Chrudim - Když ho lékaři probudili z umělého spánku, stáli kolem něj kamarádi z chrudimského výsadkového praporu, usmívali se a on nevěděl, kde vlastně je. Psal se rok 2007.
"Mlhavě jsem se rozpomínal, že mě kluci v afghánských horách vytáhli z ledové řeky těžce raněného a polonahého. Najednou jsem ale ležel v čistotě, teple, tichu... a všude kolem bílo. A tak mě v tom omámení napadlo, že jsme se ocitli v nebi. Hloupé, co?" vzpomíná Miloš Prášil, vrchní praporčík elitní brigády rychlého nasazení.
U jeho postele tehdy stáli všichni z jeho patroly, kterou po průtržích mračen strhla v afghánských horách lavina bahna s kamením. Včetně rotmistra J. L., který teď po sebevražedném útoku v afghánském Bagrámu sám bojuje o život v tamní vojenské nemocnici koaličních sil ISAF.
Jeho stav je podle českých a amerických lékařů po několika operacích vážný, ale stabilizovaný.
"J. L. je až neuvěřitelným bojovníkem. Chodil za mnou do nemocnice a celou tu dobu mě povzbuzoval, abych to zvládl. Držel mi palce, dodával sílu. Teď mu to musím oplatit. Věřím mu. Má obdivuhodnou fyzičku, pálí mu to, je to kliďas... On se z toho proto určitě dostane," říká.
"Skvělí lékaři mi sice spravili tělo, ale J. L. mně pomohl hlavně psychicky. Věřil mi, stejně jako teď věřím já jemu," svěřuje se výsadkář Miloš Prášil. Kamarádovi předpovídá, že i jeho čekají krušné chvíle, kdy se bude muset s následky svého zranění porvat především sám. Aby se mohl - stejně jako Prášil - jednou vrátit k výsadkovému praporu.
Pravdou je, že vrchní praporčík Prášil se po těžkém zranění musel vzdát padáku, ačkoli si až do té doby život bez parašutismu neuměl představit. "Totálně mi to změnilo život. Zapomenout jsem musel na záliby, které jsem dělal dříve naplno - například skákání z letadla. Ale našel jsem si jiné, pro tělo přívětivější sporty. Vždycky jsem však měl na paměti slova J. L., abych si dával ty nejvyšší cíle, abych to dotáhl co nejdál," vysvětluje.
Zraněného kamaráda považuje za jednoho z nejlepších vojáků brigády rychlého nasazení, neobyčejně silnou osobnost a rodilého vůdce. "I v kritických chvílích měl vždy dobrou náladu, nikdy nepropadal panice. Proto si myslím, že to zvládne i teď," doufá Prášil.
Sbírka na pomoc rodinám padlých
Z podnětu druhů ve zbrani čtyř padlých a jednoho raněného výsadkáře
vyhlašuje Charita Česká republika veřejnou sbírku na pomoc příbuzným.
Finanční dary je možné posílat na účet Charity ČR číslo účtu 44665522/0800 u ČS, variabilní symbol 916.
Jak jen to bude možné, začne prý zraněnému kamarádovi - až ho přepraví z Afghánistánu - splácet svůj dluh. "Určitě nebudu sám, kdo bude pomáhat," dodává vrchní praporčík.
Bublavý zvuk motoru
Co přesně se před sedmi lety Miloši Prášilovi v Afghánistánu stalo? S kamarádem Koljou Martynovem zachraňoval pětici vojáků, jejichž džíp se při patrole propadl do hlubokého kráteru. Při tom je však smetly hned dvě laviny kamení s bahnem, které se z horského svahu uvolnily po průtržích mračen. Kolja zahynul.
Miloš s Koljou věděli moc dobře, do čeho jdou a co všechno riskují, když vyrazili k džípu, který náhle zmizel v pětimetrové hloubce. Nehleděli na vlastní životy a vojáky vyprostili.
Když však z pošramoceného džípu vytahovali zbraně, radiostanice a další věci, převalila se přes ně lavina. Miloš zrovna na dně kráteru uvazoval k horolezeckému lanu materiál a Kolja Martynov ho vytahoval k sobě nahoru.
"Najednou se mi zdálo, že k nám přijíždí obrovský ruský náklaďák Kamaz - soudě podle temně bublavého zvuku motoru. Ještě mi blesklo hlavou, jak asi kolem nás tou horskou cestou projede," vzpomíná nadpraporčík. A pak to přišlo.
Zvuk připomínající motor náklaďáku přerostl v ohlušující rachot. Proto Miloš s Koljou neslyšeli varovný výkřik hlídkujícího vojáka.
Čtyři výsadkáři, kteří stáli lavině v cestě, instinktivně zareagovali, takže s nimi smýkl jen její okraj. "Jenže Kolja to schytal naplno. Stál v tu chvíli k lavině zády. Snad se dlouho netrápil," říká po letech Miloš. Ztrátu kamaráda nese i tak dlouho po neštěstí těžce.
Bahno s kamínky v plicích
On sám tehdy vůbec nevěděl, co se s ním děje. Lavina ho v setině vteřiny pohřbila v pětimetrové strži. Hlavu, trup i nohy mu otloukaly balvany - jako kdyby se ocitl v zednické míchačce. Jen maltu nahrazovalo bahno. "Ptáte se, na co jsem v tu chvíli myslel? Že je zkrátka konec. Že tam zůstanu zalitý bahnem a kamením a už mne nikdo nevykope. Že nesplním slib, který jsem dal Markétě a dětem, že se vrátím."
Lavina se ale naštěstí vzedmula, takže jeden z jejích proudů vyplavil Miloše nahoru. V poslední chvíli - jeho tělem už totiž z nedostatku vzduchu zmítaly křeče.
Necítil žádnou bolest, jen zvláštní tupost a lítost, že se nevrátí domů a neuvidí blízké. "Zalapal jsem po dechu a začal se hlasitě smát, že žiju. Těžko se to popisuje," dodává Miloš. Trčel tehdy uprostřed spouště až po kolena v bahně a nemohl se hnout. Neměl ponětí, kde ho lavina vyvrhla. Bouře byla v nejlepším a on čekal na každé zablýsknutí, aby se alespoň trochu zorientoval.
Najednou Prášil strnul: znovu se k němu hrnul už známý bublající zvuk motoru - jen o mnoho silnější. "Jen jsem tam stál a čekal. A když lavina přišla, ohromila mne její rychlost. Byla to hrozná rána. Nevíte, kde je nahoře a kde dole. Chvíli letíte vzduchem a vzápětí vás do sebe vtahuje ta prazvláštní směs sutě, kamení a bahna. Ten náraz mi málem amputoval uvízlou nohu. Jen jsem cítil, jak mi holeň bezvládně plápolá sem a tam."
Už neměl sílu zadržovat dech. Výsadkářovy plíce zaplavovalo bahno s kamínky. Ještě v nemocnici je pak vykašlával. A při diagnóze lékařů naskakovala i otrlým vojákům husí kůže: utržené kolenní vazy na pravé noze, vymknuté kotníky, zlomená hrudní kost, přeražená čelist a zrovna tak dvě žebra, silné vnitřní krvácení oka...
Lavina Miloše odnesla do kaňonu s ledovcovou řekou a on se marně drápal na strmý břeh. Při jednom zablýsknutí spatřil naštěstí kolo zdemolovaného džípu. Právě včas - v chladné vodě mu už docházely síly.
Modlitby a černý humor
"To kolo mne zachránilo. Odpočinul jsem si, i když mi noha plandala do nejroztodivnějších pozic. Pořád jsem si ale říkal - hlavně že žiješ, vole!" dodává výsadkář.
Tělo ho sice téměř neposlouchalo, ale hlava mu "šrotovala" naplno. A hukot přišel do třetice. Tentokrát šlo "jen" o peřeje, k nimž se blížil. "Dvě laviny jsi přežil a teď se utopíš, takže skončíš ve chřtánech supů, kterých je tu plno! Takhle jsem nechtěl skončit," přiznává Miloš.
I tentokrát měl ale štěstí. V záblesku hromu spatřil uprostřed řeky velký kámen. Věděl, že když se zbaví kola a na kámen nevyšplhá, tak se utopí.
S obrovským vypětím poslední špetky sil se na skalku přece jen vyškrábal. "V jednu chvíli jsem si myslel, že je konec světa a já zůstal sám," líčí výsadkář nejkritičtější chvíle zápasu o život.
Stačil by i krátký mikrospánek, aby spadl do řeky a pohltily ho nedaleké peřeje. Proto si utahoval sám ze sebe: "Podívej se, jak vypadáš, jaká je z tebe troska! Noha v tahu, z oblečení ti až na pár cárů nezbylo nic. A teď tu sedíš nahý uprostřed řeky někde v Afghánistánu. To jsi to ale dopracoval!"
A když už ani to nepomáhalo, spustil bezvládnou nohu do řeky a nadšeně vykřikl: "Jé, to je fajn - ještě že mě alespoň zebe!" A také se nahlas modlil. Aby ho Bůh vyslyšel.
S úsvitem Miloš v dálce zahlédl kužely rozsvícených baterek, jak pátrají po hladině řeky, a ovládla ho nepopsatelná radost. "Přes skalní převis se ke mně na laně spustil Petr Kubiš a hned: 'Jak jsi na tom?' Kluci byli až dojemně šťastní, že mě našli. Ještě jsem jim řekl - a teď je to na vás. Já už nemůžu."
Ztráta kamaráda
Miloš v sobě dlouho nenacházel slzy, aby se zbavil bolesti ze ztráty kamaráda Kolji.
"Pláč se mi spustil až při setkání s Koljovou maminkou. Až tehdy jsem pocítil odpuštění, že Kolja tam zůstal a já se vrátil."
Když se ho ale zeptáte na hrdinství, hned se naježí. Dělal prý tehdy, stejně jako dnes, jen svou práci. "Jako hrdina si nepřipadám. Hrdina je přece člověk, který zvítězí sám nad sebou..."
Namítám, zda něco podobného nedokázal i on... a navíc přispěl k záchraně pěti kamarádů. "To jo. Ale že jsem hrdina? Pro mě je teď nejdůležitější, aby přežil J. L. Stále ho vidím, jak se nade mnou skláněl v nemocnici. Známe se osmnáct let," říká.
"On byl při tom, když mě a Kolju strhla lavina. Velmi to teď s manželkou prožíváme. Člověk s něčím podobným počítá, vnitřně se na to připravuje, aby ho to - když to přijde - tolik nebolelo... A nakonec vás to stejně zraňuje tak, že se nemohu na nic soustředit. Nervózní je i manželka - prožívala si totiž podobnou situaci se mnou, když jsem byl v umělém spánku. Ale teď bojuje o život J. L... Ani nevíte, jak moc si přeju, aby se postavil na vlastní nohy."
Vlast je rodina
Jakkoliv se teď Miloš Prášil upíná k záchraně a pomoci kamarádovi, jenž ho jako zraněného vojáka kdysi dostal z nejhoršího, v armádě chce skončit. Nehledě na svůj prestižní post u brigády rychlého nasazení.
"Vnitřně jsem vyhořel, jsem unavený a potřebuji změnu. Dlužím to rodině, dětem... Zažili či natrápili se kvůli mně až dost."
Třebaže končí, na armádu prý nikdy nezanevře. "Musím ale odejít i kvůli sobě. Těch ztrát je už hodně a budou možná i další, ale jako civilistu mě to už tolik bolet nebude," vysvětluje.
"Třeba s těmi kluky, kteří teď zahynuli, jsem těsně před jejich odjezdem zašel jako s kamarády na pivo," přiznává. "Já ty odchody prostě už přestávám zvládat. Teď je ale mnohem důležitější, aby se jejich blízcí vzpamatovali... Budou to mít na dlouho. Znám to," říká.
Jako kdysi zručný tesař se vrací ke dřevu. "Už jsem se dohodl s kamarádem, který vlastní firmu. Budu stavět chaloupky na Vysočině," plánuje Miloš s pěti absolvovanými riskantními operacemi v zahraničí.
Když nedávno polemizoval s brigádním kaplanem o tom, co je to vlast, jen si potvrdil, že jde o místo, kde má člověk rodinu. "Takže já se budu po zbytek života věnovat své vlasti - mé rodině," uzavírá Miloš Prášil.
