Ještě před čtvrtečním setkáním ministrů zahraničí přednese generální tajemník NATO Jens Stoltenberg ve středu projev v Kongresu. Ze strany parlamentu to je výraz podpory pro americké členství v NATO. Pokud by se ale Donald Trump rozhodl, že chce z aliance pryč, mohl by ho Kongres zastavit?
Za prezidenta Trumpa vyjádřil Kongres už několikrát v různých rezolucích podporu NATO. Ale domnívám se, že pokud by se Trump rozhodl, že chce NATO skutečně výrazně oslabit, bylo by těžké mu v tom zabránit.
V zakládací listině aliance stojí, že stát, který by chtěl odejít, o tom musí dát vědět s ročním předstihem. A ironií je, že by to měl dávat vědět Spojeným státům, které by pak o tom informovaly ostatní členské země. V době vzniku NATO evidentně nikdo nepředpokládal, že byt to mohly být právě USA, kdo by chtěl odejít.
Kongres by měl v každém případě rok na to, aby proti prezidentově záměru vyvinul odpor, a je zřejmé, že ten protitlak by byl opravdu silný. Ale ani to by nemuselo stačit, v americkém systému má prezident velkou pravomoc.
Today, it was my great honor to welcome @NATO Secretary General @JensStoltenberg to the @WhiteHouse! pic.twitter.com/4drPHXZBWH
— Donald J. Trump (@realDonaldTrump) April 2, 2019
Já nicméně nepovažuji za pravděpodobné, že by se Trump pokusil přímo odejít, ale může se snažit prosadit svůj nedávný návrh, aby spojenci platili za americké základny plus 50 procent navrch. Nebo aby se článek 5 (útok na člena nebo členy aliance je považovaný za útok na všechny, další země se zavazují se v takovém případě přispět na pomoc napadeným členům, včetně použití ozbrojené síly. - pozn. red.) o společné obraně vztahoval jen na země, které platí nejméně 2 procenta HDP z rozpočtu na obranu. Ale i to bylo pro Kongres těžko stravitelné a bránil by tomu.
Kdo je Thomas Wright
Thomas Wright je ředitelem Centra pro Spojené státy a Evropu v prestižním washingtonském think-tanku Brookings Institution. Kromě jiného se také odborně zabývá americkou zahraniční politikou. Na začátku prezidentské kampaně Donalda Trumpa byl v lednu 2016 první, kdo analyzoval, jak by mohla vypadat jeho diplomacie a předpověděl její základní obrysy. V květnu 2017 vydal knihu All Measures Short of War: The Contest For the 21st Century and the Future of American Power. Jeho texty vycházejí v listech Financial Times, Washington Post nebo v časopise The Atlantic.
Je silná podpora NATO nebo velká ostražitost vůči Rusku, kterou teď Kongres vykazuje, skutečným projevem názoru zákonodárců? Není to na straně demokratů prostě jen opozice vůči Trumpovi ve smyslu cokoliv si prezident myslí, my chceme pravý opak?
To je férová otázka, ale myslím, že jde o reálné postoje. Až doposud do Trumpa každý prezident - ať už republikán, nebo demokrat - podporoval NATO i článek 5. Někteří lidé říkali, že Barack Obama toho pro Evropu moc neudělal, ale také on se ohledně NATO vyjadřoval a choval zcela jasně. Kromě jiného po anexi Krymu nastartoval novou vojenskou iniciativu ve východní Evropě (European Reassurance Initiative) a uvalil na Rusko sankce.
A i když já osobně si myslím, že měl udělat více, a byl jsem za to vůči němu kritický, podle mě není férové říkat, že by nedělal dost pro NATO. Podpora aliance byla dosud pro Bílý dům vždy normou, a když slyšíte teď demokraty, že jsou pro NATO, a kritizují prezidenta za to, že ji naopak zpochybňuje, tak je to upřímné a přesahuje to běžnou politickou opozici proti Trumpovi.
Na straně demokratů se ale přinejmenším ozývají hlasy, ať prezidentští kandidáti do voleb 2020 definují své postoje v zahraniční politice. A mnozí k tomu jedním dechem dodávají, že to nesmí být návrat ke stavu, kdy se Amerika starala o kdejakou krizi nebo konflikt ve světě. Neříkají tím jinými slovy, že právě i vztah USA k NATO - americká role v něm - by měl být jiný?
Určitě je zde silná poptávka po tom, abychom se na americkou zahraniční politiku podívali nově, abychom přezkoumali pozici USA ve světě, podívali se na politiku předchozích prezidentů, přinejmenším posledních dvou, tedy George Bushe a Baracka Obamy.
Ale nikdo nezpochybňuje americké členství a závazky USA v NATO. Nic takového jsem od žádného z demokratických kandidátů neslyšel. Když lidé upozorňují, že není možné se "vrátit k normálu", k předchozí zahraniční politice, tak tím podle mě rozhodně nemyslí, že by se to mělo týkat aliance - že bychom měli přehodnocovat americké angažmá v NATO.
Po letošní Mnichovské bezpečnostní konferenci, která se konala v polovině února, jste nicméně napsal, že "USA a Evropané už přestali i předstírat, že se navzájem respektují". Není od té doby situace ještě horší? Například, když Německo ve svém posledním rozpočtovém výhledu uvedlo, že v roce 2023 bude na obranu dávat 1,25 procenta místo dříve přislíbených 1,5? Není to pro Trumpa už vyloženě provokativní?
Zajímavé je, že Trump konkrétně na tohle ještě nereagoval. Docela jsem zvědavý, co se přihodí právě tento týden, v souvislosti s oslavami 70. výročí NATO.
Místo summitu hlav států, jak by se patřilo, aliance uspořádala jen setkání ministrů zahraničí, aby se vyhnuli možnému problému s Trumpem. Ale stále se to děje ve Washingtonu, pod nosem Bílého domu. Uvidíme, jak Trump bude reagovat třeba na Twitteru.
A taky bude zajímavý projev ministra zahraničí Mikea Pompea. Pokud se soustředí na německé výdaje na obranu a na to, že Evropa nedělá tamto a tohle, bude to signál, že nechtějí spolupracovat. Když to bude spíše o Číně, kybernetické bezpečnosti a podobných tématech a také o tom, co s tím může udělat NATO, bude to znamenat konstruktivnější přístup.
Jak rozumíte pozici Německa? Vezměme si Nordstream 2, kauzu Huawei, jadernou dohodu s Íránem, velmi nervózní reakci na odstoupení USA od smlouvy INF o zákazu raket středního doletu a navrch už zmíněné výdaje na obranu. To vypadá, jako by se Berlín proti Trumpovi už aktivně vyhraňoval.
Nemyslím si, že by chtěli Trumpa iritovat, ale že je prostě přestalo zajímat, co Trumpova administrativa říká. A to samozřejmě může být zdrojem dalších problémů. Americká strana se ovšem sama nijak moc nesnažila, aby s evropskými zeměmi mluvila, vysvětlovala jim své záměry, a teď za tuto chybějící diplomacii platíme cenu.
Loni v létě jste napsal, že pokud si Trump v Evropě vybral partnery, pak jsou to spíš země střední a východní Evropy. V Polsku našel podporu pro svoji politiku vůči Íránu, v Česku teď pro kritický názor na čínské technologie, jmenovitě Huawei. Nehrozí ale nebezpečí, že Bílý dům Evropany znovu rozdělí na starou a novou Evropu, jak se stalo v roce 2003 kvůli válce v Iráku?
Evidentní je, že Bílý dům se snaží střední Evropu zapojit do svých politických plánů. A když jsem o tom psal v polovině minulého roku, měla v tom být i protiváha vůči západní Evropě.
Ale teď musíme počkat, zda v tom chtějí pokračovat - z amerického ministerstva zahraničí na konci roku odešel šéf evropské sekce Wess Mitchell, kterého, jak v Praze dobře víte, střední Evropa přednostně zajímala, znal ji a zároveň byl trochu skeptický k Evropské unii. Ne, že by byl proti, ale ta skepse tam byla.
Teď byl čerstvě řízením pověřen jeho nástupce Philip Reeker, uvidíme, co bude dál. Snaha o spolupráci se střední a východní Evropou je správná věc, je to důležité území. Zneklidňuje mě ale, že například u Maďarska k tomu ze strany Trumpova Bílého domu nejsou připojeny žádné podmínky, že to je takový šek zadarmo. A zároveň je vidět, že americká agenda se západní Evropou je negativní, nevychází z toho nic konstruktivního.
Nehraje tedy Bílý dům kartu rozdělení evropských spojenců? Varšava proti Berlínu?
To rozdělení je trochu jiné než kvůli válce v Iráku, není to podle tehdejších linií z roku 2003. Ale v Trumpově administrativě v každém případě vidíme na nejvyšších postech větší odpor, nepřátelství vůči Evropské unii, než co jsme kdy viděli v Bushově administrativě.
Nicméně Trumpova administrativa není dobře organizovaná, výkon jejích záměrů není příliš efektivní. Ale i tak, podstatné je, že by to mělo být přesně naopak, USA by měly s EU spolupracovat na společných zájmech. Ale Trumpova administrativa to nedělá, asi ani nechce a to je velká chyba.
Pokud by byl Trump znovu zvolen, co by to znamenalo pro transatlantickou vazbu, když bychom od této chvíle měli před sebou takřka dalších šest let jeho vlády?
Volby 2020 budou opravdu klíčové. Pokud Trump vyhraje, bude to na platformě "Amerika na prvním místě" (America First) naprosté ospravedlnění a potvrzení svého mandátu, a to i v zahraniční politice.
A Evropané, především západní Evropa, by si z toho myslím vyvodili závěr, že Spojené státy se opravdu zásadně změnily a že už se v budoucnu nechtějí v Evropě angažovat. Co neumím odhadnout, je, jak byste se pak podle toho v Evropě zařídili.
V souvislosti s Barackem Obamou jste zmínil, že nastartoval novou vojenskou iniciativu ve východní Evropě. Donald Trump si teď z peněz vyčleněných na tuto iniciativu, konkrétně na nové vojenské objekty v Pobaltí, v Polsku či v Rumunsku, chce vzít peníze na výstavbu zdi na hranici s Mexikem. Jak si to máme v Evropě přebrat?
Upřímně řečeno, nejsem si jistý, zda o zmiňované iniciativě (nyní se jmenuje European Deterrence Initiative - pozn. red.) Trump vůbec někdy slyšel, jak moc a zda vůbec o ní ví. Podle mě byste nenašel příklad, kdy by o této iniciativně výslovně osobně mluvil.
Můj odhad je, že to je pod jeho rozlišovací úroveň, že o tom ani nerozhoduje, že to vždy bylo v gesci výkonných úředníků v administrativě a že řídicí šéf Pentagonu Patrick Shanahan a jeho lidé prostě teď hledají peníze na Trumpovu zeď, kde všude mohou.
Ale právě proto jsem vždy považoval za trochu riskantní, když lidé říkají: Sledujte Trumpovy reálné kroky, ne jeho vzkazy na Twitteru, protože on sice pomlouvá NATO, ale přitom dává peníze na americkou přítomnost v Evropě.
Jenže ve skutečností tím říkají: Na prezidenta neberte ohled, důležité je, co dělá administrativa. Ale to přece není možné, nebrat amerického prezidenta v potaz. A myslím, že v Evropě už víte, že tuhle chybu byste právě s Trumpem dělat neměli.
