáty. "Strana volá. Staňme se hrdiny produktivního věku," stojí na jednom z nich.
