Pracovala mezi lidmi s ebolou. Lékaři umírali, protože nevěděli, co za chorobu léčí, vzpomíná

Simona Fendrychová Simona Fendrychová
17. 1. 2016 9:08
Kanaďanka Reena Sattarová strávila bezmála čtvrt roku přímo v epicentru epidemie eboly - ve zdravotnickém středisku v Sieře Leone. "Celou dobu jsem musela být bez bližšího lidského kontaktu, bez doteku. Nemohla jsem nikoho obejmout, podat si ruku," vzpomíná v rozhovoru pro Aktuálně.cz na svoji misi pro humanitární organizaci Lékaři bez hranic (MSF).
Reena Sattar.
Reena Sattar. | Foto: Lékaři bez hranic

Aktuálně.cz: Jak to v době vašeho příjezdu (na začátku loňského roku) v Sieře Leone vypadalo?

Reena Sattarová: Popravdě řečeno jsem čekala mnohem horší situaci. Představovala jsem si, že uvidím mrtvá těla na ulicích a tak podobně. Ale naštěstí to tak vůbec nebylo, protože v té době byla již epidemie pomalu na ústupu a mnoho lidí už zase pokračovalo v běžném životě - chodili do práce, zdravili se, dokonce se objímali. Prostě takové ty věci, které bych nečekala.

Když jsem ale přijela do zdravotního střediska pro léčbu eboly, viděla jsem úplně jiný obraz. Ebola vyvolávala paniku.

A.cz: Pracovala jste v metropoli Freetown. Bylo vaše středisko přímo ve městě, nebo mimo?

Naše klinika se nacházela v prostorách školy téměř v centru. Všechny školy ve městě totiž byly po vypuknutí epidemie téměř na rok uzavřeny, a tak si vedení Lékařů bez hranic (MSF) domluvilo využití prostor jedné z nich. Ve třídách jsme měli kanceláře a na hřišti bylo postaveno zdravotní středisko.

A.cz: Takže Lékaři bez hranic vůbec nevyužívali místní nemocnice?

To ano, ale pro léčbu eboly potřebujete speciální středisko. Musíte mít oddělený vchod a východ, místnost pro převlékání se do ochranných obleků, pak další místnost na mytí, prádelnu a tak dále. I pacienti jsou rozděleni do oddělených zón podle stupně rizika. Tohle všechno není v normální nemocnici možné, proto je potřeba specializované středisko.

A.cz: Vy nejste lékařka, co bylo vaší pracovní náplní?

Pracovala jsem v oddělení lidských zdrojů, takže jsem zodpovídala za řízení personálu. Když jsem přijela, pracovalo pro kliniku 500 lidí. K vedení ebolového střediska potřebujete opravdu hodně lidí. Má to několik důvodů. Tím hlavním je fakt, že středisko funguje nonstop. Rovněž je nutné dodržovat řadu hygienických bezpečnostních opatření. Vše se musí udržovat čisté, aby se zabránilo infekcím.

Když jsem přijela, bylo na klinice 100 lůžek. Protože ale epidemie ustupovala, zbylo jich na konci mého pobytu jen 30. Musela jsem proto propustit 200 lidí.

Na jedné straně to bylo skvělé, protože to znamenalo, že epidemie ustupuje. Ale na druhé straně lidé přicházeli o práci. A mnoho těch, kteří pro nás pracovali, byli původně zaměstnanci oné školy. Takže se nemohli ani vrátit ke své původní práci.

A.cz: Zažila jste tedy šťastnější období, kdy epidemie ustupovala. S jakými problémy se musejí lidé ze zasažených zemí po jejím skončení vyrovnávat?

Epidemie sice ustupovala, ale mnoho lidí najednou přišlo o možnost jakéhokoliv výdělku. Kvůli karanténě byly zavřené obchody a mnoho podniků zkrachovalo. Sierra Leone je chudá země a ebola její hospodářství ještě více oslabila.

Potýkali se s tím například právě naši pracovníci, které jsme museli propustit. Rodiny některé z nich nechtěly přijmout zpátky. Stále se bály nákazy. Ti lidé se neměli kam vrátit. Jejich okolí vědělo, že pracovali ve zdravotním středisku na léčbu eboly, a bálo se jich. Epidemie sice skončila, ale strach přetrval. Snažili jsme se proto v komunitách dělat osvětu.

A.cz: Jakým způsobem se vraceli vyléčení pacienti zpět do normálního života?

Myslím, že spousta z nich se o to stále ještě snaží. Není to tak lehké. Když jsme propouštěli pacienta, vždycky jsme to s ním oslavili. Pak ho členové našeho týmu odvezli zpátky domů, aby celé jeho rodině a sousedům vysvětlili, že je vyléčený. Pacient dokonce obdrží certifikát dokazující, že už ebolu nemá. Náš tým je tam od toho, aby odpovídal na otázky a vysvětlil lidem, že se nemají čeho bát.

A to samé jsme nabízeli i našim zaměstnancům, s nimiž jsme museli ukončit spolupráci. Jezdili jsme s nimi domů a vysvětlovali jejich rodinám, že není nebezpečné přijmout je zpět. A že žádné riziko nákazy nehrozí.

A.cz: Fungovalo to?

To nedokážu přesně říct, protože jsem tam nebyla od začátku vypuknutí epidemie. Ráda bych řekla, že ano, přesto vím o případech, kdy lidé měli problém vrátit se domů. Navíc se lze dočíst o případech z Libérie, kde lidé, kteří pohřbívali zemřelé, čelili obrovské stigmatizaci. Což je hrozné, protože riskovali svůj život pro dobrou věc a nakonec se jim to nevrátilo a ještě o všechno přišli.

A.cz: Jak se dá proti takové stigmatizaci bojovat? Měla by se do osvěty zapojit více i vláda?

Ta osvěta se děje, ale není jednoduché lidi přesvědčit. Když si představíte, co se stalo v USA, kde se objevil snad jeden nebo dva případy eboly a nějakých 250 milionů obyvatel se kvůli tomu bálo, že se můžou nakazit i přesto, že neexistovalo skoro žádné riziko. Tak si pak představte přesvědčovat lidi na místě, kde doopravdy existuje obrovské riziko nákazy.

Bude to potřebovat čas. Až lidé uvidí, že se ebola nevrací, nebo že se žádný z jejich sousedů nenakazil, uvěří, že opravdu není čeho se bát. Ale až uběhne nějaký čas.

Vláda byla kritizovaná za svou reakci, ale na druhou stranu se snažila. Například s pomocí mezinárodních organizací, jako je OSN, dávala rizikový příplatek lidem, kteří pracovali v centrech pro léčbu eboly, protože zpočátku tam nikdo pracovat nechtěl. A já to chápu, je to riskantní. Po uzavření střediska pak dostávali zaměstnanci certifikát s poděkováním za to, že pomáhali bojovat proti ebole. Vláda je tak prakticky označovala za hrdiny, což je skvělé. Ale jak říkám, je to složitý problém.

A.cz: Bylo těžké najít dostatek zaměstnanců?

Ne v době, kdy jsem v Sieře Leone působila. Jedním z důvodů bylo, že ebola velmi zhoršila ekonomickou situaci v zemi a bylo těžké najít nějakou práci. Když navíc lidé zjistili, jak jsme dobře organizovaní a že je práce pro nás opravdu bezpečná, měli sami větší zájem. Spousta jich pro nás pracovala proto, že MSF fandila. Byli vděční, že tam organizace působí a pomáhá proti epidemii bojovat. Také je lákalo pracovat s cizinci. Takže ne, neměli jsme problém sehnat pracovní sílu.

A.cz: Mají vyléčení lidé zdravotní následky?

Ano, proto jsme také pro přeživší otevřeli speciální kliniku. Hned vedle střediska pro léčbu eboly. Takže lidé navštěvují prakticky stejné místo, aby se mohli s lékaři poradit o svých následcích. Řada jich trpěla permanentní únavou, bolestmi kloubů, někteří měli i sluchové a zrakové problémy. Každý pacient měl jiný problém. Není to tak, že by všichni trpěli všemi příznaky. Ale myslím, že úplně každý se po vyléčení s něčím potýkal.

Ebola je velmi bolestivá a přežít nákazu je velmi náročné i po psychické stránce. Jste zcela izolovaní a navštěvují vás jen lékaři a personál, který ale musí nosit ochranné obleky. Nemáte žádný lidský kontakt. Někteří lidé říkali, že se jim vracejí vzpomínky na to, jak se léčili.

Psychický stav je proto kapitolou sám o sobě, a proto jsme samozřejmě poskytovali i psychologickou asistenci. Představte si, že máte desetičlennou rodinu, všichni zemřou na ebolu a vy jediná přežijete. Nejenže musíte přijít na to, jak se o sebe postarat, ale ještě musíte čelit stigmatizaci.

A.cz: Bavíme se o jednotlivých pacientech. Jaký byl ale celkový dopad epidemie pro zemi, jakou je Sierra Leone?

Dopad na komunity byl ohromný. Například zdravotní systém byl zcela přetížený. Lidé umírali na jinak léčitelná onemocnění, protože nebylo dost zdrojů ani lékařů. Všechno se soustředilo jen na ebolu. Je to hrozné, ale na začátku epidemie lékaři umírali, protože léčili ebolu, aniž by to věděli. A bez ochranných obleků. Ani předtím nebylo v Sieře Leone dost doktorů a zdravotního personálu, ale teď je jich ještě méně.

Takže nyní Lékaři bez hranic otevírají i další kliniky, třeba pediatrické, aby zaplnili díry ve zdravotním systému. Po mém odjezdu se v Sieře Leone začal systém zdravotnictví znovu budovat, některé nemocnice se znovu otevírají.

A.cz: Co pro vás bylo během mise nejtěžší?

Spíš nejzajímavější... Celou dobu jsem musela být bez bližšího lidského kontaktu, bez doteku. Nemohla jsem nikoho obejmout, podat si ruku... Po celou tu dobu. Trvalo mi několik dní, než jsem si na to zvykla.

A když jsem pak letěla domů a lidé mě na letišti v Praze míjeli a strkali do mě, mojí první reakcí byl úlek. Říkala jsem si ‘Nesahejte na mě!’, než mi došlo, že tady už je to vlastně v pořádku.

Teplotu si měříte každý den, a pokud se cítíte špatně, zůstanete v izolaci do té doby, než podezření nevyvrátí testy, říká o práci v oblastech postižených ebolou Petr Macek z Lékařů bez hranic. | Video: DVTV
 

Právě se děje

před 43 minutami

Japonská sonda se vzorky z asteroidu přistane příští týden

Kapsle se vzorky odebranými loni z asteroidu Rjugu japonskou sondou Hajabusa 2 se dostane na Zemi už koncem příštího týdne. V neděli 6. prosince časně ráno místního času přistane v jihoaustralské písečné poušti, napsal zpravodajský server ScienceAlert.

Hajabusa 2 se vydala na cestu k planetce ze základny na jihu Japonska začátkem prosince před šesti lety. Ke svému cíli dorazila v polovině roku 2018, po letu vesmírem trvajícím tři a půl roku. Na podzim téhož roku pak zahájila plnění záměru celého projektu - hledat stopy původu Sluneční soustavy.

Vědci podle webu ScienceAlert předpokládají, že kapsle se 100 miligramy materiálu z planetky přistane v poušti státu Jižní Austrálie mezi 03:30 a 04:30 místního času (17:30 a 18:30 SEČ). Na základně australského královského letectva ve městě Woomera se už více než týden na tento okamžik pilně připravují, především na pátrání po kapsli a na její následnou přepravu do Japonska.

Zdroj: ČTK
Další zprávy